V rámci našeho seriálu se na základě vašich ohlasů opět podíváme na kytarové firmy. Dnes se zaměříme na výrobce elektrických kytar. Samozřejmě, že z hlediska jednotného přístupu a určitého stupně přehlednosti budeme v podstatě postupovat podobně jako u předchozích dílů, takže zde najdete stručnou historii firem, včetně uvedení do problematiky filozofie jejich produkce a koncepce, přiblížíme si nejvýraznější modely a uvedeme si i výběr kytaristů, kteří na tyto nástroje hráli či hrají (to nám koneckonců o charakteru každé jednotlivé značky řekne nejvíce).
V neposlední řadě upozorňuji na tři tabulkové přílohy (v Muzikus CD), kde najdete celkový přehled současných základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem s krátkou charakteristikou, prostě tak, jak jste již zvyklí. Seznamy jsou utříděny podle nejposlednějších systémů dělení produkce firem s tím, že na rozdíl od některých předchozích dílů jsme starší, dnes už prakticky neznámé série v podstatě nezařadili, nebo jsme je vyčlenili na okraj přehledu (jde pouze o roztřídění nástrojů a sérií, základní modely uvedeny samozřejmě jsou, zejména v rámci vyjádření nejnutnější návaznosti jednotlivých vývojových řad). V některých případech (zejména u značky Guild) by se tímto mohl znepřehlednit celkový pohled.
Ještě než se pustíme do jednotlivých firem, jež jsme v zájmu objektivity seřadili abecedně, připomeňme si v první příloze ostatní články, které s touto tematikou vyšly v rámci tohoto seriálu (jen elektrické či elektroakustické nízkolubové kytary).
Brian Moore
Firmu, jejíž produkty se dnes staly synonymem spojení klasiky a nejnovějších technologií, založili v červnu roku 1992 tři osobnosti - Patrick Cummings, ředitel několika divizí Gibson, Brian Moore ze Steinberger Sound a Kevin Kallagher, úspěšný connecticutský obchodník a majitel reklamní agentury.
Brian Moore vlastně u Steinberger Sound začínal, a to v podstatě hned po dokončení svého vzdělání v oboru nábytkového designu(!). Postupně se od manuální práce v továrně vypracoval až na post asistenta Neda Steinbergera, kdy mu dokonce pomáhal navrhovat designy nástrojů, vypracovával strategii firmy a realizaci jejích projektů (bylo by možná zajímavé zamyslet se nad tím, že Moore vlastně kytaristou nebyl, a přitom pracoval pro kytarovou, futuristicky zaměřenou firmu...). Během své práce si sám začal zpracovávat některé návrhy, které ovšem Steinbergerem akceptovány nebyly.
Patrick Cummings, který byl, na rozdíl od Moorea, nadšeným a všestranným kytaristou, spravoval pod hlavičkou Gibson několik vyčleněných divizí (jako jejich generální ředitel), do nichž, vedle značek Tobias, Oberheim a Impulse, spadala i firma Steinberger. Navíc se sám výborně vyznal v elektrotechnice a všeobecně byl uznáván pro své schopnosti v podnikovém managementu.
Třetí osobou triumvirátu byl Kevin Kalagher. Ten, jako vlastník úspěšné reklamní agentury, si své renomé vydobyl zejména prací pro Steinberger. Byl to také horlivý sběratel hudebních nástrojů.
Příběh těchto tří pánů, a tím i prvopočátky projektu, známého později pod názvem Brian Moore Guitars, začal vlastně již roku 1991, kdy Kalagher kontaktoval Cummingse za účelem odkoupení celé divize Steinberger od Gibsonu. Generální management Gibsonu ale nejevil o nabídku zájem, navíc se rozhodlo, že výroba Steinbergerů se přesune z New Yorku do Nashvillu. To se ovšem přestalo líbit Mooreovi, který se nechtěl stěhovat, takže zašel za ředitelem Cummingsem a přesvědčil ho o svých představách vlastní značky, kterou by rád založil. Cummingse tento návrh nadchnul. Do počátku rozjezdu nové značky ale scházely finance. Tehdy opět vstupuje na scénu Kalagher, který se seznámil s Cummingsovým a Mooreovým záměrem, a slíbil poskytnout do začátku potřebný kapitál. Kallagher byl hnací silou celého projektu, stál u zrodu mnoha inovací v celkové strategii firmy, jeho základní filozofie by se dala shrnout do dvou bodů. Za prvé prosazoval, aby kytary nové značky bezvýhradně splňovaly tu nejvyšší dosažitelnou úroveň pro každého uživatele a za druhé se nebránil ničemu novému. Jeho rčení ("Proč ne?" a "Vždyť v tomhle odvětví přece neplatí žádná pravidla.") se v podstatě stala firemní značkou.
Celý rok a půl se nová firma soustředila na výzkum a vývoj nových nástrojů, zejména na testování spojení různých materiálů a dřeva. Cílem bylo najít ideální kombinaci mezi pevností a sustainem kompozitů a barvou tónu dřevěných částí kytary.
Vlajkovou lodí nové značky byla řada MC/1, výsledek snah Moorea a Cummingse (zkratka z počátečních písmen jmen), jejíž nástroje měly krk z kompozitu a palisandru a šikovně umístěný výstup pro jack. V září 1993 se s tímto nástrojem firma vydala na malý regionální hudební veletrh v New Yorku a odezva muzikantů byla až překvapující. Po dalším úspěchu, který následoval na předváděčce o měsíc později, se značka výrazně etablovala na NAMM v Kalifornii. To už se psal rok 1994 a Brian Moore naplno rozjel linii Custom Shop, nabízející vedle svých úprav i často originální intarzie.
Nástroje byly sice vysoce kvalitní, ale řadě hráčů vadila přítomnost cizorodých, rozuměj nedřevěných, kompozitních prvků. Kytaristé jsou totiž svébytný národ, který je z většiny velmi tradicionalistický. Nakonec, i když se zvukové vlastnosti mnoha jiných materiálů ukázaly jako hodně dobré, dřevo je prostě dřevo (s těmito skutečnostmi se museli více či méně vyrovnat i jiní futurističtější výrobci, včetně Steinbergeru). Roku 1996 tedy značka uvedla celodřevěné nástroje řady C, které se tak ujaly, že se nadlouho staly převažujícím artiklem společnosti (více než osmdesát procent produkce).
Přes všechny tyto úspěchy nebyla firma nijak zvlášť výraznou značkou. Výjimečnost a koneckonců i celosvětovou proslulost jí roku 1996 dodalo další vybavení, kdy začali kytary osazovat systémem RMC Piezo/MIDI s třináctipinovým výstupem pro připojení ke kytarovým syntezátorům či procesorům (firma doporučuje zejména Rolandy řady GR, např. GR-33 a VG-88, včetně všech zařízení se systémem VG/COSM technology, dále Yamahu G50 a Axon AX-100). Odezva hudebního světa byla fantastická. Hodně fanoušků této značky bylo potěšeno dalším počinem firmy, která se roku 1997 spojila s designérem Tomem Doylem, dlouholetým spolupracovníkem Les Paula. Výsledkem byl mahagonový model DC/1 s lepeným krkem a hmatníkem z palisandru.
Výrazný zlom ve filozofii firmy přišel na samém konci devadesátých let. Kytary Brian Moore se sice vyznačovaly perfektním zpracováním a vybavením, ale pro běžného uživatele byly zkrátka moc drahé. Z tohoto důvodu se firma rozhodla rozjet další linii, která by byla vyráběna v Koreji a jejíž výrobky by tak představovaly levnější dovozní verze základní linie Custom Shop. To byl počátek dalších oblíbených linií, iGuitar a i2000. V souladu s představami ředitele společnosti, Patricka Cummingse, měly kytary snímače Seymour Duncan (JB HB, AlNiCo II SC, AlNiCo II HB), mechaniku Sperzel, piezo, třináctipinový výstup, a přesto měly stát zhruba třetinu původní ceny klasických modelů Custom Shop. Tento záměr se nakonec vydařil a obě série si od té doby získaly nemálo příznivců. Základní rozdíl mezi oběma liniemi z hlediska uživatele je ten, že kytary linie iGuitar obsahují piezo s třináctipinovým výstupem, což nástroje i2000 v základní řadě nemají - zde u některých modelů (označených písmenem p) najdeme firemní RMC piezo.
Základní model i1 je založen na původním designu MC/1, je ale celodřevěný s průchozím krkem, i2 má lepený krk, i8 má krk přišroubovaný, i9 je založena na modelu Custom Shop C-90.
Kytary linie iGuitar se staly opravdovým hitem. Patrick Cummings o nich prohlásil, že přidaly kytaristům na žádanosti a zvýšily jejich pozici na trhu práce - muzikant, vlastnící nějakou iGuitar, má v ruce nejen klasickou elektrickou kytaru, ale přes piezo může dosáhnout na další barvy zvuku, nemluvě o třináctipinovém MIDI výstupu, připojitelném ke kytarovým syntezátorům. Navíc se tyto tři základní způsoby vytváření zvuku mohou míchat, což kytaru činí vysoce všestrannou.
Guild
Historie kytar Guild se začala odvíjet roku 1952 v malém podkroví v New Yorku, kde se sešlo pět zkušených kytarářů. Dva z nich byli řemeslníci, kteří celý život pracovali v kytarovém průmyslu, další dva stavěli nástroje na objednávku a pátý byl odborník na konečné povrchové úpravy. Člověk, který je dal dohromady a pozval k sobě do bytu, byl dnes již zesnulý Alfred Dronge, kytarista, majitel hudebního obchodu, učitel hudby. A také zakladatel značky Guild, kytar, které mezi muzikanty získaly výbornou pověst už jenom pro kvalitu zpracování.
Dronge, poté, co se přesvědčil, že bude mít řemeslníky podle svých představ, se spojil s Georgem Mannem, úředníkem z Epiphone s průraznými schopnostmi managementu včetně širokých kontaktů. V říjnu 1952 si nechal novou společnost zaregistrovat.
Už v úplných počátcích Dronge postupoval podle svého přesvědčení, vyjádřitelného souslovím "hlavně nespěchat". Byl to perfekcionalista, který dbal na nejpreciznější zpracování těch nejmenších detailů, a to na každé kytaře. Osobně si pro kontrolu zahrál na všechny nástroje, které byly postaveny - vzhledem k tomu, že jich zezačátku nebylo mnoho, tak to bylo možné. Navíc, když byl s nějakým "kusem" zvlášť spokojen, dával hned echo svým známým a kolegům z minulé branže profesionálního muzikanta a zpětně pak od nich sbíral podněty k dalším možným vylepšením. Veškerá výroba probíhala ručně (což je ve většině úkonů firemní deviza dodnes) a kytary si pomalu získávaly jméno nejen po newyorských klubech, ale i po studiích, včetně rádií a televizí, kde často probíhaly přenosy naživo.
Tandem Dronge - Mann vydržel pouze rok, takže si Dronge musel vzít na bedra i vlastní vedení firmy. Nijak ho to ale nerozhodilo a šel dál při hledání stále lepších možností zpracování a spolupráce s výbornými staviteli. V této době, kdy se jednalo o další existenci firmy, se mu podařilo zlanařit tři vynikající odborníky - Gilberta Diaze se zkušenostmi od značky Gretsch, italského stavitele kytar Carla Greca a vyhlášeného specialistu na konečné úpravy Freda Augusta.
Během poloviny 50. let tak produkce výrazně vzrostla a distribuce začala být celostátní. Guild pronikl k největším osobnostem showbusinessu, na Drongeovy kytary se hrálo v Hollywoodu, klubech v Las Vegas... Začal i vývoj signature modelů, při němž se nejvýrazněji uplatnili Johnny Smith, Duane Eddy a George Barnes.
Převládající modely tohoto období byly klenuté nástroje s hlubokým tělem, určené zejména pro jazzmany (např. X-500, X-175 a Artist Award), ale rock'n'rolloví, bluesoví či později bluesrockoví kytaristé vyžadovali spíše nízkolubové kytary. Guild tedy přišel s modely Starfire (dnes Starfire III a IV s jedním výřezem a Starfire V se dvěma výřezy). Roku 1956 se firma přestěhovala do Hobokenu v New Jersey, kde rozšířila své prostory, a o deset let později se stala divizí společnosti AvNet Inc. Nakonec zde zůstala pouze administrativa, sama výroba se v období 1968 a 1969 přestěhovala do Westerly na Rhode Islandu.
V dalších letech firma začala nabízet i masivní kytary z typových řad Thunderbird, Polara a Jet-Star, které dnes zastupují zejména modely masivních Bluesbird s dynamickými zvukovými komorami. Ty měly svůj počátek již roku 1954, kdy Guild uvedl typ Aristocrat M-75, připomínající spíše nízkolubovou kytaru bez f-výřezů. K přejmenování na Bluesbird došlo při bluesovém boomu v šedesátých letech, kdy kytara představovala určitou alternativu ke gibsonům les paulům. Více dolů směřující roh dolního výřezu, typický pro dnešní modely, se objevil až u série Nightbird v roce 1985.
Guild rozjel naplno i výrobu elektroakustických lubovek řady X jako například Savoy, Rockabilly, Park Avenue, Paladin, patří sem i reedice 500T.
Značka se tedy uchytila a dokázala vzdorovat i konkurenčnímu tlaku ostatních společností. Jenže...
Alfred Dronge 3. května roku 1972 tragicky zemřel při letecké havárii. Ve svém soukromém letadle, kterým pendloval mezi továrnou ve Westerly a kancelářemi v New Jersey, vlétl do bouře a zřítil se. Vedení firmy nakonec převzali jeho dva dlouholetí spolupracovníci Leon Tell a Neil Lilien. V polovině osmdesátých let ale AvNet ztratil na Guild Music Corporation zájem a roku 1989 se firma dostala pod FAAS Corporation, z níž se později stala U. S. Music Corporation. Nakonec, v listopadu 1995, Guild zakotvil pod společností Fender Musical Instrument Co: "Vypadá to, že jsme konečně dorazili domů," prohlásil tehdy Willie Fritscher, manažer Guildu...
Rád bych se ještě zmínil o řadách nástrojů stavěných pod taktovkou konstruktéra a designéra Boba Benedetta. Jedná se nejen o lubovky Stuart, Johnny Smith Award, Fratello, Manhattan a další, ale i o masivní nástroje řady Benny. Jeden můj movitý student, spíše vášnivý sběratel než zapálený kytarista, vlastnil skvostný model Stuart, takže jsem si na něj mohl zahrát. Jde o nádhernou kytaru s klenutým smrkovým víkem a ebenovým, velmi příjemným hmatníkem. Korpus i pětivrstvý krk jsou z javoru, kobylka je ebenová. Můj žák vlastnil model se dvěma snímači (většinou se v nabídkách setkáte s jedním snímačem), struny .011 mohly být nastaveny nádherně nízko, tón byl hebký a dlouhý, prostě zážitek.
Steinberger
Historie firmy, produkující jedny z nejkontroverznějších kytar vůbec, se začala psát roku 1975. Tehdy Ned Steinberger, absolvent oboru umělecké řezbářství na univerzitě v Marylandu, začal pracovat pro Thronet Industries, kde navrhoval nábytek. Zde došlo k setkání se Stuartem Spectorem, stavitelem kytar. Ten se tehdy pokoušel vyrábět elektrické kytary, ale nepřineslo to žádný velký úspěch. Rozhodl se tedy, že zkusí vymyslet kytaru basovou. Vycházel totiž z přesvědčení (koneckonců správného), že baskytaristé jsou daleko méně tradicionalističtí muzikanti než často zatvrzelí kytaristé. Nebojí se sáhnout po nástroji, který sice není proflákle značkový, či aspoň nevypadá jako známá a žádaná kytara, ale zato má vynikající zvukové a muzikantské vlastnosti.
Spector tedy požádal Steinbergera o pomoc při návrhu zcela nového designu pro baskytaru, kde by zavedené estetické hledisko mělo být tím nejposlednějším. Na prvním místě snažení byl cit pro ergonomii, vyváženost a kvalitu tónu a rovnováhu při hře (což je u některých výrobců až překvapivě velký, či spíše přehlížený, problém). Tímto způsobem tedy vznikly baskytary NS s oblým korpusem, jenž se pro tuto značku stal typickým znakem (firma Spector byla později odkoupena značkou Kramer).
Práce na vývoji designu Steinbergera nadchla. Ač nehudebník, rozhodl se, že se jí bude věnovat na sto procent a na základě neobvyklých materiálů zkusí vytvořit zcela nový, originální design. Jelikož si řekl, že základem zvuku nástroje je pevnost, tuhost konstrukce, kterou by mohl narušit jak příliš velký korpus, tak i hlava, jednoduše se hlavě a klasickému korpusu vyhnul a jako materiál použil tvrdou pryskyřici vyztuženou navíc uhlíkovými vlákny. Za úvahu zde stojí, zda by navrhnul tak nestandardní tvary a technologii, kdyby byl kytaristou, a tím i svázán určitými konvencemi...
Roku 1976 tedy začal realizovat svůj sen stavbou několika baskytar, které představil jako L2 na NAMM show v létě 1979. Nezvyklý design vzbudil zaslouženou pozornost a hned na místě se tři prototypy prodaly - kupujícími byli John Entwistle (Who), Tony Levin (např. King Crimson) a Andy West (Dregs). Nástroj získal řadu ocenění (např. Industrial Excellence Award od Industrial Designers Society of America), ale na šestistrunnou kytaru si muzikanti museli počkat až do roku 1982, kdy firma představila model GL.
Zájem o výrobky začal být tak obrovský, že Steinberger musel hledat větší prostory. Nalézá je roku 1983 v Newburgu ve státě New York. Na kytary se také začíná instalovat unikátní mechanika tremola TransTrem, což je vůbec první zařízení, které v přednastavitelných kombinacích dokáže transponovat jednotlivé struny po celé délce práce tremola (viz tabulková příloha).
V polovině osmdesátých let vznikají další druhy mechaniky tremol, na nástroje se začínají užívat snímače EMG. Firma ale rozhodně neusíná na vavřínech a zná dobře, jak se říká, své pappenheimské - nedělá si iluze o modernistickém smýšlení kytaristů. Proto v rámci firmy přichází s revoluční myšlenkou spojit dřevěný korpus s grafitovým kompozitem krku. Vzniká tak série GM, jejíž nástroje mají javorové tělo, ke kterému je grafitový krk přišroubován. Na návrhu spolupracoval i Mike Rutherford, jenž se poté s tímto nástrojem často objevoval, a to nejen v rámci své sólové činnosti, ale také u Genesis.
Úspěch celé značky navnadil dokonce takového giganta jako Gibson, takže roku 1987 došlo ke koupi firmy a následně se celý program ještě masověji rozrostl. Vznikají ergonomii hry zcela podřízené modely GK, na kterých spolupracuje Steve Klein, na začátku devadesátých let přicházejí na trh sedmistrunné verze dosavadních modelů. Roku 1992 se dokonce firma odhodlá k tomu, že opustí svůj "grafitový" program a začíná produkovat prakticky celodřevěné nástroje, které vycházejí z konstrukce řady GM. Krk je však tentokrát z třívrstvého javoru a je průchozí (u GT série), či přišroubovaný (u GU série).
Devadesátá léta, svým probuzeným zájmem o klasický rockový feeling šedesátých a první poloviny sedmdesátých let a tedy i o standardní nástroje, vývoj firmy zbrzdila. Dokonce natolik, že se v podstatě až do roku 1999 udržovala při životě vlastně jen značka jako taková. Ovšem přelomem tisíciletí se hudební trh i v této oblasti opět hodně rozvolnil. Steinberger se vrátil v plném lesku, navíc přišel s linií USA, která představuje tři řady - GM (grafitový krk, korpus z javoru a olše), GR (krk je grafit a tělo mahagon,) a GL (jednokusý kompozit grafitu). V tomto směru pokračuje až do dnešních dnů, kdy Steinberger uvedl další linii, Synapse, jež sice vychází z řady GL, ale firmou vyvinutý krk CybroSonic je hybrid dřeva a kompozitu.
KDO HRAJE ČI HRÁL NA KYTARY BRIAN MOORE?
Např. John Abercrombie, Phil Campbell (Motörhead), Jon Clark, Mike Cummings, John Godsall (Brand X), Pat Metheny, Jack Owen (Cannibal Corpse), Jeff Pevar (Phil Lesh), Al Pitreli (Megadeth, Savatage, Alice Cooper), Elliott Randall (Steely Dan), Vernon Reid (Living Colour), Marc Schonbrun a dlouhá řada dalších.
KDO HRAJE ČI HRÁL NA KYTARY GUILD?
Např. Leo Kottke, Jack Wilkins, Duane Eddy, George Barnes, John Lee Hooker, Muddy Waters, Steve Marker (Garbage), Jack Petersen, Dave Gonzales a další
KDO HRAJE ČI HRÁL NA KYTARY STEINBERGER?
Např. Allan Holdsworth, David Torn, Steve Klein, Vinnie Zummo (od Joe Jackson), Rick Derringer, Mike Rutherford, Reeves Gabrels, Buck Dharma, Elliot Easton (Cars), Johnny Winter, Jeff Denny, Steve Howe, Michael Hill, Eddie Van Halen, David Rhodes a další.
ČLÁNKY S PŘÍMOU NÁVAZNOSTÍ K TEXTU
Muzikus 2-3/2000: Gibson (2 díly)
Muzikus 1-2/2001: Fender (2 díly)
Muzikus 5/2002: Ibanez (+ všeobecně o této firmě jsem psal již v číslech 12/1993-1/1994, 2 díly)
Muzikus 3/2003: Elektroakustické nízkolubové kytary
Muzikus 8/2003: Paul Reed Smith, Gretsch, Jackson
Muzikus 3/2004: Yamaha, Kramer, Epiphone, Rickenbacker
Muzikus 12/2005: B. C. Rich, ESP, Schecter
Články s rozšiřující tematikou:
Muzikus 8/1999: 10 nejdražších kytar a nejcennějších kytar všeobecně - v 1. dodatku 5 nejdražších kytar rockové historie
Muzikus 9/1999: 20 mistrovských, zcela ojedinělých, raritních kytar - v 1. dodatku uvedení dalších zvláštních kytar, ve 2. dodatku speciální poznámka o jedné transakci
