Podívejme se dnes souhrnně na ty osobnosti šesti strun, které se přímo podílely na tvorbě fenomenálního úspěchu Ozzyho Osbournea. To znamená, že vás vedle obecného seznámení s jednotlivými osobnostmi čeká i lehký rozbor stylu jejich hry, uvedeme některé zákulisní zajímavosti, vztahující se k jejich působení u Ozzyho, dojde i na můj osobní přehled nejtypičtějších skladeb, nebude chybět ani seznam kytar, efektů a aparátů a samozřejmě jsme nemohli zapomenout ani na notovou přílohu (zde jsme se soustředili na čtyři hlavní protagonisty).
Ozzy (neboli Madman, jak zní jeho nejčastější přezdívka) měl kolem sebe vždy vynikající kytaristy, jejichž jména se v nejméně třech případech stala v kytarovém světě doslova pojmy. Jednotliví kytaristé nejen že spoludotvářeli Ozzyho osobnost, ale stali se i takovým zosobňujícím symbolem jednotlivých etap Madmanovy kariéry, a to včetně feelingu a v neposlední řadě i image.
Když samozřejmě pomineme jednoznačnou úlohu Tony Iommiho, která je zcela výjimečná jak historicky, tak i vlastní osobností, tak u Randyho Rhoadse a Zakka Wyldea můžeme hovořit dokonce o vzájemně rovnocenném partnerství. Ale vezměme to raději od základu.
Tony Iommi
Legendární zakladatel Black Sabbath je dodnes považován za jednoho ze tří největších klasických hardrockových kytaristů (spolu s ním tento triumvirát tvoří Ritchie Blackmore a Jimmy Page). Stal se vzorem pro celé generace hardrockových a heavy rockových kytaristů a dodnes ho jako svou inspiraci uvádějí mnohé skupiny, které se již samy staly veličinami ve svém žánru (za všechny současnější jmenujme z jednoho břehu např. Metallicu, z druhého např. Soundgarden a z těch nejnovějších prakticky všechny kapely několika ročníků Ozzfestů...). Vedle jeho nesporných sólových kvalit má Iommi ještě jednu vlastnost - a to schopnost skládat vynikající riffy. Podle svých slov na ně přichází při improvizacích a každý nápad si hned zapíše či rovnou nahraje.
Každý kytarista, který přišel na Iommiho místo, se na koncertech musel vypořádat s klasickým repertoárem Black Sabbath. A jak říkali všichni jeho následovníci, toto dědictví bylo pro ně vždy velmi zavazující.
Tonyho kariéra ovšem málem skončila dřív, než začala. V 17 letech, den předtím, než měl vyjet na turné, šel ještě naposled do tiskárny, kde byl zaměstnán, a tam se mu jeho pravačka dostala do tiskařského stroje. A to tak, že mu to seřízlo špičky dvou prstů, prostředníčku a prsteníčku, a bylo nutno zákroku plastické chirurgie, aby vůbec mohl dál hrát. V důsledku toho začal používat ty nejslabší struny, a aby ještě odlehčil konečkům prstů, celý potah podladil. Ironií osudu ale právě tak vznikl ten jeho pověstný mohutný, jako hradba se valící zvuk.
Iommiho sólové postupy jsou postaveny na bluesových základech a blues-rockově procítěné muzice konce 60. let. Stejně jako např. u Erica Claptona, Jimmyho Pagea a Jeffa Becka jsou i jeho sóla ve znamení pentatoniky s přidanými tóny bluesových stupnic. Zcela v duchu mollové stavby skladeb Iommi staví na hmatníku svá sóla podle I. figury a figur následujících, zejména ve II. a V. figuře (viz moje učebnice Rocková kytara I - 2. vydání nebo Rocková kytara II - právě se dokončuje v nakladatelství Muzikus). Iommi téměř nikdy nepoužívá jako základ sólové struktury II. figuru čili durové postupy. Vždy dává přednost tajemnějšímu vyznění malé tercie a zmenšené kvinty. Občas v jeho postupech (v sólech i doprovodu) vysledujeme jím oblíbené módy (dórský, iónský, frygický). Troufám si při srovnání Ozzyho kytaristů tvrdit, že žádný z Tonyho nástupců už nedokázal tak přirozeně zachytit ono až dramaticky vygradované harmonické prostředí, které tvořilo skladby Black Sabbath, jako Iommi sám.
Druhé LP Black Sabbath, Paranoid, obsahuje proslulé skladby, z nichž některé se staly hard rockovými hymnami. Do této kategorie jistě patří titulní Paranoid, War Pigs a jednoznačně nejproslulejší Iron Man (nosný riff této skladby patří mezi deset nejznámějších rockových riffů vůbec). V notové ukázce máte dvanáct taktů sóla právě ke skladbě Paranoid. I zde platí to, co jsem říkal o jeho oblíbených figurách - v V. figuře toto sólo dokonce i začíná. Všimněte si frázování v 6. taktu ukázky a Iommiho oblíbeného opakování motivu (zejména při sestupu) - např. v závěru 10. a začátku 11. taktu.
Mezi jeho další "majstrštyky" bych vedle již jmenovaných rozhodně zařadil např. Black Sabbath, N. I. B a The Wizard z LP Black Sabbath, Children Of The Grave a Into The Void z Master Of Reality, Tomorrow's Dream, Supernaut a Snowblind z LP Vol. 4, nesmíme zapomenout na Hole In The Sky, Sweet Leaf, Never Say Die a Symptom Of The Universe a vůbec alba Sabbath Bloody Sabbath a vynikající Technical Ecstasy.
Kytary, aparáty a efekty včetně jejich vzájemného zapojení si necháme na seriál Pódiové sestavy slavných kytaristů (v letošním květnovém Muzikusu), zájemce o Iommiho odkazuji na svou knihu 33 & 333 světových kytaristů (Muzikus).
Randy Rhoads
"Když jsem odešel od Black Sabbath, domníval jsem se, že je všemu konec," vzpomíná Osbourne. "Ale díky Randymu jsem se zase rozjel." Když Rhoads začal roku 1980 nahrávat s Ozzym, prakticky nikdo netušil, že se otvírá další kapitola heavy rockové kytary. Randy tehdy ukázal, že raný heavy metal a hard rock počátku 80. let nemusí být pouze snůška navyklých postupů a sólových běhů, plných dobových klišé. Jeho hra byla plná harmonických fint a figur, efektního a přitom smysluplného využití tappingu, a jak pamětníci vzpomínají, uměl se k tomu na jevišti i dobře pohybovat, prostě "...byl synonymem pro temperament této hudby." (čsp. L. A. Music)
Samozřejmě, že se jeho styl nevytvořil až nástupem k Madmanovi. Ke konci 70. let hrál Randy s Quiet Riot, nažhavenou kapelou z L. A., se kterou nahrál dvě desky. Už tehdy začal být znám pro svou brilantní techniku hry, dokonce se tehdy tradovalo, že v L. A. jsou dva nejlepší kytaristé - Eddie Van Halen a Randy Rhoads! Koneckonců, oba dva disponovali omračující rychlostí a technikou hry, oba používali tapping, oba se nebáli poukázat na svou zálibu v klasické kytaře. Randy Rhoads dokázal dokonce více než Van Halen zařadit prvky klasické kytary do svých sól. Van Halen na ně nepřehlédnutelně poukazoval ve vydělených skladbách na albech, ale Randyho vášeň pro klasickou hudbu se dala vycítit i v jeho běžných sólech. Když zcela opomineme klasické projevy Ritchieho Blackmorea a některé sólové počiny art rockového Stevea Howea, tak pro celou řadu fanoušků je tedy Randy jeden z prvních průkopníků neoklasicismu rockové kytary, kterou pak do současné podoby přivedl Yngwie Malmsteen.
Jak praví pověst, pouhých pět minut stačilo Ozzymu, aby Randymu nabídl místo v kapele. "Vždyť jsem ještě nic nezahrál," řekl tehdy ohromený Randy. Zbytek je již historie. Události sice nabraly neuvěřitelný spád, ale po několika výborných deskách, mnohých ocenění a velmi úspěšných turné 19. března 1982 Randy Rhoads tragicky zahynul (také zájemce o Rhoadse odkazuji na mou encyklopedii 33 & 333 světových kytaristů).
Randy po sobě zanechal neuvěřitelně invenční sóla, z nichž mnohá se stala vděčným studijním materiálem pro celé zástupy jeho fanoušků. Klasickým příkladem je pak Crazy Train a jeho základní riff, založený na Fis aiolském modu. V sólových postupech se pohyboval zejména ve figurách I., II. a V. - tedy pokud nejel své tappingy nebo běhy přes dvě oktávy.
Jistě mi dáte za pravdu, že mezi mnoha skladbami, které stojí za to si poslechnout, by neměly chybět např. Over The Mountain, Flying High Again, You Can't Kill Rock And Roll, velmi zajímavá je Randym osobně preferovaná Revelation: Mother Earth, patří sem i Mr. Crowley, Suicide Solution a neměli bychom zapomenout ani na akustickou Dee, kterou Randy napsal pro svou matku Dolores...
Mezi jeho nejoblíbenější kytary patřily Gibsony Les Pauly, dále Jackson ("žraločí ploutev") a černobílý typ Flying. Tato kytara byla podle Randyho výkresů vyrobena na zakázku kalifornským kytarářem Karlem Sandovalem, obsahovala mechaniku Schaller a krk byl z kytary Danelectro ze 60. let. Z efektů používal nejvíce krabice MXR (Stereo Chorus, Flanger, Distortion Plus a Graphic EQ), dále wah pedály (nejčastěji Vox), volume pedály (Roland FV-100) a některé delay jednotky (nejvíce si oblíbil klasického Rolanda Space Echo a později používal i rackové verze analogových delayeů, zejména od Yamahy nebo MXR).
Jake E. Lee
Po Randyho smrti nastalo pro Ozzyho krušné období. Kým nahradit tak vynikajícího kytaristu, který se za velmi krátký čas stihl stát výraznou osobností? Nejdříve bylo třeba dokončit nasmlouvaná vystoupení. A tak na Randyho místě pro turné Diary Of A Madman krátce stanul precizní Bernie Tormé, kytarista od Iana Gillana (Gillan tehdy rozpustil svou kapelu a spojil se s Black Sabbath). Když odešel, nějaký čas ho zastoupil Brad Gillis (ex Night Rangers), jehož můžeme slyšet na Ozzyho live desce Speak Of The Devil. Jenže to rozhodně nebylo ono, oběma kytaristům scházel oheň a hlavně souznění se zbytkem kapely. Sám Osbourne říká, že to byly nejnižší body jeho kariéry. Když nastal čas najít někoho stálejšího, obrátil se na baskytaristu Dana Struma, který mu doporučil dalšího muzikanta z L. A., Jakieho Lou Williamse, známějšího pod pseudonymem Jake E. Lee.
Lee si své hudební ostruhy vydobyl členstvím v raných Ratt a svým pojetím hry, ve které překypoval technickými finesami (včetně palce levé ruky, který, položen na struny zezdola, suploval kapodaster) se dobře hodil do Ozzyho představ o rockové, nebo chcete-li, metalové scéně středních 80. let. Jakeův styl hry byl vedle naprosté oddanosti repertoáru Black Sabbath a raným Ozzyho albům založen na úžasné technické vyhrannosti a až brutální rychlosti. Přitom všem ale dokázal zdůraznit melodiku stavby. Rád až do krajností využil možnosti nějakého postupu či figury (nejčastěji druhé) a pak tappingem či rychlými výjezdy spojenými s bend-on se dostával do dalších poloh. Celý jeho výraz by se dal shrnout do jednoho slova - energie. Preferoval spíše ostřejší, metalovější tón. S Ozzym nahrál dvě LP, Bark At The Moon a The Ultimate Sin, z nichž zejména první je skvělou ukázkou jeho kytary. Koneckonců, titulní skladba Bark At The Moon se na dlouhou dobu stala klasickým číslem Ozzyho koncertů (vlastně až donedávna). Naše ukázka obsahuje 10 taktů sóla této skladby a platí zde to, co jsem říkal o jeho způsobu hry.
Jake od Ozzyho odešel do kapely Badlands, kde zpíval Ray Gillen a zpočátku bubnoval i Eric Singer. Z Ozzyho éry můžeme vedle Bark At The Moon vyzdvihnout např. Rock And Roll Rebel, na které je dobře znát, že Jake dobře nastudoval Randyho tapping a způsob bend-on, dále Lightning Strikes, Killer Of Giants a další.
Jakeovou typickou kytarou byl "charvelizovaný" (Leeův termín) Fender Stratocaster z roku 1974. Charvelizace spočívala v tom, že byl snížený profil javorového krku, na hlavě bylo logo Charvel, mechanika byla Gotoh bez tremola. Nástroj byl osazen třemi snímači, snímače DiMarzio SDS-1 u krku a ve středu byly směrově situovány opačně, než snímač Seymour Duncan Allan Holdsworth u kobylky. Stratocastery mají tyto snímače rovně, Jakeova kytara je měla natočené tak, že konce snímačů nad basovými strunami byly posunuté směrem ke kobylce.
Dalšími oblíbenými kytarami byl starý Gibson Les Paul/SG Junior a řada kytar ESP. Jake hrál na stowattové Marshally ze 60. let a z efektů používal pouze Boss OD-1 Overdrive a Jim Dunlop Crybaby wah pedál.
Zakk Wylde
"Přišel jsem do sálu, kde měl konkurs probíhat, vylezl jsem na pódium, zapojil kytaru a ohlédl jsem se. Tam stál opravdový Ozzy a já byl tím pádem úplně v prdeli." Těmito slovy vzpomíná Zakk Wylde na své první setkání s Osbournem (zájemce o jeho monografii odkazuji na svou připravovanou encyklopedii 15 + 3 světových kytaristů a kytaristek). Po několika koncertech a nahrávacích frekvencích nikdo nepochyboval o tom, že Zakk je nejen plnohodnotným nástupcem Randyho Rhoadse, ale že se také jedná o silnou osobnost s velkým skladatelským a interpretačním potenciálem. Zakk nejen dokázal zapadnout do Ozzyho světa, ale vytvořil si i vlastní tvář. Jeho styl hry je výbušný, energický, plný technicky dokonalých postupů a hlavně - s velkým důrazem na melodiku a celkové vyznění skladby. Svému širokému záběru dal vyniknout nejen na albech s Ozzym (No Rest For The Wicked a Just Say Ozzy, vynikající No More Tears, Live And Loud a Ozzmosis a zatím poslední Down To Earth), ale také na svých sólových projektech (Book Of Shadows) a se svými skupinami Pride & Glory (Pride & Glory) a Black Label Society (Sonic Brew, Stronger Than Death a Alcohol Fueled Brewtality Live).
Zakkovo první LP s Ozzym obsahovalo vynikající skladbu Miracle Man (viz ukázka sóla). Úvodní stoupající šestnáctky by mohly být postaveny na základě hraničních tónů první figury, ale Zakk je hraje ve spojení figur I. a V. První takt je v podstatě Fis moll pentatonika, druhý vrství Cis moll, třetí takt je v D a čtvrtý obsahuje pro Zakka velmi typické dva prvky - precizně a velmi čitelně zahrané sextoly a široké vibrato v brutálním dvoutónovém bend-on.
Další dvě ukázky jsou ze skladby No More Tears, kterou v Zakkově případě považuji za jeho nejlepší "majstrštyk". Jak v Muzikusu, tak i v připravované knize jsem nejznámější část tohoto sóla uvedl, zde máte dvě ukázky, které prezentují jeho další zálibu, bottleneck a hru slide a to jak v sóle (první část), tak i v doprovodu (část druhá) - vztah k bottlenecku získal při poslechu jeho oblíbených jižanských kapel, jako Allman Brothers Band, Lynyrd Skynyrd a Marshall Tucker Band. Přímo v této skladbě má Zakk kytaru přeladěnou o půl tónu níž a ještě v dropped D (tzn.: Db, Ab, Db, gb, b, eb). Pro zájemce ještě poznamenejme, že symfonický orchestr, který této epické skladbě dodal další rozměr, řídil Michael Kamen.
K dalším jeho poznávacím značkám patří i časté využívání nepravých, tzv. elektrických flažoletů, pískání a dlouhý, hutný, čitelný tón. Ozzymu tento výrazný kytarista dobře sekunduje i na pódiu, jeho showmanství se stalo již proslulým.
Aparáty, efekty a jejich zapojení si můžete najít ve seriálu Pódiové sestavy slavných kytaristů a to v Muzikusu č. 11/2001. Z kytar nejvíce preferuje Gibsony Les Pauly a to zejména tři. První z nich je Gibson Les Paul Standard v úpravě sunburst, druhou kytarou je hodně omlácený 1981 Gibson Les Paul Custom, na kterém si nechal na vrchní desce vymalovat jižanskou vlajku. Ta už v podstatě není moc vidět, protože lak byl hrubým způsobem zdrásán až na samé dřevo. Navíc má tato kytara dost originální výzdobu - nad kobylkou a za ní Zakk přilepil na korpus několik desítek plechových zátek od piva. Třetím nástrojem je 1989 Gibson Les Paul Custom, který má na vrchní desce vymalovány soustředné bílé kruhy. Všechny tyto Les Pauly jsou osazeny snímači EMG. U kobylky typem 81, u krku typem 85: "Jsou to dobrý snímače, vyhovují mi pro svůj jasný a konkrétní tón, což oceňuji zvláště v případě, kdy mám podladěné kytary. U jiných značek to třeba na basových strunách znělo dobře, ale jak jsem hrál od g-struny nahoru, tak to nestálo za nic. Tyhle snímače mají rozhodně víc attacku." V jeho sbírce nástrojů se nacházejí i další kytary, jako např. Danelectro, Gibson SG a Gibson Firebird. Vlastní i pedal steelku a akustické kytary jsou všechny, až na jednu Alvarez, ve znamení firmy Gibson - jsou to zejména řady Dove, J-200 a Chet Atkins.
Joe Holmes
Osbourne vždy požadoval, aby kytarista byl osobnost. A to i s tím nebezpečím, že s ním půjde do názorových střetů. U Zakka se mu to více než vyplnilo, po několika odchodech to po LP Ozzmosis vypadalo na úplný rozchod. Zakk se vydal svou cestou a Ozzy byl nucen hledat si náhradu. Stal se jím na nějaký čas Joe Holmes, který byl Ozzymu doporučen jeho baskytaristou Mikem Inezem. V podstatě ani nedošlo k nějakému konkursu. Na Ozzyho vedle nesporných muzikantských kvalit zapůsobilo i to, že Holmes byl jeden čas Rhoadsovým žákem! "Začal jsem hrát na kytaru, když mi bylo devět let," vzpomínal v jednom interview Holmes. "A tehdy jsem také často chodil na koncerty, abych něco odkoukal. Asi v deváté nebo desáté třídě mě začal učit jeden kamarád, ale potom jsem šel na koncert Quiet Riot a tam jsem viděl Randyho Rhoadse. Poprosil jsem ho, jestli by mi něco neukázal, a on souhlasil. On si tím i přivydělával, že soukromě učil na kytaru."
S Holmesem za zády se Ozzy vydal na promotion turné k LP Ozzmosis, ale přímí účastníci koncertů vyjadřovali dosti rozpačité názory. Joe hrál kvalitně, bezchybně, ale na pódiu mu chybělo to charisma, které se tak těžko definuje. Najednou tam byl Ozzy sám, bez osobnosti, která by zrcadlila jeho projev a image. Samozřejmě si toho všiml i Ozzy, a když došlo na natáčení jeho zatím poslední desky, oslovil raději Wyldeho. A ten samozřejmě přijal, takže se zdá, že duo Ozzy (Madman) + Wyldeman (častá Zakkova přezdívka) jsou zase spolu.
Na Ozzyho pódiích Holmes požíval šest stacků Marshall, všechny z raných 70. let a hrál na 1973 Fender Stratocaster s HB u kobylky a "charvelizovaného" (opět) Fendera s reverzní hlavou.
Škoda, že Holmese nemůžeme slyšet na studiovém LP s Ozzym. Viděl jsem sice nějaké videozáznamy z koncertů v Torontu, ale tam Joe v podstatě kopíroval sóla svých předchůdců. Dokonale sice, s veškerou úctou k originálu, ale bez vlastní tváře. Možná, že by se dokázal později více projevit, o tom není sporu, muzikantsky se jednalo o výborného kytaristu, je i vyrovnané, klidné povahy, ale Wylde byl pro Ozzyho daleko větší osobností. A nejen pro něj. Zakkova sóla mají svá stálá a uznávaná místa v učebnicích, které se věnují hard rockové a heavy rockové kytaře, a to v této oblasti hned vedle Randyho Rhoadse i Tonyho Iommiho...
