A opět jsme tady v rámci našeho seriálu s profilem kapely, zpřehledněním její historie, zkompletováním a zhodnocením jejích alb, miniprofily kytarových protagonistů, "stromem" vývoje - prostě vás čeká všechno to, na co jste si na těchto stránkách již zvykli. Dnes si přiblížíme jednu z významných legend pomp rocku, americkou skupinu Kansas.
Kansas jsou typickými představiteli stylově velmi bohatých sedmdesátých let, kde pomp rock, který v sobě zpracovával motivy hard rocku, art rocku (dobově lépe řečeno progresivního rocku) a classical rocku, silně zakořenil a ovlivnil zpětně mnohé styly nejen v druhé polovině sedmdesátých let, ale jeho význam se promítl až do let osmdesátých a devadesátých (nemluvě o reunionech těchto kapel). Z celé této plejády si můžeme namátkou jmenovat skutečné klasiky žánru (vedle Kansas např. Journey, Saga, Styx, Boston, ale i pozdější Asia), neměli bychom zapomenout ani na polozapomenuté předchůdce tohoto stylu (Argent), prvky pomp rocku by se daly vysledovat např. v některých sólových projektech Jona Andersona, dále k euro soundu směřujích Europe, ale také i u kapel z hardrockové oblasti (Rush, Magnum, House of Lords...), new wave (Cars...) a samozřejmě (zejména z hlediska vyznění některých skladeb) můžeme tyto prvky nalézt ve tvorbě některých vyloženě artrockových gigantů (Genesis, Nice, Yes...). Stranou našeho zkoumání by neměli zůstat ani ELO, Angel a některá alba Queen...
Už jenom z tohoto přehledu je evidentní, že přísné hranice stylu zejména v této oblasti nelze tak striktně vymezit. Až na klasiky tohoto žánru a jejich přímé pokračovatele se s postupy, typickými pro tento styl, můžeme setkat u celé řady dalších skupin. Ovšem tam se jedná spíše o dokreslení či dobově vymezenou variaci (ať už skladatelskou či instrumentální) určitého žánru. Pro lepší orientaci bychom zkrátka měli uvažovat tak, že pomp rock s celou svou pompézností, obrovským patosem, monumentálním orchestrálním vyzněním, dunivými rytmy, s často velmi výraznými kytarovými riffy a sólovými melodickými linkami, vícehlasými zpěvy (často hnaných do neuvěřitelných výšek), dlouhými, rozvrstvenými kompozicemi a bombastickými textovými plochami je charakterizován převládající tvorbou kapel Kansas, Journey, Saga, Styx, Boston apod. Pojďme se tedy nyní podívat na jednu z nich.
Roku 1970 se ve skupině Saratoga setkali kytarista Kerry Livgren (viz miniprofil), baskytarista Dave Hope a bubeník Phil Ehart. Sestavu doplňovali ještě dva kytaristé, kteří hráli i na klávesy, a dva zpěváci. Složení se až na toto trio často obměňovalo. Kapela hrála převzatý repertoár a několik svých věcí pouze v místních zapadlých sálech a na motorkářských srazech a slavnostech rodea. Vystupovali dokonce i jako předskokani Doors.
Roku 1971 se kapela rozšířila o klasicky vzdělaného houslistu Roberta Steinhardta a sestava se ustálila na čtyřech lidech, Livgren, Hope, Ehart a Steinhardt. Během tohoto roku také došlo k přejmenování skupiny na White Clover. V repertoáru se začaly pomalu objevovat vlastní skladby (zejména od Livgrena) a stále stoupající nároky na instrumentaci a celkové vyznění skladeb vedlo nakonec k tomu, že na jaře roku 1972 do kapely přichází Steve Walsh, klávesák, výrazný zpěvák, vynikající textař a skladatel, a Richard Williams (viz miniprofil), technicky velmi zdatný kytarista s širokou invencí výrazu hry. Tehdy také dochází k další změně názvu, tentokrát už na Kansas (při výběru názvu hrál velkou roli i patriotismus, protože Livgren, Williams, Hope, Ehart - ti všichni jsou kansaští rodáci).
Kapela začala nahrávat demo snímky a rozesílat je po všech možných gramofonových firmách. Nakonec se jejich nahrávky dostaly do rukou Dona Kirshnera, který zrovna v New Yorku zakládal gramofonovou společnost. Na doporučení Wally Gold si jejich demo poslechl a podepsal s nimi smlouvu. Kapela se tedy vydala do studia a výsledkem bylo první LP, které zahájilo úspěšnou řadu osmi klasických desek, které obdržely zlato (tři z nich byly dokonce několikanásobně platinové)...
Kansas (březen 1974/1990/1995,
Kirshner/Epic/Legacy/CBS)
Obsazení: Steve Walsh (key, voc), Richard Williams (g), Kerry Livgren (g, key), David Hope (bg), Phil Ehart (dr), Robert Steinhardt (vi)
Celý název alba zněl Kansas - From the beginning, we considered ourselves and our music different and we hope we will always remain so. LP přineslo směs pompéznosti na jedné straně a drsného boogie na straně druhé. Svými vzletnými instrumentacemi a velmi umným zařazením houslí se deska stala v kontextu doby zcela výjimečnou záležitostí a nakonec se dostala na 174. místo. Nijak zvlášť se tedy neprodávala, takže zlato nakonec získala až v roce 1995 pod vlivem vzrůstajícího zájmu o hudbu šedesátých a sedmdesátých let. Kapele to ale nevadilo, tvrdě objížděla stále širší a širší okruh sálů a plna skladatelské invence se vydala opět do studia.
Song for America
(1975/1990, Kirshner/CBS)
Obsazení: viz výše
Zde už šlo o vyzrálejší albový počin. Deska sama se tvářila velmi progresivně (dobově řečeno), skladby byly delší, často obsahovaly nenadálé přechody a zlomy (např. v titulní skladbě). Celkově se dá říci, že šlo již o klasické album skupiny, které vešlo v širší povědomost i mimo okruh fanoušků kapely. Koneckonců, 57. místo a zlaté ocenění již z roku 1980 tomu nasvědčuje. Doba těmto experimentům byla nakloněna, tehdy, jak si povzdechl v jednom z interview Steve Walsh, fanoušci hudbu opravdu poslouchali, vnímali ji a přemýšleli nad ní: "Dnes se muzika pouští už jenom jako kulisa. Třeba k mytí nádobí..."
Masque (1975/1990/2001,
Kirshner/Sony/CBS/Epic/Legacy)
Obsazení: viz výše
Další výrazné LP, již zcela v intencích žánru. Steinhardtovy housle jsou zde vynikající, skladby jako takové jsou dotaženy do detailů, vedle hardrockových riffů a typické orchestrace je zde kladen důraz na melodiku. Hudebně velmi zajímavá je It Takes A Woman' Love, v textech najdeme hodně duchovna, mytologie a filozofování. LP vystoupalo na 70. místo, zlato získalo už za dva roky po svém vydání a svou strukturou a hudebními ambicemi jednotlivých členů předznamenala trojici následujících veleúspěšných desek.
Leftoverture (1976/1990/2001,
Kirshner/CBS/Epic/Legacy)
Obsazení: viz výše
Klasická záležitost, která vedle velkolepě pojatých celků (Magnum Opus) obsahuje jeden ze dvou největších hitů skupiny, Carry On Wayward Son. Tato skladba byla (a jistě bude) často přebírána a upravována různými interprety - za všechny světově proslulé můžeme jmenovat Yngwieho Malmsteena, za českou scénu stojí za to si připomenout nezapomenutelnou verzi tohoto hitu od brněnských Synkop 61 (Kolemjdoucí). Často narazíte na tuto skladbu na různých tematicky zaměřených výběrech, v anketách rockověji zaměřených FM rádií je dokonce mezi dvaceti nejhranějšími skladbami. Album obsadilo 5. místo, roku 1977 získalo zlato i platinu a začátkem devadesátých let se jeho prodej díky Carry On... zvýšil natolik, že roku 1995 byla deska oceněna čtyřnásobnou platinou. Kapela vyrazila na velké turné, poprvé se nemusela o pódium s nikým dělit a poprvé si také zkusila pozici opravdových hvězd.
Point of Known Return
(1977/2002, Kirshner/CBS/Epic/Legacy)
Obsazení: viz výše
Skupina byla plná invence a ve vrcholné formě. Album je toho příkladem a nezanedbatelná část fanoušků považuje právě toto LP za vrchol tvorby Kansas. Deska obsahuje další megahit, Dust In the Wind, najdeme zde tvrdě dusající skladby a'la BTO či Boston, často nás při poslechu překvapí aranžmá ve stylu EL & P či některé instrumentální a rytmické "odskoky", které jako by vypadly z dílny Yes.
Všechny tyto skutečnosti způsobily, že LP se umístilo na 4. pozici, zlato a platinu získalo ještě v roce svého vydání a stejně, jako předcházející titul, roku 1995 bylo oceněno platinou čtyřnásobnou (nové vydání roku 2002 obsahuje dva bonusy, Sparks of the Tempest a Portrait (He Knew)).
Two for the Show
(1978/1989, live, 2LP, Kirshner/CBS)
Obsazení: viz výše
Logické pokračování předešlých studiových počinů. Deska byla velmi úspěšná (32. místo, zlato 1978, platina 1979), ale spíše díky dvěma předchozím titulům. Vedle prověřených hitů jsou zařazeny i rozsáhlé kompozice, které sice nadchnou skalního fanouška, ale běžného posluchače nechají chladným. Silnou skladbou je i Walshova Lonely Wind.
Monolith (1979/1990, Kirshner/CBS)
Obsazení: viz výše
Počínaje touto deskou jako by se zdálo, že skladatelský a instrumentální potenciál skupiny je pomalu vyčerpán. Album sice obsahuje některé silnější momenty, jako např. People of the South Wind či Reason to Be, ale celkově se zdá, že skupina přešlapovala na místě a rozhodovala se, jak a kudy dál.
Jméno Kansas přesto působilo stále magicky, a tak LP vystoupalo na 10. místo a získalo i zlato. Podle Williamsových vzpomínek to ve skupině pořád fungovalo, kapela se vydala i do Japonska, kde zaznamenala obrovské úspěchy (šňůra se sice málem nekonala, protože loď s jejich aparaturou se při převozu do Yokohamy potopila, ale japonská agentura rychle sehnala náhradní vybavení).
Audio-Visions
(1980/1996, Kirshner /Epic/Legacy)
Obsazení: viz výše
Skupina se tímto opusem pod dojmem doby snažila oslovit i tvrdší, rockovější publikum. Album nese přímočařejší skladby, je zemitější (zejména Walshova díla), ale ve srovnání s předcházejícími deskami se neubráníte dojmu, že výsledek nepůsobí zrovna kompaktně a silně. Steve Walsh a Kerry Livgren tehdy již realizovali své sólové nahrávky a, podle Williamse, tvorba s Kansas byla pro ně tak trochu jako vedlejší job. Což neprospělo nejen celkovému vyznění, ale i náladám v kapele. Walsh, přesvědčený o úspěchu svých sólových ambicí, se nakonec rozhodl odejít a skupina musela rychle hledat náhradu. Ještě dodejme, že LP se dostalo na 26. místo a jako poslední z kapelových desek získalo zlato.
Vinyl Confessions
(1982/1996, Kirshner/Epic/Legacy)
Obsazení: John Elefante (voc), R. Williams, K. Livgren, D. Hope, P. Ehart, R. Steinhardt
Walshova náhrada John Elefante vlastnil velmi kvalitní hlas, takže výsledné album se nakonec umístilo na 16. místě. Kapele se dokonce podařil výrazný hit, Play the Game Tonight, který v singlových anketách obsadil 17. příčku. LP se ale nijak zvlášť neprodávalo a v kuloárech se tvrdilo, že jedině texty, zaměřené k nábožensky lyrickým cílům, kapelu odlišují od tvorby Journey či Foreigner...
Drastic Measures
(1983/1996, Kirshner/Epic/Legacy)
Obsazení: viz výše
Na tomto LP je vyčerpanost celého potenciálu skupiny již zcela evidentní. Elefantův projev je nadto dost nevyrovnaný, Livgrenovy skladby postrádají jiskru, skupina hraje bez onoho příslovečného nadšení prvních alb. Celkový výraz se posunul k hard rocku, někdy až k heavymetalovým jízdám. Nejzdařilejšími skladbami jsou patrně Fight Fire With Fire a Everybody's My Friend. 58. místo v Billboardu ale bylo dostatečným důkazem o stále klesající popularitě skupiny. Celou tuto situaci nezvládl Livgren, oficiálně opustil skupinu a vydal se na celkem úspěšnou sólovou dráhu. Elefante se po mnoha roztržkách také rozhodl odejít. K odchodu se nakonec odhodlali i další dva členové, Steinhardt a Hope, takže roku 1983 skupina Kansas vlastně přestala existovat. Jediní dva zbylí členové, Williams a Ehart, se stále nevzdávali a věřili, že se jim některé bývalé členy podaří ještě jednou přemluvit ke spolupráci...
Power
(1986, MCA/Epic/Universal Special Products)
Obsazení: S. Walsh, R. Williams, Steve Morse (g), Billy Greer (bg), P. Ehart
Tříletá snaha o znovuzrození kapely se Ehartovi a Williamsovi nakonec podařila. Ze starého složení se vrátil Steve Walsh, baskytary se chopil Billy Greer (ten zůstal stálým členem až do dnešních dnů) a kytarový post obsadila opravdová bomba - Steve Morse (o tomto kytaristovi záměrně neuvádím miniprofil, zde vás odkazuji na publikaci 15 + 3 světových kytaristů nebo na starší článek v Muzikusu č. 5/1996). Jenom připomeňme, že tento virtuóz (jinak člen Dixie Dregs, Steve Morse Bandu a nejnověji i Deep Purple) obsadil pětkrát po sobě první místo ankety časopisu Guitar Player v prestižní kategorii Nejlepší kytarista všeobecně - tímto výsledkem se může pochlubit jen Eric Johnson a Steve Howe.
Album obsahuje silnou skladbu All I Wanted a ani ostatní věci nejsou špatné. Deska se setkala s odpovídajícím zájmem, sám Williams ale přiznává, že velkou měrou na tom mělo členství Stevea Morseho. Album se hrne dopředu, nenechá vás oddychnout. Celkově se prosadilo až na 35. místo. Sice žádný velký úspěch, ale když si uvědomíme dobu plnou dunícího heavy metalu a "přezíravě se tvářících souborů new wave" (termín z magazínu Melody Maker) a k tomu ještě nucenou přestávku, tak tyto výsledky přece jenom probouzely naději na plnohodnotné oživení jména kapely. Proto se s s velkým napětím čekalo na další LP této sestavy.
In the Spirit of Things
(1988, MCA)
Obsazení: viz výše
Na albu se objevuje už klávesák Greg Robert, který se později stal stálým členem kapely. Deska je v celkovém vyznění dost nevýrazná, ani Morseho výkony, jakkoli vynikající, komplexnímu dojmu moc nepomohou. Nejznámější skladbou je jistě Stand Beside Me, ale nezabodovala v žádném singlovém žebříčku. Deska sama obsadila až 114. místo. Morse si tyto skutečnosti uvědomoval a po této desce odešel.
Live at the Whiskey
(1992, live, Intersound)
Obsazení: S. Walsh, R. Williams, Greg Robert (key), B. Greer, P. Ehart, David Ragsdale (vi)
LP přináší záznam z koncertu v Los Angeles z 5. dubna 1992. Robert se zde etabloval jako stálý člen skupiny a do sestavy je ve snaze probudit starého ducha Kansas opět zařazen houslista, tentokrát David Ragsdale. Celé album je pro fanoušky skupiny jistě velmi zajímavé, ale opravdu jen pro ty skalní. LP také nese jedno chmurné prvenství - je to první titul, který se nedostal do žádných žebříčků. Skupina se ale nehodlala vzdát a začala opět objíždět veškeré možné menší koncertní sály a znovu si získávat renomé svými živými koncerty. Na další desku se ale muselo počkat tři roky.
Freaks of Nature
(1995, Intersound/Castle)
Obsazení: viz výše
Z hlediska výkonů jednotlivých muzikantů to je zcela nepochybně excelentní deska. Ale z hlediska jednotlivých skladeb, jejich aranže a celkové produkce se jedná o značně nevyrovnané dílo. Na jedné straně celkem zdařilé songy jako Desperate Times či Hope Once Again a na druhé straně např. Cold Grey Morning, Under The Knife či Black Fathom 4. Záleží samozřejmě na osobním přístupu, ale nemohu se ubránit dojmu, že kdyby to nebyli zrovna Kansas, tak by ani nestálo za to si desku pořizovat... Anebo úplně vymazat dojem z alb konce sedmdesátých let.
Always Never the Same
(1998, River North)
Obsazení: S. Walsh, R. Williams, B. Greer, P. Ehart, R. Steinhardt
Tak tohle už byla jiná! Williams a Ehart si v týmu ponechali Greera, který se osvědčil, a podařilo se jim k návratu přemluvit Steinhardta. Výsledné LP je opravdu silné. Bylo nahráváno v Abbey Road a o orchestraci skladeb se postaral vyhlášený London Symphony Orchestra. Vedle upravených starých prověřených hitů deska nabízí tři svěží novinky, The Sky Is Falling, In Your Eyes a Need to Know. Vypadalo to, jakoby skupina staříků chytila druhý dech.
King Biscuit Flower
Hour Presents Kansas
(1998, live, King Biscuit)
Obsazení: z dob - S. Walsh, R. Williams, Steve Morse (g), Billy Greer (bg), P. Ehart
Zařadili jsme tuto desku až sem, i když se jedná o záznam z turné In the Spirit of Things. Její vydání bylo dobře načasováno, probudilo zájem o předcházející tituly skupiny, a tak se mohlo přikročit k vážnému pokusu o comeback.
Somewhere to Elsewhere
(2000, Magna Carta)
Obsazení: S. Walsh, R. Williams, B. Greer, P. Ehart, R. Steinhardt + K. Livgren a D. Hope
Pokus o revitalizaci jména Kansas se vyloženě podařil. Časem prověřená sestava s "nováčkem" Greerem byla na realizaci tohoto alba doplněna dalšími členy z klasických dob kapely, Kerrym Livgrenem a Davem Hopem. Livgren napsal všech deset skladeb alba a skupina je zde prezentuje velmi dynamicky a vyzrále. Toto album se velmi rychle vyšplhalo na 13. místo a utvrdilo kapelu v tom, že jejich práce se daří.
Dust in the Wind (2002, live, Disky)
Obsazení: S. Walsh, R. Williams, B. Greer, P. Ehart, R. Steinhardt
LP bylo důležitým potvrzením sehranosti této pětice, která by se měla již udržet.
Device, Voice, Drum
(leden, 2003, live, 2CD, Compendia)
Obsazení: viz výše
15. června 2002 natočila kapela v Atlantě koncertní DVD, z kterého potom realizovala toto live album. Deska se velmi příjemně poslouchá, jednotlivé výkony jsou udivující (zejména Steinhardt), skupina zní velmi kompaktně. Přesto se zdá, že pro další existenci kapely bude důležitá studiová deska, která, podle mých informací, se již začíná natáčet...
Doporučené kompilace: The Best of Kansas (1984) - třikrát platinová deska, Early Recordings from Kansas 1971-1973 (2002, Cuneiform), Kansas Box Set-Wheels (1994, 2CD, kompilace od roku 1973, Epic),
Kerry Livgren
Vedle své práce s Kansas je znám i jako zakladatel vydavatelství Numavox Records, produkční společnosti Grandyzine a také i pro svou širokou a poměrně úspěšnou sólovou činnost, z níž můžeme jmenovat desky (včetně kompilačních záležitostí s bonusy a soundtracků) Seeds of Change (1980), One of Several Possible Musiks (1989/1996), Decade (1992), When Things Get Electric (1995), Odyssey Into the Mind's Eye - soundtrack (1997), Prime Mover II (1998), Collector's Sedition Volume 1 (2000), The Best of Kerry Livgren (2002). Úspěšná je i jeho spolupráce se skupinou AD, s kterou vyprodukoval čtyři alba, Timeline (1984), Art of the State (1985), Recontructions (1986/1997) a AD Live (1998).
Livgren se narodil v Topecce v Kansasu. I když ho rodiče seznamovali s klasickou hudbou a jazzem, Kerry objevil Elvise Presleyho a začal se učit hrát na elektrickou kytaru, kterou si sám postavil. První kapelou byla školní formace The Gimlets, na střední škole dal dohromady skupinu The Mellotones, která hrála rhythm and blues. Ve snaze se více orientovat na vlastní tvorbu sestavil další skupinu, The Saratoga, kde se již setkal s Philem Ehartem a Davem Hopem. Z dalších sestav se pak vyvinuli Kansas, se kterými jako výrazný skladatel, klávesák a sólový kytarista zůstal po následujících třináct let.
Roku 1980 spolu s takovými celebritami, jako např. Ronnie James Dio, David Pack (zpěvák od Ambrosia), Barriemore Barlow (dr, nejvíce proslul u Jethro Tull) a svými kolegy z Kansas realizoval svou první sólovou desku, ke které vydal i stejnojmennou knihu. Své druhé LP natáčel již s jiným týmem, z kterého pak vznikla jeho skupina AD.Roku 2000 se podílel na comebacku Kansas produkcí alba Somewhere to Elsewhere, se skupinou také i pohostinsky vystupoval. V současné době pracuje na rozsáhlém epickém orchestrálním a vokálním díle, nazvaném Cantata: The Resurrection Lazarus.
Richard Wiliams
Jeden z hlavních pilířů kapely, jeho kytarová práce plná jak jemných akustických přediv, tak i hutných rockových a hardrockově dravých riffů dokonale ilustruje rozsah a rozmanitost výrazu tvorby této skupiny.
Williams se narodil roku 1951. O své pravé oko přišel již jako chlapec, když se 4. července, na Den nezávislosti, pokoušel odpálit podomácku vyrobenou třaskavinu. Jako teenager obdivoval Jeffa Becka, poslouchal Kinks a zejména desku Johna Mayalla a Bluesbreakers s Ericem Claptonem: "Jeff Beck byl dobrej, ale tahle deska mi ukázala, co všechno kytara dovede. Ten táhlý tón... Byl jsem úplně mimo."
Po řadě školních kapel zakotvil spolu se Stevem Walshem u White Clover, přejmenovaných posléze na Kansas. Pokud počítáme jaro 1972 za oficiální dobu vzniku skupiny, tak je spolu s bubeníkem Philem Ehartem jediným členem, který skupině zůstal po celá léta jejího trvání věrný. Ať už ve spolupráci s Livgrenem či Morsem nebo jako jediný kytarista ve skupině, vždy dokázal udržet charakteristický sound kapely. Hraje na celou řadu kytar, od devadesátých let preferuje Paul Reed Smith.
Mezi jeho oblíbence také patří Steve Morse ("... je velmi všestranný..."), Eric Johnson ("... neuvěřitelný, ušlechtilý tón...") a Eddie Van Halen ("... znovu vynalezl kytaru jako takovou!"). Rád poslouchá Steveho Lukathera a obdivuje Steveho Howea: "Je to opravdu gigant kytary. Vždycky jsem měl rád Yes, zejména album Close to the Edge, a když Howe odešel, byl jsem trochu zklamán. Ale zase na druhou stranu, přišel za něj Trevor Rabin a dodal celému seskupení nový žár. Něco jako když u Kansas za Livgrena nastoupil Steve Morse..."
Vedle alb Kansas můžeme najít Williamsovu kytaru na sólovém LP Steveho Walshe a několika málo dalších titulech.
