Letem kytarovým světem - Jak nejjednodušeji zlepšit tón akustické kytary

Po delší době jsme zde opět s tématem akustické kytary, ovšem tentokrát ne z hlediska představení jednotlivých firem, ale ve vztahu ke kytaře jako takové. Pojďme se podívat na to, co trápí řadu kytaristů - totiž, jak co nejlevněji na jedné straně a zároveň co nejefektivněji na straně druhé vylepšit tón nástroje, který nepatří zrovna mezi těch top 10 značek.

Ano, jistě, následující řádky se pravděpodobně nebudou týkat těch muzikantů, pro něž je akustická kytara základem jejich hry a feelingu. Ovšem i když...

Prostě na základě jak vašich dotazů, tak i zejména nespočetných názorů, nejrůznějších zkušeností a léty prověřených postupů, které poskytují mimi jiné i moji studenti, zde sesumarizujeme takové rady, mířené zejména k těm kytaristům, kteří zjistili, že by mohli vedle svých hýčkaných elektrických nástrojů zařadit do svého rejstříku i akustický tón, a nechce se jim zrovna hned teď dávat horentní sumy za nějakou prověřenou značku.

Teď ale honem přispěchám s vysvětlením, že za prvé ten nejdražší nástroj neznamená jistotu nejkvalitnějšího tónu (zase jedna objevená Amerika) a za druhé, nepůjde zde ani o tažení proti vyhlášeným výrobcům kvalitních nástrojů. To vůbec ne. Jde jednoduše o to, jak zlepšit tón na standardní, běžně dostupné akustické kytaře. A fertig.

Je zřejmé, že navozené téma, nebo spíše řešení tohoto tématu, má dlouhou řadu proměnných. Od konstrukce kytary (žebrování, tvar korpusu a jeho síla, zpracování tvarováním či ubíráním, otázka materiálu a jeho hustoty, způsob spojení krku a tím i míra vzájemné interakce mezi krkem a tělem), jejího typu (když ponecháme stranou klasické a flamencové nástroje, tak dreadnought, jumbo atd.) přes struny (síla, kvalita, značka, konstrukce), trsátka (síla, značka, konstrukce, kvalita, tvar a způsob jeho držení mezi - jakými prsty a jak silně) či případně způsob hry prsty (včetně prstýnků) po samotnou techniku hry. Což je základ, protože právě zde, v některých případech i víc než u jiných druhů kytar platí, že výsledek pochází hlavně z rukou - možná někomu připadá, že toto tvrzení působí tak trochu již jako fráze, ale je to prostě a jednoduše pravda.

Vzpomínám si na řadu příkladů, které právě tento fakt dobře dokumentují. Mou školou často prošli studenti s velmi drahými akustickými nástroji, u kterých jsme se těžko dopracovávali k nějakému výraznějšímu tónu, protože nedokázali pochopit, že akustika nejde jen tak „šolíchat“, že jim zde nepomůže dvacet osm krabiček. A naopak, s řadou muzikantů jsme z jejich letitých, omlácených nástrojů dokázali ten nejlepší možný výsledný tón doslova vyrvat.

Samozřejmě že kvalita nástroje je v celkovém pohledu na problematiku zásadní záležitostí. Ovšem ten, kdo kytaru drží v ruce, ten vytváří tón, ten musí dokázat ho z nástroje dostat. A že to je u kvalitnějšího instrumentu jednodušší, je nasnadě.

A ještě jedna poznámka. Pokud nemáte dobrý pocit při jakémkoli zásahu do kytary, svěřte to raději odborníkům.

Plus jedno upozornění předem - v článku jde o možnosti amatérské úpravy zvuku. Takže pro některé věčné nespokojence zde nebudeme uvádět možnosti, které jsou obvyklé právě v práci profesionálních kytarářů.

Sedlo kobylky

Hodně nástrojů, o kterých jsme se bavili, má sedlo na kobylce z toho nejlevnějšího plastu. Ten ovšem nezaručuje, aby se co největší podíl energie strun dostal dál, do těla nástroje. A přitom jde o jedno ze základních tří kontaktních míst (při hře čtyř míst), kudy se práce strun přenáší do korpusu. Tyto kobylky se sedlem z nekvalitního materiálu tak minimalizují sustain, rozmělňují vyšší a nižší frekvence a zahalují čitelnost jednotlivých tónů.

Je dobré tedy nahradit levný plast za sedlo z kvalitního materiálu, jako je kost, slonovina či syntetická náhražka slonoviny (třeba). Výsledek je až překvapující. Kytaře se zvýší hlasitost, basy a výšky začnou být čitelné i při zachování středních frekvencí, průzračnost tónů půjde také nahoru a výrazně se zvýší sustain nástroje.

Velká změna nastane i v případě, že zvolíme cestu výměny celé kobylky - nejlépe u nástrojů, kde kobylka není pevně fixována. Pokud zkusíme instalovat kobylku z kvalitního dřeva (mahagon, eben...) nejlépe s profilem takovým, aby i zespodu seděla celou plochou na vrchní ozvučnicové desce (což je horší v případě kytar s klenutým víkem), tak dosáhneme výrazných změn také. Na své staré elektroakustické kytaře, tzv. české gibsonce, mám právě takovou kobylku, kde struny přecházejí přímo přes ni, čili bez sedla. Výsledek je opravdu dobrý.

Nultý pražec, ořech

Ořech, nultý pražec, sedlový pražec, neboli místo, kde struny opouštějí krk kytary a přecházejí po určitém zalomení do hlavy nástroje, hraje v podstatě podobnou roli v přenášení energie strun jako sedlo u kobylky. S tím rozdílem, že z podstatné části jde o přenos do krku, hmatníku a hlavy kytary.

Takže i zde, pokud je sedlový pražec tvořen levným plastem, zní kytara ploše, unaveně a nevýrazně. Zvuk se pak výrazně zlepší, pokud i tento komponent nahradíme pevným kvalitním kostěným nebo slonovinovým materiálem. Navíc můžeme v tomto případě i víc experimentovat - co třeba zkusit mosazný ořech? Kytara se rozezní zase úplně jinak - s důrazem na vyšší středy a výšky. Stejnou úpravu má i moje již vzpomínaná gibsonka - kytara je výrazně hlasitá, kovová a přitom konkrétní.

Pokud máme problém i s posunem strun, lze zvolit i jiné materiály (ty můžeme samozřejmě uplatnit i v případě, že nám struny ořechem kloužou v pohodě). Nabízí se zde třeba Delrin, což je polyacetát vysoké tuhosti, široké odolnosti s velmi nízkým koeficientem tření. Dobrou službu prokáže i grafit, lépe řečeno jeho kompozit, výborné zvukové vlastnosti má i Micarta, což je laminát, tvořený buď plátnem, papírem nebo skelnou tkaninou za přítomnosti termosetické pryskyřice.

Když už jsme se dotkli tématu, že štěrbina v sedlovém pražci není dost velká, aby jím struna prošla bez komplikací, můžeme postupovat tak, že tu štěrbinu rozšíříme. Ale pozor. Protože k těmto případům dochází, zejména když se rozhodneme natáhnout silnější struny, je potřeba zachovat určitá pravidla. Za prvé vezměme ten nejslabší a nejjemnější pilníček, který najdeme. Zároveň by ale měl mít širší plochu - ideální je proto pilníček na nehty. Za druhé zkusme štěrbinu rozšířit tak, že:

- dáváme pozor, abychom se pilníčkem nedotkli dna štěrbiny - došlo by ke snížení struny vzhledem k hmatníku a pražcům,

- pilujeme celou plochou, abychom udrželi stejnoměrnou rovinu,

- a co je nejdůležitější, ubírejme vždy na straně od tahu (přítlaku) struny.

Což znamená, že například u Gibsona u strun E, A, d lehce ubíráme na straně ke strunám vyšším, u strun g, h, e1 je tomu opačně. U kytar, kde struny běží rovně, to můžeme také takto aplikovat.

Důležité je uvědomit si, že vždy stačí jen několik pohybů, třeba dva, tři, aby došlo k potřebnému rozšíření slotu. Nejde zde o samozřejmě nějaké brutální rozšiřování samozřejmě.

Je nutné zde také zmínit jedno upozornění - při výměně ořechu, která není tak náročná, je ovšem nutné dát velký pozor na poškození hlavy nebo hmatníku. Velice lehce se zvláště při nešetrném dobývání ven ze žlábku může poškodit materiál pod ořechem.

Výměna strun

Nemusíme se zde na tomto místě bavit o včasných výměnách strun. Pokud někdo tvrdí, že má na kytaře struny až do doby, dokud mu neprasknou, tak jde buď o pózu nebo diletanta a nebo opravdu o člověka, kterému je to ganz egal.

Spíše jde o to, abychom ze zakoupené kytary sundali co nejdříve struny od výrobce (pozor, připomínám zaměření článku). Řada firem totiž expeduje své výrobky s těmi nejlevnějšími a často i nejslabšími strunami. To znamená strunami, které pro rozeznění nástroje nejsou těmi nejvhodnějšími.

Nová sada pak nástroj rozezní určitě lépe. Nejlépe je orientovat se (a zkusit si) výrobky takových firem jako například Adamas, D’Addario, Dean Markley, Dr Strings, GHS, Gibson, Guild, LaBella, Martin, Peavey, Rotosound, SIT, Thomastik-Infeld, Vinci, Yamaha a nemnoha dalších.

Nechceme tento článek věnovat strunám, ale mohli bychom uvést, že bronze struny produkují jasný tón, ale rychleji stárnou. Lépe jsou na tom struny phospor-bronze, které zní vřeleji i ve fázi, kdy je zrovna natáhneme. Jsou ovšem dražší.

Zajímavou alternativou jsou struny silk ‘n’ steel, kde je ocelové jádro posíleno či nahrazeno silikátem.

K otázce síly strun je nutno poznamenat toto - řada kytaristů se domnívá, že čím silnější struny na akustice, tím plnější a kvalitnější tón. Nemusí to být ovšem vždy pravda. Na kytarách s lehčím žebrováním a nižším korpusem mohou silné struny způsobit problémy se samou konstrukcí nástroje - tah bude prostě příliš silný. Obecně ale platí, že silnější struny přinášejí lepší výsledek na kytarách s velkými těly a masivnější konstrukcí.

Záleží také, co od kytary požadujeme. Moje již několikrát vzpomínaná česká gibsonka mi s „dvanáctkami“ nijak zvlášť nezněla. Byl to pregnantní zvuk, ale tak trochu tupý. Pak jsem tam zkusil natáhnout hybridy .009-.010 a kytara se rozezněla tak, jak jsem chtěl.

Výběr trsátka

Kytaristé často nevěnují trsátku dostatečnou pozornost. Stačí jim prostě, že mají co vzít do ruky. A právě výběr trsátka může do určité míry také ovlivnit zvuk nástroje. Možná, že třeba jen nepatrně, ale jak sami víte, když se ty nepatrnosti poskládají k sobě, tak už to může být v celkovém výsledku znát.

Nemusí se z toho dělat věda. Stačí se zamyslet nad materiálem, tvarem a hlavně silou. Tenká trsátka produkují velmi jasný tón s výrazným perkusivním attackem. Ovšem mluvíme zde o hraní akordů, a to plných, přes celý potah. Pokud se s tímto trsátkem zaměříme na sóla, tak tam je to s výrazností jednotlivých tónů už horší.

Silná trsátka zase produkují plný, vyvážený sound s důrazem na čitelnost jednotlivých tónů. Mohou ale znít trochu temněji (opět při hraní akordů) a tvrději.

Záleží i na tvaru, jak z hlediska způsobu držení, tak i vzhledem k tomu, kterým koncem trsátka se dotýkáme struny.

Pokud hrajeme prsty s návlekovými trsátky-prstýnky, tak tam je zvuk hodně ovlivněn materiálem (nejčastěji jsou z mosazi, oceli, niklu či plastu).

Pro ty, kteří preferují větší kontrolu nad prstovým hraním s návleky, jsou ideální takové výrobky jako Alaska Pik či ještě lépe Pro-Pik Finger-Tone.

Action

Action neboli výška strun - to je kapitola sama pro sebe. Někdy se při nákupu levnějšího nástroje zdá, že by snad výrobci ani nepočítali s tím, že by se na tyto kytary dalo vůbec hrát. Některé nástroje potřebují upravit táhlo krku, u řady z nich je třeba zkontrolovat výšku sedlového pražce a sedla na kobylce. Často tyto parametry pak neumožňují další případné úpravy, třeba vzhledem k výšce pražců, profilu sedla a ořechu atd.

Pokud má kytara problém s vysokým či příliš nízkým action, svěřme se raději do rukou odborníka.

Příliš vysoké action, vysoký dohmat, přináší vedle techniky hry i problémy s laděním (struna se víc ohne), příliš nízké s vysokými pražci a slabšími strunami k nenaladitelnosti přidává i drnčení atd. Sami zde můžeme velmi těžko něco udělat.

Ladicí mechanika

Další z kontaktních míst, přenášející práci strun do nástroje. Opět musíme konstatovat, že mnozí výrobci ve snaze ještě více ušetřit instalují na své výrobky ty nejlevnější mechaniky. A ty přinášejí problémy - nedrží ladění, jejich pohyb při otáčení je skokový, dochází po delší době k protáčení, mechaniky drnčí, chrastí apod.

Lepší mechaniky obsahují sloupek z kvalitního kovu (mosaz, ocel), jsou těžší, přidávají svou hmotu do hlavy, zvyšují transfer práce strun a tím i sustain nástroje. Pokud bychom mohli uvést příklady bezproblémových mechanik, tak je dobré se zaměřit na takové firmy jako kupříkladu Gotoh, Grover, Planet Waves, Schaller, Sperzel, Waverly...

Otázka prostředí, vlhkost

Člověk si to ani pořádně neuvědomuje, jak má faktor vlhkosti vzduchu vliv na nástroj. Osobně se mi třeba přihodilo to, že perfektně a nově seřízená kytara u kytaráře, v jehož dílně byla odpovídající hladina vlhkosti, se mi v baráku, kde se vlhkoměr zastavoval na hodnotách kolem osmdesáti procent, chovala zcela jinak.

Musíme si při uskladnění kytary (a tím i uchování zvukových vlastností) dát pozor na několik skutečností. Během suchého počasí dřevo schne, scvrkává se, což může způsobit popraskání korpusu, na hmatníku pak můžou i vyčnívat pražce.

Přílišná vlhkost zase ovlivní konzistenci klihu, navíc dřevo se začne rozpínat, takže žebrování a kobylka „dostávají na frak“. Vrchní deska se tak může zkroutit, action se zvýší, kovové části zkorodují a zakalí se.

A také je třeba si dávat pozor na přímé slunce, na zdroje tepla (či chladu - když třeba v zimě táhne od dveří). Je prostě lepší uchovávat nástroj v místech s pokud možno stálou teplotou a vlhkostí (ideálně kolem čtyřicet pěti a padesát pěti procent).

Celková péče

Na rozdíl od masivních elektrických kytar (aspoň většiny z nich) jsou akustiky citlivějšími a jemnějšími nástroji. Špína, pot a další nečistoty tak výrazněji snižují akustickou odezvu. Není špatné tedy investovat do utěrek s mikrovláknem a různých nebrusných polishů a cleanerů, obecně od značek Dunlop, Ernie Ball, GHS, Hose, Kyser, Martin, Planet Waves a dalších. Tyto přípravky obsahují mj. substance jako vosk či silikon, které vytvoří na povrchu jemný mikrofilm a nástroj tak lépe vzdoruje nejen nečistotám, ale vlastně i času.

Totéž platí i o udržování hmatníku.

Je tu ovšem jedno velké ALE. Dva nebo tři moji známí kytaráři (a opravdu známí, ne z hlediska regionu, ale celostátně) mi poradili jednu věc. Kdysi jsem před nimi utrousil, že na svého Gibsona používám ty a ty značkové přípravky (a totéž i na hmatník). Očekával jsem v podstatě potvrzení správnosti svého počínání. Byl jsem velmi překvapen, když jsem se dozvěděl, že ony přípravky jsou samozřejmě kvalitní, řada firem je vytváří vlastně na míru pro své nástroje (takže je nezatracuji, aby bylo jasno), ale totéž (ne-li více) dokážou v případě svého nástroje i s daleko více dostupnými a hlavně levnými (a o to dnes v tomto článku jde) přípravky. Takže třeba na tělo kytary, hlavu i krk mi poradili Pronto se včelím voskem - ano, to je ten přípravek na nábytek. A nemusí být ve spreji. A na hmatník? Zcela obyčejnou Diavu, tu červenou tekutinu, také používanou na nábytek. Samozřejmě, že člověk tam nesmí nanést litry těchto tekutin. Ale protože jsem měl hmatník v dost katastrofálním stavu, pomohlo to úplně skvěle. Navíc mají tyto přípravky i čistící účinek, což je další plus.

A ještě jedna poznámka - nemějme kytaru zbytečně vystavenou. Na delší dobu ji uchovávejme v pouzdře. I kvůli prachu, kterému se neubráníme. Ovšem pozor - když se vrátíme z nějakého zakouřeného a zaprášeného klubu, kde jsme nechali otevřený kufr, tak ho nejdříve řádně vyvětrejme. Uzavřít do tohoto prostředí nástroj je chybné.

Elektrifikace

Takže pokud jsme už vyzkoušeli všechno to, co bylo uvedeno výše, a pořád se nám zvuk nezdá, tak nám vedle koupě jiného nástroje nezbývá nic jiného než se pustit cestou elektrifikace. A tím se dostáváme někam už zcela jinam. Je potřeba si také uvědomit, že instalace piezosnímačů na řadu levnějších kytar nemusí přinést vždy ten optimální, očekávaný výsledek. Hodně nedostatků se dá dohnat nastavením ekvalizéru, ale, jak už jsme uvedli, to se již pohybujeme někde jinde. Jeden můj žák šel jinou cestou. Inspiroval se Petem Townshendem, který v raných dobách Who hodil mikrofon do nitra nástroje a připevnil si k víku kytary micromikrofonek tak, aby směřoval k ozvučnicovému otvoru. Dostal tak velmi věrný zvuk...

Nutný dovětek

A nedá se nic dělat, uvést to musíme také. Špatný zvuk nástroje nemusí být vždy v tom nástroji. Pokud pomineme řadu faktorů, i osobních, o kterých jsme se již zmínili, je nutné se zamyslet třeba nad držením kytary. Už jenom otázka, na jakou plochu vrchní desky tiskneme pravou ruku, kde (nejhorší to je přes spodní oblouk) a jak silně ji tiskneme k tělu (v případě, že sedíme) a tak podobně. Základem je zamyslet se tak nad všemi faktory, které by mohly stát v cestě signálu. Včetně nás samotných...

Kytara za skříní

Důležité ovšem také je, co chci vlastně hrát a jak chci, aby to znělo. Vzpomínám si, že na dovolené na jedné chalupě jsem jednou poslouchal nahrávky těch nejstarších akustických bluesmanů z Delty. Jednalo se o záznamy Kongresové knihovny USA. Objevil jsem, že v koutě za skříní je opřená stará česká akustika s kovovými strunami, která tam stála vždy po celý rok, než si na ni někdo vzpomněl. Jen tak z nouze jsem ji vzal do ruky a začal jsem improvizovat na ty nahrávky. A ejhle - byl jsem překvapen, jak byl ten zvuk adekvátní těm starým rozskřípaným a šumivým nahrávkám. Navíc když jsem začal hrát ne trsátkem, ale palcem...

Kytara versus piano

Jeden můj kamarád se v devadesátých letech trochu nudil. A protože to byl velmi dobrý kytarista (oblíbil si i kontinuální tremolo), rozhodl se, že si zkusí kytary i postavit. Měl vysoce kvalitní nástroje, ale chtěl si něco udělat podle sebe. Z hlediska žebrování se pustil cestou Grega Smallmana, australského kytaráře, který klasická žebra nahrazuje uhlíkovým kompozitem. Výsledkem byl nástroj neuvěřitelné síly hlasitosti. S nylonovými strunami (!) jsme dokázali být slyšet i vedle klavíru. Hráli jsme v místnosti, zcela zbavené jakékoli izolace (pouze holé kamenné stěny) a stálo to za to.

Frekvence jednotlivých strun standardně laděné kytary

e1: 329,63 Hz

h: 246,94 Hz

g: 196,00 Hz

d: 146,83 Hz

A: 110 Hz

E: 82,41 Hz

Jak pečovat o nehty

Přes všechny možné rady si stačí zapamatovat, že za prvé by zastřihávání mělo kopírovat přirozené obroušení nehtů při hře prsty a za druhé by se nehty po jakémkoli odmaštění měly opět vyživit (aby nepraskaly).