Podívejme se nyní na další formu raného akustického blues, kterou se stala hudba zdomácnělá na jihovýchodě USA (Virginie, obě Karolíny, Georgie) a zejména v oblasti kolem Piedmontu. První tamější bluesoví kytaristé se často stávali až součástí městského inventáře - máme na mysli např. slavnosti s veřejným opékáním masa, v jejichž rámci vystupovali stálí účinkující. Z hudebníků, kteří se pohybovali v městské oblasti, byl tak pravděpodobně nejproslulejší Barbecue Bob; venkovské slavnosti, jež vypukly v období sklizně tabáku, zase objížděla daleko známější osobnost, Blind Boy Fuller. Ale styl, o němž chceme hovořit, našel své kořeny jak v těchto městských a venkovských zábavách, tak i v blues, které sem začalo pronikat z Delty a Texasu, a hlavně z ragtimu, zejména vlivem tvorby klavíristy Scotta Joplina (poznamenejme na okraj, že např. jeho skladba The Entertainer se stala opět známou díky filmu Podraz). Výsledkem byla forma, pro kterou se vžil název Jihovýchodní blues či Piedmont blues. Kytaristé si tedy ke všem svým inspiracím přidali navíc ještě rychlejší tempo a složitější písňovou formu, strukturu skladby. Vybrnkávání bylo složitější, melodika výraznější a celková harmonická rozmanitost udávala charakteristiku tehdejší formy. Klasickým představitelem tohoto stylu byl Blind Blake.
Blake, který se jako Arthur Blake narodil roku 1895 v Jacksonvillu, se stal populárním vlastně ještě před tím, než začal vydávat desky. Jako potulný muzikant putoval napříč jihovýchodem a středozápadem a ve svém repertoáru měl stylově široký seznam skladeb. Jeho blues se tak stalo melodicky přístupnější, vyhrávky nebyly tak přísně pentatonické jako v Deltě a v Texasu. Uznání si vydobyl i svou technikou. Typické pro jeho hru byly synkopované ostinátní basové figury. Často používal dvojí, zdvojené vybrnkávání, nevyhýbal se ani tomu, že vyhrával melodii palcem na basových strunách, zatímco na sólových strunách držel akord. Harmonická stavba jeho skladeb byla složitější a můžeme tak vysledovat i takové struktury, jako např. I-VI-II-V-I. Vybrnkával dost razantně, Rev. Gary Davis, jeho častý společník, o něm prohlásil, že ještě nikoho neslyšel tak razantně brát za struny, jako to dělal Blake. Dokázal prý kytaru rozeznít tak, že její zvuk fanoušci přirovnávali ke zvuku klavíru!
Klasickou skladbou je jistě Blind Arthur's Breakdown, už jenom pro poslech způsobu vybrnkávání. Zajímavé kontrapunktické sladění s hlasem můžeme najít na That Will Never Happen No More a k jeho obdivovaným skladbám jistě patří také West Coast Blues, Sweet Jivin' Mama a Diddi Wa Diddie. K nejvýraznějším umělcům, kteří přebrali jeho skladby, patří např. Ry Cooder a Leon Redbone.
V roce 1932 nahrál své poslední skladby pro Paramount a potom prakticky zmizel ze scény. Z Chicaga, kde nějakou dobu žil a tvořil, se přestěhoval zpět na svůj oblíbený Jih a tam ve svém rodišti roku 1937 zemřel. Dodnes se historici dohadují, co bylo příčinou jeho smrti.
Blind Wille McTell byl dalším významným zástupcem Piedmont blues, spolu s Blind Blakem, Reverendem Garym Davisem a Blind Boy Fullerem vlastně vymezil Jihovýchodní blues. Narodil se jako William Samuel McTell (nebo McTier či McTear) roku 1898 (někdy se uvádí 1901) na bavlníkové plantáži blízko města Thomson v Georgii. Otec i matka byli muzikanti, oba hráli na kytaru, jeho strýc, později známý jako Reverend "Georgie Tom" Thomas Dorsey, koneckonců také, do přízně patřil i Barbecue Bob a Buddy Moss. Vyrůstal v okolí města Statesboro, které zvěčnil ve své klasické skladbě Statesboro Blues. Zpočátku (prý krátce viděl na jedno oko) hrál na foukačku a akordeon, ale jakmile trochu povyrostl, začal hrát na kytaru. A to hned na dvanáctistrunnou, čímž se tehdy hodně vymykal. Studoval na školách pro slepce a nahrávat začal roku 1927. Jeho nahrávací kariéra byla celkem dlouhá, v podstatě točil až do roku 1959, kdy zemřel na mrtvici. Pod své skladby se podepisoval několika pseudonymy, jako např. Blind Sammie, Hot Shot Willie i Georgie Bill. Jeho přátelé ho ale nejčastěji oslovovali Blind Willie. Na konci třicátých let dokonce podepsal dvě smlouvy pro dvě společnosti (Columbia Records a OKEH Records) pod dvěma pseudonymy! Přes jeho velkou skladatelskou a muzikantskou invenci nebyl prodejní úspěch jeho desek takový, jaký si přál. To mělo za následek, že se vždy na delší dobu vracel do své milované Atlanty, kde byl ctěn a vážen. Na některých deskách spolupracoval se svou manželkou Ruthy Kate Williams. Po roce 1956 omezil své hudební aktivity a stal se místním pastorem.
Jeho hra byla velmi bohatá, oproti ostatním představitelům Piedmont blues se vedle rychlosti a složitosti vybrnkávání také více soustředil na některé prvky texaského blues ("pauzírování" kytary při zpěvu a opačně) a delta blues (nestejná stavba frází). Z významných osobností a kapel, které často přebíraly a upravovaly jeho skladby (ze všech asi nejvíce Statesboro Blues, Mama, 'Tain't Long Fore Day a Broke Down Engine Blues), můžeme uvést zejména Allman Brothers Band, Rye Coodera, Charlie Daniels Band, Johna Hammonda, Tonyho McPhee, Johna Sebastiana a Johnnyho Wintera.
Další klasickou osobností Jihovýchodního - Piedmont blues byl Reverend Gary Davis. Narodil se 30. dubna 1896 v Laurens v Jižní Karolíně a podle jednoho jeho interview v roce 1926 oslepl. Někteří životopisci ale tvrdí, že se narodil už částečně slepý. Na kytaru začal hrát již v šesti letech, zkoušel také banjo, klavír a foukačku. Roku 1911 se rodina přestěhovala do Greensvillu a Davis začal hrát pod vlivem místních muzikantů, jako byli Willie Walker, Sam Brooks a Baby Brooks. V polovině dvacátých let se přestěhoval do Durhamu, kde začal stejně jako jeho vrstevníci hrát na ulici. Jeho hudba zahrnovala vlivy gospelu, ragtimu, jazzu a nejvíce blues. Po svých prvních nahrávkách se v polovině třicátých let rozhodl, že obsah jeho skladeb by měl být méně světský, a začal se více orientovat na gospel. Roku 1937 se dokonce stal reverendem a čtyřicátá léta ho zastihla na ulicích Harlemu, jak hlásá evangelium pomocí svých skladeb. I přes náboženský obsah byla jeho hudba ryzí Piedmont blues s důrazem na vysoce vyvinutý smysl pro kontrapunkt. Davis byl navíc vynikající improvizátor. Zemřel 5. května 1972 v Hammontonu. Nejznámějšími standardy jeho tvorby se staly Twelve Gates To The City, Samson And Delilah, Pure Religion a zejména Let Us Get Together.
Jeho technika byla příkladná pro celou řadu obdivovatelů, inspiroval dokonce Boba Dylana, Donovana, Rye Coodera a Jormu Kaukonena a celou řadu dalších. Řada osobností i skupin přebírala jeho skladby, např. Grateful Dead, Peter, Paul & Mary a také Rolling Stones. Byla to vůbec výjimečná osobnost. Koncerty se vedle pouličních vystoupení odehrávaly někdy i před několikatisícovými davy. Poznamenejme ještě, že hrál na Gibsona J-200 a díky Davisově popularitě zaznamenala firma Gibson při jeho znovuobjevení v šedesátých letech zvýšený zájem o tuto kytaru.
Pochopitelně že ne každý kytarista, který pocházel z jihovýchodu USA, musel nutně hrát Piedmont blues a zvládat ragtime. Existovala řada těch, kteří se nechali více ovlivnit standardní strukturou bluesové skladby. Mezi ně patřil i výrazný slide kytarista, levák, James "Kokomo" Arnold, který pro společnost Decca natočil kolem 97 výrazných skladeb.
Narodil se asi 15. února 1901 v Lovejoy v Georgii, malém městečku jižně od Atlanty. Jeho rodina farmařila a synek pomáhal na poli, seč mohl. V deseti letech ho to přestalo bavit a začal hrát na kytaru. Nejvíc ho naučil jeho bratranec, John Wiggs, který hrál slide nožem. Arnold si nakonec vyvinul vlastní přístup, bottleneck používal opravdu skleněný a na kytaru hrál jako na havajku, měl ji naplocho položenou na kolenou. V osmnácti letech se přestěhoval do Chicaga a začal pracovat v ocelárně. Příležitostně hrál po různých putykách a tam ho také na začátku třicátých let slyšeli Memphis Minnie s Joem "Kansas" McCoyem. Po menším odkladu, kdy se musely vyřídit záležitosti kolem jeho pašeráctví a výroby lihovin (Kokomo se zpočátku ani nechtěl stát muzikantem, protože více spoléhal na své nelegální zisky), začal Arnold intenzívně nahrávat. Mezi prvními skladbami byla proslulá Milk Cow Blues, kterou do svého repertoáru posléze převzal sám Elvis Presley. Hned další věc byla také velmi známá: Old Original Kokomo Blues, skladba, která inspirovala Roberta Johnsona k Sweet Home Chicago. Robert Johnson si vůbec rád "poslechl" úspěšné nahrávky svých kolegů a nechal se jimi "inspirovat". Stačí si třeba porovnat Arnoldovo Sagefield Woman Blues a Johnsonovo Dust My Brown.
Na jeho nahrávkách uslyšíme i klavír, který si Kokomo oblíbil jako doprovodný nástroj. Spojení klavíru s jeho kytarou byla tak další zvláštnost, která ho činila výjimečným. V jeho stylu se snoubila syrovost slide z Delty, sólové ambice Texasu a výrazná rytmika městského blues (tehdy již narůstajícího vlivu Chicaga - ovšem to si necháme na jindy). Přes veškeré úspěchy byl ale velmi znechucen celým tím kolotočem hudebního byznysu, a tak na začátku čtyřicátých let pověsil kytaru na hřebík a vrátil se zpět do ocelárny (asi aby měl blízko k možnosti vyrobit si různé trubičky destilačních aparatur). V Chicagu také 8. listopadu roku 1968 zemřel.
Arnoldovy skladby se pro svou přístupnost a přímočarost staly velmi oblíbenými. Upravené je můžeme najít v repertoáru např. Aerosmith, Eddieho Cochrana, Kinks, Scottyho Moorea, Elvise Presleyho, Johna Sebastiana a dalších.
V naší exkurzi po úplných počátcích akustického blues, které mohly být zaznamenány, jsme se už jenom pro omezený rozsah článků nemohli zabývat všemi osobnostmi, které charakterizovaly počátky blues obecně. Hlavní a určující osobnosti jsme si zde ale přiblížili, takže v následujícím, záměrně skromném přehledu (včetně seznamu informativních a souhrnných nahrávek) si ještě velmi stručně uvedeme tři kytaristy, kteří mohou doplnit celkový obraz raného blues.
Prvním z nich je lyrický Mississippi John Hurt. Vlastním jménem John Smith Hurt se narodil 3. července 1893 v Teoku v Mississippi jako jedno z deseti dětí. Už jako malý chlapec začal hrát na kytaru, nejdříve po různých místních zábavách a sešlostech. Pro Phonograph ho objevil houslista Willie Narmour. První nahrávky se ale skoro vůbec neprodávaly, a tak se zklamaný Hurt se vrátil do Avalonu, kde vyrůstal, a začal hrát opět jenom po zábavách. Zde by jeho kariéra skončila, nebýt dvou mladých bluesových muzikantů, Toma Hoskinse a Mikea Stewarta, kteří roku 1963 narazili v archivu na jeho prvotní snímky. Vzali magnetofon, hodně podrobnou mapu (aby vůbec městečko Avalon našli) a podařilo se jim tehdy již jednasedmdesátiletého Hurta vypátrat, natočit a s nebývalým ohlasem vydat. Od té doby se stal vyhledávaným muzikantem na různých festivalech, a to až do své smrti v roce 1966. Nejznámějšími skladbami jsou Big Leg Blues, Got The Blues (Can't Be Satisfied) a Blue Harvest Blues a můžeme je nalézt jako předělávky např. u Spencer Davis Group, Jerryho Garcii, Arla Guthrieho, Doca Watsona a dalších. Spíše než k Delta blues ho můžeme zařadit spíše k obecně širšímu Mississippi blues.
Druhým "dodatkem" je žoviální, v textech někdy až příliš dvojsmyslnostmi šokující Bo Carter, vlastním jménem Armenter Chatmon. Ten vedle své sólové dráhy také působil se svými bratry Lonniem a Samem Chatmonem v Mississippi Sheiks. Do svého výrazu občas přidal i prvek hillbilly, ale nejvíce proslul svými texty a různým přelaďováním kytar. (Prý se v nich už sám nevyznal a vše ladil intuitivně.) Známými se tak staly skladby, jako např. Banana In Your Fruit Basket, Pin In Your Cushion, Pussy Cat Blues a Let Me Roll Your Lemon.
Třetím výraznějším muzikantem je jistě Skip James, vlastním jménem Nehemiah Curtis James. Narodil se 21. června 1902 v Bentonii a jeho výraz, jemuž vedle často přeladěné kytary dominoval táhlý, falsetový zpěv. Jeho styl se podle města, kde působil, začal nazývat Bentonia styl. Osvojila si ho řada jeho pokračovatelů včetně Roberta Johnsona, který se tak dle svého dobrého zvyku "velmi podrobně inspiroval" Jamesovou skladbou Devil Got My Woman a napsal Hellhound On My Trail. Nejznámějšími tituly pak byly Illinois Blues, Special Rider Blues, Drunken Spree, Hard Time Killin' Floor Blues a samozřejmě proslulá I'm So Glad, kterou naprosto perfektně převzali Cream s Erikem Claptonem. Vedle Claptona najedeme jeho skladby např. u Rye Coodera, Alexise Kornera a řady dalších.
Věrní čtenáři Muzikusu dobře vědí, že obvykle nemám rád různé škatulkování a třídění hudby a stylů. Pokud ale potřebujeme porozumět určitému vývoji, nezbude než si jednotlivé styly a formy pojmenovat, rozdělit a charakterizovat. Proto jsem zde tedy uvedl pojmy, které často používám v seriálech Kytaroví velikáni a Letem kytarovým světem, proto jsme si zde ve dvou dílech srovnali Delta blues, Texas blues, Memphis blues, Piedmont (Jihozápadní) blues a další, celkově si je zcharakterizovali a zařadili do kontextu dalšího vývoje bluesové a bluesrockové či rockové kytary. Ale stejně bych vám nejvíc doporučil poslechnout si nahrávky. Je to velmi inspirující a zcela jistě tam poznáte některé z licků a běhů svých oblíbenců, ať už z "generace B. B. Kinga", či Erika Claptona.
Informativní výběr
pro ty, kteří si chtějí udělat obrázek o této hudbě
bez nějakého zvlášť dlouhého hledání a shánění desek.
Delta blues:
Charley Patton: Founder Of The Delta Blues (Yazoo)
Tommy Johnson: Complete Recorded Works 1928-1929 (1929, Wolf/Document)
Skip James: Complete 1931 Session (1986, Wolf), The Complete Early Recordings Of Skip James (1994, Yazoo)
Robert Johnson: The Complete Recordings (1990, CBS/Legacy), King Of The Delta Blues Singers (1966, Columbia/Legacy), King Of The Delta Blues Singers, Vol. 2 (1970, Columbia/Legacy), The Roots Of Robert Johnson (1990, Yazoo)
Texas blues:
Blind Lemon Jefferson: King Of Country Blues (1985, Yazoo), The Best Of Blind Lemon Jefferson (2000, Yazoo)
Blind Willie Johnson: Praise God I'm Satisfied (1989, Yazoo), Complete Recordings Of Blind Willie Johnson (1993, Columbia/Legacy)
Jihovýchod (Piedmont blues):
Blind Blake: Ragtime Guitar's Foremost Fingerpicker (1926, Yazoo), The Best Of Blind Blake (2000, Yazoo)
Blind Willie McTell: Statesboro Blues (1995, Indigo), The Definitive Blind Willie McTell (1994, Columbia/Legacy)
Reverend Gary Davis: The Complete Early Recordings (1994, Yazoo), Complete Works (1935-1949) (1994, Document)
Ostatní výrazní (včetně tzv. urban blues neboli městského blues, zejména oblasti kolem Memphisu):
Memphis Minnie: I Ain't No Bad Gal (1988, Portrait), Queen Of The Blues (1997, Columbia/Legacy)
Mississippi John Hurt: 1928 Sessions (1988, Yazoo), The Complete Studio Recordings (2000, Vanguard)
Kokomo Arnold: Complete Recorded Works, Vol. 1 - 4 (1930, Document)
Bo Carter: Banana In Your Fruit Basket (1978, Yazoo), Greatest Hits (1930-1940) (1970, Yazoo)
