Blues je geniální hudební forma, která muzikanty fascinuje mj. svou schopností vysoce individuálního feelingu a stylově velmi širokého vyjádření, které zejména po instrumentální stránce dává velký prostor pro realizaci osobnosti každého muzikanta.
Blues i přes své nesporné standardy a určující, typické licky, sólové linky a postupy tvoří velmi rozsáhlou hudební oblast, ve které můžeme nalézt celou řadu stylů, nejrůznějších fúzí a vývojových tendencí, včetně výrazných, osobnostmi charakterizovaných směrů. Počítáno od prvních, šířeji distribuovaných nahrávek, je blues od dvacátých let minulého století všeobecně nedílnou součástí hudebního světa. Jeho stylovou šíři a univerzálnost dokázala překonat pouze jedna z jejích odnoží, a to rocková hudba jako taková, zejména z období od poloviny šedesátých let do konce let sedmdesátých. Celková renesance zájmu o tuto hudbu pak nastartovala na samém konci osmdesátých let a v letech devadesátých nejen vlnu znovuobnovení rockových gigantů a jejich další činnosti (ať už úspěšné či neúspěšné), ale přinesla i celou řadu různých edicí remasterovaných nahrávek snad z celé, albově či singlově zaznamenatelné, historie blues.
My se tedy v rámci našeho seriálu podíváme na ty absolutně nejstarší formy a představitele akustického blues, hudby, která sama o sobě inspirovala pozdější, už daleko známější kytaristy, jakými např. byli či jsou vlastní zakladatelé bluesové akustické či později elektrické kytary: T-Bone Walker, Lightin' Hopkins, John Lee Hooker, Muddy Waters, Howlin' Wolf, Leadbelly, Albert King, Albert Collins, Johnny Copeland, Freddie King, Otis Rush a B. B. King, kteří se sami stali vzory pro následné osobnosti instrumentální dokonalosti, výrazného feelingu a dalšího obrovského vlivu, jako např. Eric Clapton, Mike Bloomfield, Peter Green, Jimi Hendrix, Paul Kossoff, Jeff Beck, Jimmy Page, Rory Gallagher, Stevie Ray Vaughan, Jeff Healey, Robert Cray, Buddy Guy, Johnny Winter, Bonnie Raitt, Warren Haynes a Gary Moore, včetně nejsoučasnějších jmen, která často právě navazují na odkaz "Claptonovy bluesové generace" (zejména LP John Mayall Blues Breakers With Eric Clapton) - z nich pak za všechny můžeme jmenovat Kennyho Wayne Shepherda.
Muzikanti, o kterých se chceme zmínit, hráli v době, kdy ještě vůbec nemohli počítat s podporou gramofonových firem, tím méně s rádiem, o televizi a její reklamě nemluvě. Byli tak zcela odkázáni na své koncerty a vystupování v nejbližším okolí svého bydliště či působení. Nejinak tomu bylo u raných bluesových umělců. Vliv těchto osobností byl pak přímo úměrný jejich ohlasu a nebyl nijak uměle vyvoláván, ať už reklamou či jinými manažerskými praktikami. Tento stav trval v podstatě až do poloviny dvacátých let, přesněji řečeno do roku 1926. Tehdy vydal své první nahrávky Blind Lemon Jefferson, které se setkaly s velkým ohlasem. Najednou už byla možnost poslechnout si svého oblíbence na desce a učit se podle těchto desek. Přesto ale pořád trval velmi silný vliv prostředí, které každého interpreta, ať už se začal učit z jakýchkoli nahrávek (pořád ještě ne distribuovaných v takovém počtu), tvaroval do zcela osobního, lokálního nebo oblastního stylu hry a vyjádření. Proto se už tehdy rozvinulo velké množství známých či méně známých forem blues, z nichž první zdokumentované a asi nejznámější bylo tzv. Delta blues.
Původně šlo o kytaristy z mississippské delty, pro jejichž styl hry byly ve srovnání s dalšími formami akustického blues nejmarkantnější tyto znaky: jednodušší a často se opakující nápěv, slide (spíše s bottleneckem) a ostinátní figury na basových strunách. Samozřejmě že tato forma nebyla zdaleka jednotná ve svém výrazu. Muzikanti z jednotlivých částí delty se od sebe lišili způsobem řazení akordů, používáním mollových postupů i rozdílným tempem hry a vybrnkávání. Takže vedle klasických představitelů Delty blues, o kterých se hned zmíníme, můžeme sem zařadit např. Skipa Jamese s jeho rychlými prsty pravé ruky či spíše už na okraji žánru stojícího a v počátku k hillbilly směřujícího Bo Cartera a Mississippi Sheiks.
Přes všechna rozporná tvrzení ale můžeme říci, že první jasně lokalizovanou bluesovou scénou byla právě oblast mississippské delty. Byl to kraj ještě plný močálů, divoké zvěře a smrkových lesů mezi malými městečky, když se tam někdy v polovině devadesátých let 19. století přistěhovala rodina Pattonova. Jejich syn, Charley Patton, později nazývaný "Otec Delta blues", se narodil někdy mezi roky 1880 a 1891. Jako malý kluk se rád chodil dívat na místního hudebníka a potulného muzikanta Henryho Sloana, který působil v oblasti kolem městečka Drew u Dockeryho plantáží. Velmi rychle do sebe vstřebal vlivy černošských pracovních písní, gospelu, různých potulných rádoby medicínských show a písničkářů a Sloanových "zahrání u prachu cest" a začal sám hrát. Brzy se kolem něj shromáždil okruh muzikantů (zejména v letech 1911 a 1912), které svou hrou inspiroval. Jedním z nich byl i Tommy Johnson, vedle Pattona velmi důležitá osobnost vývoje Delta blues.
Johnson se narodil někdy roku 1896 v Hinds na plantážích George Millera. Roku 1910 se rodina přestěhovala do Crystal Springs, kde ho ke kytaře přivedl jeho starší bratr LeDell. V šestnácti utekl z domova (s o hodně starší ženou) v představě, že se bude živit jako profesionální muzikant. Nakonec skončil na ulici, kde hrál za občas pohozený peníz. Přesto u kytary vydržel, zalíbilo se mu blues a pomalu byl čím dál častěji viděn ve společnosti Charleyho Pattona, Dicka Banstona a Willieho Browna. Se svou obrovskou zaječí packou kolem krku začal dávat do svých písní romantiku a dobrodružnost cest a spolu s Pattonem vyprodukoval řadu nahrávek, které dodnes patří k výrazným standardům žánru.
Pattonův styl hry byl ještě více perkusivní, než bylo u podobných umělců zvykem. Používal s přehledem triolové figury do čtyřčtvrťových taktů, proslul snappingem a s oblibou si udával rytmus a akcent dlaní pravé ruky na korpus kytary. Jeho skladby měly nestejnou stavbu včetně délky jednotlivých pasáží. S oblibou dělil takty, dokázal svůj hlas vést "do proti" doprovodu, liboval si v lichých délkách, jeho blues měla často 13 a půl taktu...
Johnson natáčel vlastně jen dva roky, v období 1928 - 1930. Za tu dobu vyprodukoval, často s Pattonem, takové standardy, jako Big Road Blues, Big Fat Mama, Cool Drink Or Water Blues, Lonesome Home Blues, Maggie Campbell Blues či Canned Heat Blues (proslulá kalifornská skupina Canned Heat si dala název podle této skladby). V porovnání s Pattonem byl Johnson spíše melodičtější, volnější. Stal se tak velkou inspirací pro řadu svých obdivovatelů, mezi nimiž nechyběla ani taková jména, jako Howlin' Wolf, Robert Nighthawk, Floyd Jones, Otis Spann a mnoho dalších. Často také nahrával s Charliem McCoyem, bratrem Joea "Kansas" McCoye, partnera bluesmanky Memphis Minnie (viz níže) a jejich souhra, plná navzájem se doplňujících akordových postupů, vyhrávek a frázování, byla také velmi pozoruhodná (např. v Moon Going Down). Živá vystoupení byla jeho výraznou devizou, až do dnešních dnů přežily mnohé historky o jeho hraní na kytaru, se kterou prováděl na tehdejší dobu neuvěřitelné věci včetně hraní za krkem.
Pro svůj nezřízený život, vyhlášené sukničkářství (díky němuž se dostával do značných problémů) a těžký alkoholismus (místo prohibiční whiskey, na kterou často neměl, pil denaturovaný líh smíchaný s destiláty z chlebové kůrky) se nakonec jeho organismus v listopadu 1956 zhroutil, zrovna na jedné domácí party, kde hrál.
Robert Johnson byl dalším mladíkem z jižních oblastí Mississippi. Narodil se 8. května 1911 v Hazlehurstu, nedaleko rodiště Tommyho Johnsona. Budoucí "Král Delta blues" se po mississippské deltě potuloval již od svých osmi let. Potloukal se po místních lokálech a obdivoval Pattona, Willieho Browna a velmi emotivní slide hru Son Househo. Pokoušel se také hrát, zkoušel oslovit starší bluesmany, včetně těchto tří, ve snaze si s nimi zajamovat, ale většinou byl odmítán, majitelé lokálů a místních scén ho odmítali se slovy, že hrát prostě neumí. House na to jednou vzpomínal: "Hrál dobře na foukačku, a když jsme zrovna měli přestávku - a to i mezi skladbami - tak začal hrát. Musím říct, že mu harmonika šla opravdu dobře. Ale on se snažil být kytaristou. A to mu teda nešlo."
Johnson začal ještě více poslouchat nahrávky, nejvíce Lonnieho Johnsona. Líbila se mu hudba i dalších bluesmanů, jako Skipa Jamese, Kokomo Arnolda a Scrappera Blackwella. Ale asi největší vliv měl na něj prakticky neznámý muzikant, Ike Zinneman. Johnson se totiž po mnoha odmítnutí, která často hraničila s výsměchem, stáhnul na rok do ústraní a začal pravděpodobně brát lekce u tohoto bluesmana, který pocházel z Alabamy (pokud vím, tak Zinneman nikdy nic nenahrál). Těžko lze určit, jak probíhaly tyto lekce (legenda praví, že nejraději hráli v noci na místním hřbitově), ale faktem je, že po roce se Johnson vynořil jako kytarista s naprosto perfektním feelingem, propracovanou technikou hry a vyzrálým projevem včetně zpěvu a tvorby textů: "S Williem Brownem jsme byli na jeho koncertě," vzpomínal Son House, "a údivem jsme otevřeli ústa. Řekl jsem si: 'No, už to nejsem já, kdo je tak dobrej, rychlej a precizní.'"
Johnson sice nenatočil mnoho desek, ale jeho vliv je z celé plejády představitelů základů akustického blues patrně nejvýraznější. Vedle jeho klasických věcí jako Rambling On My Mind, Terraplane Blues, Sweet Home Chicago, Dust My Brown, Cross Road Blues a Hellhound On My Trail (někteří doboví kritici mu vyčítali až příliš velkou "inspiraci" skladbami Kokomo Arnolda a Lonnieho Johnsona) si stačí uvědomit, že jeho písně často přebírala celá řada proslulých osobností, jako Eric Clapton (včetně období s Cream a Derek And The Dominos), Ry Cooder, Bob Dylan, Peter Green, John Hammond, Jeff Hailey, John Lee Hooker, Son House, Howlin' Wolf, Skip James, Elmore James, Jorma Kaukonen, Freddie King, Alexis Korner, Richie Kotzen, John Mayall, Bonnie Raitt, Robin Trower, Muddy Waters, Sonny Boy Williamson, Johnny Winter, Steve Winwood, Bill Wyman a řada dalších a z kapel např. Allman Brothers Band, Paul Butterfield Blues Band, Canned Heat, Climax Blues Band, Spencer Davis Group, Doors, Fleetwood Mac, Gov't Mule, Grateful Dead, Groundhogs, Led Zeppelin, Little Feat, Lynyrd Skynyrd, Red Hot Chilli Peppers, Status Quo, Steeleye Span a další. Už jenom tento seznam napovídá o šířce jeho vlivu.
Johnson si vzal z Delta blues všechny klasické znaky a integroval je do technicky bohatšího výrazu. Navykl si v doprovodu více využívat struny "e", "h" a "g", výrazněji frázoval, nevyhýbal se arpeggiím a na basové struny vybrnkával figury blízké boogie. Vlastně se to dá přirovnat ke hře klavíristy, kdy levá ruka hraje basovou figuru a pravá doprovází obraty akordů. Z jeho starých nahrávek můžete slyšet i temné údery - to vydávala jeho pravá noha, když si ve studiu dupal rytmus.
Veškeré nahrávky vznikly v dvouletém období v letech 1936 - 37. V srpnu roku 1938 vypil na sobotním představením v Three Forks pohár, ve kterém byl pravděpodobně jed (nebo i nějaký louh). Podle pamětníků za to mohla žárlivost, ale naprosto přesné zprávy neexistují. Několik dní po požití ležel nemocný a silně se potil, což dostalo jed z jeho těla. Jenže dostal i zápal plic, kterému 16. srpna 1938 podlehl. Byl pohřben v hrubé rakvi, stlučené z borovicových prken, v neoznačeném hrobě.
Musíme se také zmínit o další jemné variaci blues, a tou je Memphis blues. Tato forma, která se řadí do větší rodiny městského blues (stejně jako později Chicago blues a New Orleans blues), se vyvinula z pouličních muzikantů, kteří na podomácku vyrobené nástroje "vařili" jazz vaudevillských písničkářů a různých estrádních show, včetně pronikajícího bluesového vlivu pracovních písní z plantáží a z delty. Hlavním znakem pak je to, že zde se, už na rozdíl od Delta blues, specifikovala role sólového a doprovodného kytaristy, případně jejich prostřídání. V západním Tennessee a severní Mississippi tak vznikala komba, kde jeden kytarista jel energický doprovod (až boogie) a druhý ho doplňoval melodickými vyhrávkami, často i slide. Nejvýraznějším představitelem této rané formy městského blues je tentokrát žena, vlastním jménem Lizzie Douglas, která byla víc známa pod pseudonymem Memphis Minnie.
Narodila se 3. června a to buď roku 1894 nebo 1897 v Algiers. Se všemi svými manžely (Casey Bill Weldon, "Kansas" Joe McCoy a Ernest Lawlers, známější jako Little Son Joe) hrála na kytaru, nejpozoruhodnější nahrávky vzešly ze spolupráce s "Kansas" Joe McCoyem. Od roku 1929 spolu nahráli přes sto skladeb, celkem jich má Minnie na kontě přes 250. Na rozdíl od svých vrstevníků a vrstevnic (kterých ovšem vedle Rosetty Tharpe a Sister O. M. Terrell opravdu není mnoho) byla úspěšná i komerčně. Kritici se o ní zmiňovali pochvalně a publikum ji prý doslova milovalo. Stala se i inspirací pro řadu kytaristů, a to zejména díky své hře prsty, kdy kombinovala jednoduchou, ale výraznou melodiku s dynamickým, někdy až swingovým doprovodem. Proslula i svými častými mezihrami a vyhrávkami. Mnohé skladby se staly určujícími jak pro akustické, tak i pro městské, později elektrifikované blues, např. Bumble Bee Blues, Ice Man, Moaning The Blues, Me And My Chauffeur Blues, Shake Mattie, která obsahuje dnes již klasickou instrukci "shake, rattle and roll" a zejména pak When The Levee Breaks, kterou převzali i Led Zeppelin. Minnie zemřela roku 1973 v ošetřovatelském domě v Memphisu.
Vedle Delta blues se začala rozvíjet další, obzvláště výrazná forma blues, jejíž název také reflektoval místo vzniku - Texas. Zejména zde si ale musíme znovu připomenout, že stále mluvíme o nejstarších formách blues, o akustickém, ještě neelektrickém, či chcete-li neamplifikovaném blues, protože v rockové historii se termín Texas blues nezřídka používá pro specifickou bluesovou a blues-rockovou společnost, do které patří např. Albert Collins, Stevie Ray Vaughan, Jimmie Vaughan, Johnny Winter, Billy Gibbons a další.
Texas blues, které máme dnes na mysli, se od Delta blues výrazně odlišovalo. Na rozdíl od kytaristů z delty, kteří preferovali ostinátní basové figury a bottleneck slide, představitelé Texas blues dělili kytaru a zpěv tak, že pokud se zpívalo, kytara se často odmlčela. Důraz byl kladen i na vyhrávky v pauzách mezi zpěvem, kytara zde většinou plnila funkci odpovědi k lince zpěvu s přihlédnutím k doprovodu a k tónině. Ve srovnání s dalším idiomem, s Memphis blues, kde šlo většinou o duo a vzájemnou spolupráci mezi střídáním doprovodu a sóla, v Texasu měli kytaristé snahu hrát sami s důrazem na jednotlivé tóny a celkové sólové vyznění. Sólové vyhrávky často probíhaly tak, že i při sólu, které nebylo doprovázené doprovodnou či basovou linkou, se dal vycítit sled akordů. I rytmická souvislost a zaběhlé modely zde byly využívány v daleko menší míře, než v jiných oblastech.
Prvním výrazným představitelem Texas blues byl Blind Lemon Jefferson. Šlo v podstatě o prvního bluesmana - kytaristu, který byl úspěšný i komerčně a který výrazně ovlivnil většinu akustického blues, které se objevovalo na deskách v období druhé poloviny 20. let a po celá léta třicátá. Byl pro Texas blues stejně určujícím elementem, jako Charley Patton pro Delta blues. Celkem natočil a vydal 89 skladeb, které se staly pro jeho obdivovatele doslova alfou a omegou hry na kytaru. Jeffersonův styl hry by se dal charakterizovat takto: rozvláčný doprovod, plný přerušovaných částí, bohatá rozmanitost sólových figur, častá arpeggia a riffy, sólové vyhrávky jak na strunách "e", "h", "g", tak i na basových strunách, mnohdy šlo o kytarové odpovídačky zpěvové lince, tak časté, že Jefferson nečekal na ukončení fráze, ale vpadnul svou kytarou i doprostřed zpěvu. Z celé řady těch, které výrazně inspiroval a kteří se stali v podstatě jeho pokračovateli (i když byli třeba starší), můžeme zcela jistě jmenovat Ramblin' Thomase, Little Hat Jonese, samozřejmě Leadbellyho (který s ním často vystupoval) a zejména pak Lightin' Hopkinse (zvláště druhá část jeho tvorby). Z další, celkově již daleko známější vrstvy, to byl zvláště T-Bone Walker, který slepému bluesmanovi pomohl uchytit se v Dallasu.
Narodil se v září 1893 na farmě v Couchman u Worthamu v Texasu. Byl slepý již od narození. Kolem roku 1912 začal hrát na kytaru a inspiroval se jak místními kytaristy z řad česačů bavlny, tak i flamenco kytaristy, kteří sem za prací přicházeli z Mexika. Svou hrou, spojující tyto dva základní prvky, začal vystupovat po okolních městech a roku 1915 se dostal i do Dallasu, kde se mj. setkal i s Leadbellym.
První nahrávky pro Paramount Records (mezi prosincem 1925 a lednem 1926) natočil ještě pod pseudonymem Deacon L. J. Bates, ostatní během necelých čtyř let již vycházely pod jeho jménem. Jefferson nebyl kopírován "pouze" jako kytarista - jeho obdivovatelé se rádi nechali inspirovat náměty a lyrickou šíří textů jeho slavných skladeb, jako např. Easy Rider Blues, Matchbox Blues (později ji proslavil např. Carl Perkins), See That My Grave Is Kept Clean, Got The Blues, Corrina Blues, Booger Rooger Blues a hodně diskutovaná The Black Snake Moan. Jeho sólové vyhrávky mají takovou váhu, že neztratily nic ze své naléhavosti ani dnes a jsou stále jedním ze základních materiálů ke studiu akustických bluesových sólových postupů.
Jeffersonova smrt je tak trochu obestřena tajemstvím. Zemřel v prosinci 1929 v Chicagu, kde byl nalezen po obzvláště silné sněhové bouři. Jednotlivé verze uvádí, že buď se prostě ztratil při návratu z jedné párty, nebo ho někde vysadil a opustil jeho řidič, či šlo o autonehodu. Nejnovější verze uvádí náhlý infarkt a následné umrznutí. Bez úmrtního listu byl pohřben do neoznačeného hrobu, který byl po usilovném pátrání nalezen teprve až nedávno. Roku 1980 byl posmrtně uveden do Blues Hall Of Fame.
Texas se stal rodištěm dalšího významného představitele tohoto stylu, kterým byl Blind Willie Johnson. Narodil se asi v prosinci roku 1900 ve Waco v Texasu a oslepl ve věku sedmi let, když jeho nevlastní matka hodila po jeho otci nějakou kyselinu a netrefila se. Johnson po nějaké době odešel z domova a začal se živit jako pouliční kytarista. Proslul zejména hrou slide, ale nepoužíval k tomu bottleneck, ale svůj kapesní nůž. Jeho zpěv byl spíše hluboký, málo skladeb je zpíváno v jeho přirozeném tenoru. Liboval si v různých ladění, nejvíce používal Open D ladění. Novinkou v jeho projevu bylo i to, že basové figury, které vybrnkával palcem na basových strunách, někdy lehce tlumil dlaní pravé ruky.
Johnson začal nahrávat 3. prosince 1927, na některých skladbách mu druhý hlas zpívá jeho manželka Angeline. I když byl uznáván jako bluesový muzikant, původně bluesmanem být ani nechtěl. Jako hluboce věřící považoval za své poslání pouze zpřístupnit touto cestou evangelium s orientací na černošské spirituály. A tak, i když se jeho desky dobře prodávaly, Johnson se stále vracel na ulici, kterou považoval za své hlavní působiště. Zemřel roku 1947 na zápal plic, týden poté, co až do základů vyhořel jeho dům.
Za pravděpodobně nejtypičtější nahrávku můžeme považovat Dark Was The Night - Cold Was The Ground, jedinečnou volnou formu s působivými slide figurami. Pozornost si zaslouží i další skladby, If I Had My Way I'd Tear The Building Down, kterou zpopularizovali Peter, Paul And Mary, I'm Gonna Run To The City Of Refuge, You'll Need Somebody On Your Bond a řada dalších. Stal se inspirací pro mnoho muzikantů ať už stylově, jako tomu bylo např. u Mississippi Freda McDowella a Manceho Lipscomba, nebo v rámci přebírání a úprav jeho skladeb, kde můžeme jmenovat Ry Coodera, Boba Dylana, Alexe Chiltona, Lonnieho Donegana, Grateful Dead a další.
dokončení příště
