Letem kytarovým světem - Finský folk metal aneb Lidová ledová metla

V posledních desetiletích zaznamenáváme v řadě hudebních oblastí stále sílící vliv severské hudební scény, a to napříč žánry. Zejména pak finská scéna se ukazuje být jako vysoce silná záležitost, která se dokázala promítnout nejen v rámci Evropy (zejména kontinentální), ale i za oceánem, zvláště pak na východním pobřeží USA.

Když pak pomineme takové kapely jako kupř. HIM, Rasmus, Children of Bodom, Apocalyptica, Sonata Arctica, Stratovarius a nepopíratelný obrovský a nadnárodní vliv formace Nightwish, tak nesmíme zapomenout ani na finský folk metal, jehož tvorba také dokáže výrazně překračovat hranice.

Nemusí jít ale zdaleka jen o současnost. Sever Evropy dokázal překvapit již v minulosti, a to hodně výrazně. Stačí, když si uvědomíte taková jména jako kupříkladu ABBA, Yngwie Malmsteen, The Spotnicks, Björk, Europe, A-ha, Ace of Base, Roxette, Candlemass a další a další. To vzhledem k celkovému obrazu vývoje nonartificiální hudby rozhodně není špatné!

My se ovšem dnes budeme věnovat finskému folk metalu, kdy si zcharakterizujeme tento styl a uvedeme si nejznámější představitele.

Vymezení a základní charakteristika stylu

Folk metal můžeme v podstatě vnímat stejně jako folk rock. S tím, že tento styl se rozvíjí zejména v devadesátých letech, a proto i ono spojení obou břehů, folku a metalu, je ovlivněno soudobou scénou a soudobými výrazovými prostředky. Navíc, na rozdíl od folk rocku, se zde projevuje i vliv původního jazyka, dokonce u některých souborů je využíván i jazyk původních obyvatel.

S určitými výhradami lze za zakladatele stylu nebo spíše za ty, kteří primárně definovali toto spojení, považovat soubory Skyclad z Anglie či Cruachan z Irska. To jsme ale teprve v osmdesátých letech. Přes určitý ohlas byl v těchto vodách klid v podstatě až do první poloviny devadesátých let, kdy takové kapely jako třeba němečtí Subway to Sally nastavují pohled na styl, pro který se vžívá i název medieval metal, středověký metal. Přesto je v této oblasti klid až do přelomu tisíciletí, kdy pozvedá, obrazně řečeno, svůj meč v tomto ranku zejména finská scéna a její vliv se díky takovým souborům, jako jsou zejména Ensiferem, Finntroll či Korpiklaani a další, rozlétá přes hranice Finska do dalších částí Evropy.

Žánr jako takový

Řadu věcí jsme zhruba před rokem uvedli již v článku o folk rocku. Jako nadstavbu zde v tomto případě můžeme uvést, že v textu, který je u folk rocku daleko přívětivější a básničtější, se více objevují témata fantasy, mytologie, velká úloha je zde připisována historii a přírodě či přírodním jevům.

Z hlediska nástrojového obsazení jsou vedle běžných rockových nástrojů zařazovány nástroje historické, od fléten a píšťal přes různé typy dud (včetně torupill) a smyčcových nástrojů po niněry, loutny (včetně oudu), chordofony, harfy a další. U folk metalu je také pro řadu souborů zvykem nahrazovat tyto historické nástroje rejstříky kláves.

Zajímavostí také je, že některé skupiny ve snaze dodržet původní zvuk historických nástrojů používají velké množství muzikantů a limitují tak svá živá vystoupení, dokonce jsou i kapely, které živě právě z těchto důvodů nevystupují vůbec a soustřeďují se jen na studiovou tvorbu.

Rozdíl vůči folk rocku je i ve výrazu zpěvu, kdy zde můžeme zaznamenat i screaming či growling.

Stylová hranice se obecně určuje obtížněji, někteří interpreti jsou zařazování spíše pod pagan metal (ještě více zaměřená témata na pohanský věk), celtic metal (výraznější keltská melodika), okrajově i k viking metalu, ale to bychom mohli jmenovat řadu dalších subžánrů, které se o tato témata otřely (a to i včetně severského symphonic metalu).

Na hlubší analýzu zde moc místa není, ale poznamenejme ještě, že tento styl nejvíce zdomácněl vedle Finska v Dánsku, Švédsku a Irsku (v Norsku moc ne, tam je tato odnož spojena s brutálnějšími výrazy) a také v Německu, Rusku a dalších zemích. Dobře si v tom stojí například i Kanada.

A ještě jedna poznámka: Finové a vůbec seveřané (nyní nemluvíme striktně o folk metalu) mají ještě jednu další zvláštnost - ejich texty odráží větrný, neustále deštivý, studený syrový den, kde málokdy vysvitne slunce. Neříkám, že texty v rockové hudbě jsou nějak zvlášť optimistické, ale zde totiž nejde o pesimismus (à la raný grunge), zkázu, vykrádání hrobek, zombie, revoltu a podobně. Náplň a vyznění textů jde směrem k určitému životnímu smutku, nostalgii, která se nevyhýbá, zejména v přírodních motivech, ani obdivu ke kráse a rozlehlosti severských plání a způsobu života. A to nejen z dávných dob, ale právě i ze současnosti. Temné kopce (skupiny ze zemí, kde o kopce nezavadí, si je do svých klipů přidávají), padající sníh, vítr, oheň v krbu, vlci, širá krajina s mnoha jezery, nízká obloha - to jsou všechno věci, které ve spojení s typickým finským smutkem dávají dohromady s mnohdy vemlouvavou melodickou hudbou hodně neodolatelnou směsici dojmů. To jsme ovšem u jiných hudebních stylů.

Pojďme se ale podívat na představitele finské lidové metly, kdy jsme si z celého balíku vybrali tři nejvýraznější skupiny a zařadili jsme je podle doby vzniku.

Korpiklaani

První z nich jsou Korpiklaani. Kapela vznikla vlastně již roku 1993 pod názvem Shaman, respektive Shamaani Duo založené zpěvákem a kytaristou Jonnem Järveläem. Po albu Hunka Lunka došlo k přejmenování na Shaman a také i první úspěch se singlem, k němuž videoklip představoval vlka dostávajícího se z klece a mizícího ve volné přírodě.

Už tehdy soubor získal své typické výrazové prvky. Texty byly zpívány joikem (laponský způsob zpěvu), vůbec celkové pojetí náplně textové stránky se hodně týká mýtů a historie Sámiú. Způsob zpěvu je agresívnější, growling zde představuje i další rovinu zvukových vrstev.

Sámijské texty vydržely kapele cca do roku 2003, kdy došlo k dalšímu přejmenování ve snaze vyhnout se záměně s brazilskou kapelou stejného jména. Tehdy byl zvolen současný název a texty začaly být psány ve finštině a angličtině. Navíc snahy o napodobení lidových nástrojů syntezátory byly opuštěny a do kapely přibyli hráči na staré lidové nástroje. Pravda také ovšem je, že i texty se změnily a větší důraz začal být dáván na tzv. poezii všedního dne, kde hodně figuruje fenomén alkoholu a nekonečných večírků. Což se také velmi brzy odrazilo i v ohlasu na jejich tvorbu. Počínaje Voice of Wilderness se začíná jejich reputace zvedat a výrazný průnik do severských žebříčků (ale i v Japonsku) pak přináší deska Tervaskanto (2007). Jsou zde jednoznačně i určeny úlohy dalších nástrojů, jako mandolíny, akordeonu, houslí, jouhikka, finských píšťal, zobcových fléten a estonských dud (tortill).

Další alba pak šla většinou v ohlasu stále vzhůru, prozatím nejlepším umístěním se může pochlubit velmi silná deska Ukon Wacka (2011), která se zabývá pohanskými oběťmi a je zpívána ve finštině. Špatně si nevedlo ani CD Manala (2012) a prozatím poslední Noita (2015) sbírá body hlavně v Německu.

Složení kapely doznalo značných početních změn, kdy původním zůstal jen Järvelä. Počet ostatních členů (lépe řečeno změn) dosáhl za ty roky přes číslo dvacet.

Ensiferum

Obecně širší vliv má další kapela, Ensiferum. Pochází z Helsinek a její devizou je větší důraz na melodiku. Což se koneckonců odráží i v dalším jejím velice zajímavém počinu, kdy na svých nahrávkách zařazuje i covery známých hitů a upravuje si je podle sebe. Dlužno uznat, že je to vysoce zajímavé si to poslechnout. V podstatě na každou svou desku dají v bonusových vydáních jednu či více coverů - najdeme tedy u nich jak Battle Hymn (Manowar) či Wratchchild (Iron Maiden), tak i třeba Breaking the Law (Judas Priest) nebo dokonce i takovou klasiku jako Lady in Black (Uriah Heep)! Proč ne?

Muzika je postavena vedle běžných postupů na harmonizaci klávesovými nástroji, skupina se nevyhýbá akustickým kytarám, které mnohdy uvádějí řadu skladeb. Textově se skupina orientuje na historii a heroické příběhy, ať už ze světa fantazie, či z reálné historie.

Kapela vznikla v roce 1995 a z původní trojice zbyl také jen jeden člen, kytarista a zpěvák čistých rejstříků Markus Tolvonen. Složení se naproti předcházející skupině nemělnilo tolik, kapela je od roku 2005 stabilní, roku 2015 se její řady rozšířily o Nettu Skog (elektrický akordeon), až do současného roku s nimi na klávesy hrála i vikingwoman Emmi Silvenoinen.

Alba mají vyrovnanou úroveň, od melodiky se začínají více posouvat do drsnějších rejstříků feelingu. Tímto posunem si začínají zajišťovat i známost v jiných řečištích subžánrů metalu, ale zase naopak tím začínají znejasňovat svou tvář. Uvidíme.

Finntroll

V uvedené trojici nemohou chybět helsinští Finntroll. Zajímavostí u nich je, že i když jsou to Finové, zpívají švédsky. První zpěvák totiž pocházel ze švédské menšiny ve Finsku a navíc kapela usoudila, že se tato řeč více hodí k jejich zvuku, který byl podle debutového alba fanoušky nazván trollish metal.

Skupina vznikla roku 1997, a pokud to vezmeme přísně, tak vlastně tam v dnešním složení není nikdo původní. Až tedy na tehdy zpěváka a dnes „pouze“ textaře Jana Jämsena, který v této roli působí s kapelou dodnes.

Už první EP Visor om Slutet, nahrané v lesním srubu, , několik týdnů vedlo finskou hitparádu. Debutovému albu se tento úspěch nepodařil, ale už jejich dvojka Jaktens Tid, vystoupala na dvacátou příčku národních anket. Hostem zde je Järvelä z Korpiklaani, který zde přidává zpěv joik. Následné album se drželo nastavených intencí, takže až Ur Jordens Djup zaznamenalo posun, kdy konečně textová stránka opouští seversky podbízivě a zbytečně hloupě omílaný konflikt náboženství a soustřeďuje se zejména na mýty. Je to ovšem až deska Nifelvind, která této sedmičlenné, s textařem osmičlenné kapele přinesla úspěch i v dalších zemích, zejména pak v Německu. Kapela to ale docela zazdila prozatím posledním albovým počinem, kde své destruktivní cítění začíná přehánět. Ve Finsku sice získala umístění v top 10, ale v ostatních zemích došlo k sestupu. Prostě všeho moc škodí, a když se pořád a dokola jen omílá nenávist a zmar, kapela ztrácí své původní fanoušky situované do folk metalu a u nových stylů je brána s rezervou.

Představitelů finské lidové ledové metly bychom našli více. Většinou jsou zařazováni i do dalších stylů - máme zde na mysli například Amorphis, Falchion, Moonsorrow, Turisas, Wintersund a další. Finský folk metal se stal ve světě folk metalu vůbec silným pojmem a jako takový převzal, zejména v instrumentaci, v některých vývojových vlnách i vedoucí roli tohoto substylu. Otázkou je, zda se neztratí zvláště autorsky sám v sobě a zda najde cestu do ještě širšího povědomí.

Včera a dnes 5

Jak se stát slavným kytaristou - ale z druhé strany

V červnovém čísle roku 1997 jsme psali nejen o těch nejběžnějších radách pro kytaristy (i začínající), aby se ve svém výrazu posunuli dál, ale zařadili jsme tam i návody slavných osobností. Když jsem si to dával dohromady se současnými zkušenostmi a názory dnešních osobností, nijak se to zvlášť nelišilo. Dovolte mi tedy poznámku: Hurá! Takže si tento článek zaktualizujeme jinak. Prostě - Nejčastější chyby kytaristů (nejen začínajících) na jejich zamýšlené cestě dál...

1. chyba: Jak dlouho to bude trvat, než se dostanu dál? Přestaňte sledovat čas, důležité je, co, a hlavně jak cvičíte. Není to v počtu hodin, které jste tomu věnovali, ale v tom, co jste těm hodinám cvičení věnovali.

2. chyba: Všechno si vygoogluju a pojedu podle toho. Zahlcení informacemi je větší problém, než by se to na první pohled mohlo zdát. To je paradox, co? Jsou ale případy, kdy pro přemíru informací je adept pořád v nějakém novém a novějším programu, skáče odnikud do nikam, aniž by si pořádně osvojil to podstatné, co je důležité pro jeho hru. Neznamená to odsunout stranou materiály, ale umět je využívat a nenechat se jim pohltit.

3. chyba: Netrpělivost. Pokud nejde o nějaký part, ale o celkový vývoj muzikanta, tak je rozhodně lepší „netlačit“ na pilu. Brutálně intenzívní cvičení nepřináší vždy kladné výsledky.