Letem kytarovým světem - Dunlop a Keeley

Jó, krabičky. Věčná otázka, věčné diskuze, věčný boj se zvukem - ale tak to má přece být, ne? A lhal bych, kdybych říkal, že nemám rád toto téma, naopak. Krabičky, pastičky, šlapky, to je něco, co nemůže kytaristu nechat v klidu. Takže se na těchto stránkách dnes opět budeme věnovat výrobcům krabiček, a to tak, jak už jsme za ta léta zvyklí.

Což znamená, že si přiblížíme firmu samou, zkompletujeme si její nabídku a přístup a uvedeme si i kytaristy, kteří její výrobky používají. Což je podle mého asi to nejpodstatnější, jak si charakterizovat jednotlivé krabičky a firmy.

Takže kohopak si uvedeme dnes? Ta první firma patří k těm nejklasičtějším z klasických a přes to, že je jí už opravdu hodně let, její význam nezeslábl a nikdo nepochybuje o její síle. Sama dokonce pohltila i další značky, což jen rozšířilo její impérium. Druhá z nich je zase vyložená mladice, ale preciznost při výrobě a snaha maximálně naslouchat potřebám kytaristů a původní myšlenka využít zkušeností takových gigantů, jako jsou Boss a Ibanez, a spojit to dohromady z ní udělalo jednu z nejlépe profitujících současných firem, zabývajících se efektovými pedály.

První z nich postavila svou vládu přes kvákadla, druhá se nebojí celého spektra úpravy zvuku. Takže kdo?

Dunlop

Takže nejdříve absolutní klasika. Toto jméno si každý spojí zcela logicky s kvákadly, s wah pedály. A je to správně, protože i když je tato značka spjata s dalšími výrobky, nejznáměji pak s trsátky, kapodastry, bottlenecky, strunami a nově i jí pohlcenými značkami jako MXR či Way Huge, jsou to právě wah pedály Cry Baby, které se staly nedílnou součástí rockové historie a patří nedělitelně do výrazu rockového kytaristy.

Firmu založil roku 1965 skotský přistěhovalec Jim Dunlop, a to původně jen jako „vedlejšák“ ke svému zaměstnání provozního chemika. Jeho prvním produktem byl Vibra-Tuner, přísavka, která ukazovala v každém okamžiku, zda je kytara správně naladěna. Při návštěvách hudebních prodejen, kde svůj nápad předváděl, se dozvěděl, že kytaristé by spíše potřebovali spolehlivý kapodastr, který by zvládl i dvanáctistrunnou kytaru. Dunlop zde využil své inženýrské vzdělání a povedlo se mu to natolik, že z obývacího pokoje se musel přestěhovat nejdříve do garáže a pak i do prostor mimo dům. Navíc se dokázal i hodně rozhlížet kolem sebe, a tak si všiml, že firma Thomas Organ/Vox vyprodukovala pro kytaristy zařízení, které mělo evokovat podobný zvuk jako při hře na trubku s odklápěným a přiklápěným tlumítkem. Traduje se dokonce, že když to vývojáři poprvé předvedli, někdo řekl wau, wah... Tehdy se zrodil wah pedál Cry Baby (analogie názvu je zcela jasná), ale firma si ho zapomněla patentovat. A toho využil Jim Dunlop a v polovině šedesátých let přivedl na trh legendární „kvákadlo“. Slavnáména spojená s počátky tohoto zařízení jsou zde Eric Clapton a Jimi Hendrix, u nichž se historici pořád hádají, kdo z nich použil pedál dříve. Rozdíl je tam totiž jen v týdnu, kdy jeden z nich ho použil dříve na nahrávce a druhý z nich zase live...

Vedle svých proslulých wah pedálů a jejich signature modifikací se dobře ujala i racková verze (mám zde na mysli DCR-2SR s kontrolérem DCR-1FC).

Dunlopy mají mj. tu výhodu, že maximálně zachovávají přirozenou vlastnost tónu a neberou drive. Což se o některých konkurenčních výrobcích říci nedá. Někteří kytaristé uvádějí jako nevýhodu hřebenové ovládání a nutnost mechanického spínání efektu (na rozdíl od optoelektrických zařízení, třeba Morley), ale za prvé jde o zvyk a za druhé dunlopisté operují s přirozeností tónu a co největším podílem analogu. Osobně jsem si vyzkoušel celou řadu kvákadel, ještě od legendárních modelů Ibanez a Electro-Harmonix přes Bosse a Dunlopy po třeba Morleye, a musím prohlásit, že wah pedály, jak už jsem několikrát psal v učebnicích i na těchto stránkách, patří právě do té poměrně úzké skupiny efektů a obecně příslušenství na kytaru, kde je určující osobitý feeling každého kytaristy. U tohoto typu efektu není nic nalajnováno - stejně jako v případě rukou, nástrojů a aparátů tady rozhoduje každý sám. A o to je to lepší.

Dunlop

Keeley

Poté, co roku 2001 Robert Keeley odpromoval na elektrotechnice na Oklahomské univerzitě, rozhodl se stavět kytarové zesilovače. Jenže brzy zjistil, že na trhu je tolik značek a navíc velmi silných, že nakonec od původního plánu upustil. Začal se spíše zajímat o krabičky, o efekty a pustil se do úprav, „customizace“ zavedených modelů podle přání zákazníků. Což se mu vyplatilo, protože si k němu brzy našli cestu třeba Peter Frampton, Brad Paisley a další, kterým se zalíbily jeho úpravy třeba klasického Ibaneze TS9.

Rozhodl se jít touto cestou dál a nechal se prakticky stoprocentně inspirovat všemi možnými názory, diskuzními fóry a debatami kytaristů, které pozorně sledoval v médiích. A začal stavět. A dosáhl brzy toho, že třeba jeho kompresor dosáhl už více, než třicetitisícových prodejů. A to je v dnešním světě, kde vládnou některé silné firmy, unikát.

Dle časopisu Guitar World se tak firma stala jednou z nejpřednějších světových značek. Mezi její přednosti patří úzkostlivý výběr součástek („efekt musí fungovat pořád, žádnou chybu nepřipouštíme...“) a stále ladění výrobků dle požadavků kytaristů.

Keeley

www:

www.dunlop.com  

www.robertkeeley.com