Kytaroví velikáni - Zach Myers

„Těším se na další roky, kdy spolu s těmito kluky budu cedit krev každý večer na pódiu...“

Zach Myers

Málokterá kapela mne v poslední době dokázala zaujmout po stránce rockové písničky, kde by byl tak vyrovnaný podíl melodiky, naléhavosti hard rocku posledního desetiletí a grungeové uvolněnosti. Nebo, jak říká jejich bubeník: „... jsme prostě rockandrollová kapela“.

To všechno ovšem dává dohromady jeden fakt - Shinedown dokázali mít svou vlastní tvář, a to i na současné scéně, což jistě není jednoduché. A v takovém souboru, který nevydává překotně jedno album za druhým, ale jede si tzv. svou lajnu, a pokud něco vydá, tak to stojí za to, je nutné, aby všechno dlouhodobě klapalo. A že na tom má velký podíl Zach Myers, je více než jasné.

Zach Myers

Michael Zachery Myers se narodil 7. listopadu roku 1983 v Memphisu v Tennessee. Jako teenagera ho uchvátila kytara, takže když začal ve třinácti čtrnácti letech hrát na kytaru, nejvíce poslouchal Jimiho Hendrixe, Stevieho Raye Vaughana, Jimmyho Page, Phila Lynotta (baskytaristu a zpěváka od Thin Lizzy - což se mu později hodilo pro jeho úlohu dočasného baskytaristy), Damona Johnsona, Edgeho a další.

V tomto věku také začal hrát v různých studentských souborech, kdy tím stálejším byli Fairwell, kapela, kterou Myers založil, jak říká, na Beale Street, v Memphisu. Sestava se po tu dlouho řadu let činnosti dosti měnila, ale základem bylo složení Myers, Chris Allen (voc), Zach Kirk (bg), Zack Smith (g) a Michael McManus (dr), který se připojil roku 2008. S producentem Skiddem Millsem vzniklo i CD Schizophrenic Love Songs - Part I. V době dokončování o albu Myers řekl: „Nikdo nevěřil, že bychom to mohli vůbec někdy dokončit, protože stejně jako já jsem členem Shinedown, tak i ostatní muzikanti jsou členové dalších velkých kapel. Proto to každý chápeme pořád jako svůj vedlejší projekt. Ale tím, že jsme to chtěli dokončit, to vlastně šlo samo.“

To jsme se ale dostali v čase trochu dál, takže se musíme opět vrátit.

Shinedown

Ke své hlavní kapele se dostal vlastně tak trochu oklikou - v roce 2005 se k nim připojil jako tour kytarista, kdy takto s nimi jezdil po dva roky. Zajímavostí pak je, že když od sestavy odešel roku 2007 baskytarista Brad Stewart, Myers za něj v pohodě zaskočil. To kapela působila vlastně v pěti, protože za kytarou stáli Jasin Todd a krátce i Nick Perri. Necelý rok tak trvalo toto složení, takže když na konci roku 2008 odešli Perri a Todd, Myers se opět chopil kytary, a to za oba dva své předchozí kolegy (na místo baskytaristy nastoupil Eric Bass).

V té době kapela Shinedown měla za sebou již dvě úspěšná alba, debutové Leave a Whisper, které se stalo platinovým a Us and Them, jež bylo oceněno zlatem. Skupina tato alba natočila ve složení Brent Smith (voc, jeden z nejvýraznějších zpěváků současnosti), Jasin Todd (g), Brad Stewart (bg) a Barry Kerch (dr). Ale ani Myers nebyl tak úplně bez praxe. Vedle své činnosti s Fairwell už tehdy hostoval i v kapele Saliva, zrovna v období vydání jejich čtvrté desky Survival of the Sickest, která vystoupala na 20. příčku v USA. Ovšem změny, které nastaly u Shinedown, a jeho erudice zahrát si v podstatě s kýmkoli, rozhodla o jeho plném členství v Shinedown. A události se začaly hýbat.

Shinedown v čase

(*) V období 2007-2008 hraje Myers na baskytaru, poté se vrací ke kytaře.

Myers nastoupil k Shinedown právě včas, aby se podílel na vynikajícím a v podstatě dosud nejúspěšnějším albu kapely, The Sound of Madness. Nick Perri zde ještě hraje sólové party, ale Myers byl již stálým členem souboru. Desky se po světě prodalo přes dva a půl miliónu kusů a skupina se dostala jako headliner na řadu prestižních festivalů.

V době vydání koncertního dvojalba Somewhere in the Stratosphere, které vyšlo i na DVD, se Myers dal dohromady i s metalovými Nonpoint z Floridy, kdy si s nimi zahrál na koncertě. Daleko důležitější ale byl 15. duben 2011, kdy začal působit s hardrockovými Brother Cane. Vedle něj ji tvořili výborný zpěvák Damon Johnson (osobnost, jejíž jméno nalezneme např. u Alice Coopera, Sammyho Hagara, Damn Yankees a dalších, včetně - a to hlavně - současné reinkarnace Thin Lizzy a zejména v superkapele Black Star Riders), bubeník Scott Collier a baskytarista Chuck Garric (např. od Alice Coopera). Kapela sama existovala po celá devadesátá léta, kdy vydala tři alba. Po prvním rozpadu se dali dohromady roku 2005 jako předkapela Van Halen, ale vstupem Myerse se rozjeli znovu - a jak to vypadá, nehodlají to vzdát.

Prozatím poslední album Shinedown, o kterých se domnívám, že je jenom škoda, že jsou zastíněni některými současnými mediálně proslulejšími kolegy, vyšlo roku 2012 pod názvem Amaryllis. Prozatím si vede velmi dobře, vystoupalo v Billboardu na 4. pozici a přineslo směs velmi vyzrálých skladeb, kde se kapela nebála oživit zvuk řadou dalších nástrojů včetně smyčců a žesťů.

„Nejlepší otázku, co jsem v různých interview dostal, byla, jaký je rozdíl mezi člověkem, který hraje na kytaru a kytaristou. Člověk, který hraje na kytaru, může hrát jenom jeden styl a pouze se svou kapelou. Ale kytarista, obecně tedy muzikant, dovede zahrát všechno, a tím pádem i s kýmkoli.“

Kytary

V jednom interview Myers uvedl, že vlastní přes dvě stě kytar. Z těchto poslední dobou patří na pódiu k jeho nejoblíbenějším Taylor Standard (s tremolem) a samozřejmě dlouhá řada kytar Paul Reed Smith. K základním nástrojům pak z nich patří Mira (podle snímačů), nízkolubová Hollowbody I a samozřejmě i model SE Zach Myers. Zařadil se tak po bok kytaristů, kteří mají v sérii SE své signature modely, jako je Carlos Santana, Mark Tremonti, Bernie Marsden, Dave Navarro, Marty Friedman a další. Nástroj je z mahagonu s javorovou deskou, z mahagonu je i krk a hmatník s dvaadvaceti pražci je palisandrový: „Už od patnácti let jsem zamilovaný do PRS. Vidíte to ale už v továrně. Na těchto kytarách je znát ta nesmírná péče, kterou jim věnují. Já jsem třeba nepoznal, že by bylo na výstupní kontrole něco špatně, ale oni to pošlou zpátky, a znova - prostě aby vše sedělo na setinu milimetru. Jsou to kytary, které po vybalení z krabice můžete rovnou bez nějakých úprav zapojit a hrát. Mají úžasný zvuk. To je důvod, proč jsem u této značky zůstal. Jako malej kluk jsem loudil na tátovi, jestli by mi nějakou nekoupil (jako má Ross Childress z Collective Soul). Jsou to drahé nástroje, ale stojí za to. Táta mi ji koupil, zeleného Custom 22, a mám ho dodnes. V současnosti mám třicet dva Paul Reed Smithů.“

Na pódiu hraje i na Fendera Telecastera Thinline, ročník 1972, Schectera, model Synyster Gates Custom, kytary Parkwood, ST Blues a samozřejmě i na krásného Gibsona Les Paul z roku 1958.

Kytary má většinou osazeny snímači Mira (u kobylky) a SC246 (střed a krk). Pouze u Fendera Telecastera Thinline má původní snímače. Struny jsou bez výjimky značky S.I.T., a to signature sady Zach Myers o síle .011-.050.

Pouze Telecastera má laděného ve standardu. U PRS signature SE Silver Sparkleburst a SC 250 Custom přelaďuje do dropped-D ladění, tj. D, A, d, g, h, e1, u dalšího signature modelu PRS SE, kytary v úpravě Royal Blue, snižuje toto ladění ještě o tón, takže výsledkem je C, G, c, f, a, d1.

Z akustických nástrojů si oblíbil ’68 Gibson Dove a akustiky Taylor.

Aparáty

Myers si rád „zastřídá“ značky - v průběhu času bychom u něj mohli najít Fuchse (Mantis 100 a Triple Drive Supreme 100), Fendera Bassmana, Diezely (Herberta či Nitroxe nebo Phantoma) a Diamonda. Jako řada současných kytaristů, využívá Myers aparáty spíše jako dotvoření jím už nastaveného zvuku v efektovém řetězci (nikoli tedy opačně, jak tomu je u klasiků): „1968 Fendera Bassmana mám pro čistý zvuk a Diezela Herberta spolu s Diamondem Spitfirem II používám pro zkreslené rejstříky. Herbert je nádherně ostrý a konkrétní, Spitfire zase produkuje silné středy. Takže když to dám dohromady, zní to najednou, jako by hráli kytaristé dva.“

Hrával i na Engly, a to na Fireballa 100 a, což mne zaujalo, model Ritchie Blackmore Signature. V období kolem roku 2009 používal hlavy Mesa/Boogie (Rectifier) a Hiwatty (Custom 100), do jeho vybavení patřily i hlavy Orange Rockerverb 100, Bogner Überschall a slavné kombo Roland Jazz Chorus.

Efekty

Sestava vznikala na jeho předchozích zkušenostech, kdy působil nějaký čas jako kytarový technik u 3 Doors Dawn, Saliva a také Dierks Bentley: „Nic jsem si nemusel vymýšlet. Mám tam vždy jenom to, co jsem použil i na nahrávkách. Abych tam cpal nějaké supermultimašiny, které by se mohly přiblížit k té krabičce, kterou jsem použil ve studiu, to je, myslím, úplně zbytečný.“

Jako zkušený praktik rozdělil svůj signálový řetězec tak, že krabičky, které užívá více, má v racku a ovládá kontrolerem Voodoo Lab GCX: „Ty ostatní jsem tam nedával, abych si nemusel pamatovat všechny ty čudlíky. Takže vedle pedálů, což je samozřejmé, mám na pedalboardu vlastně jen zdroje, ladičku Boss a Uni-Vibe.“

Z pedálů hraje na DigiTech Whammy, wah pedál Dunlop Buddy Guy a volume Ernie Ball. U krabic preferuje u Electro-Harmonix Holy Grail Reverb a Micro POG, klasiky Ibanez, 1974 TS-808 Tube Screamer a TS9, DigiTechy řady Hardwire CM-2 Tube Overdrive, RV-7 a základní model XHP Hyper Phase, řadu krabic MXR a Boss (např. CS-3 Compressor Sustainer či DC-2 Dimension).

Skladba: Second Chance

Autor, autoři: Brent Smith, Dave Bassett

Interpret: Zach Myers

Skupina: Shinedown

Album, zdroj: The Sound of Madness (2008, Atlantic)

www:

www.shinedown.com