Kytaroví velikáni - Steve Hackett

Už hodně dlouhou dobu jsme se nezabývali artrockovým kytaristou. A to je rozhodně škoda, protože nejen, že art rock je díky mnoha kritériím včetně instrumentality, invence a ohlasu spolu s hard rockem obecným synonymem rockové hudby jako takové (ještě spolu se scénou šedesátých let a některými bluesovými a bluesrockovými soubory a interprety), ale i z toho důvodu, že až na výjimky se těmto osobnostem věnuje poměrně méně pozornosti.

A přitom Hacketta bychom mohli směle zařadit mezi suitu artrockových, či chceme-li z oblasti progresivního rocku výrazných kytaristů. Pravda, pokud vezmeme pět základních větví klasického art rocku, tak takovým osobnostem, jako jsou Steve Howe, Robert Fripp či David Gilmour byla (a jsou) média daleko milosrdnější. Je ovšem pravdou, že tvorba Genesis byla v některých ohledech postavena na jiných aspektech, než u právě jmenovaných. A ptáte se, kam se poděl ten pátý element, když jsem už zmínil těch pět větví? Říkáte si - uvedl přece Howea, to jsou Yes, Frippa, ten je z King Crimson, Gilmoura neboli Pink Floyd, v dnešním článku je Hackett, ten hrál u Genesis, takže na jakého kytaristu a kapelu zapomněl? Nezapomněl. Tím pátým výrazným souborem počátků klasického art rocku byli Emerson, Lake & Palmer. A ty najdete v dnešním čísle, v rámci seriálu Letem kytarovým světem. Vida, jak se nám to povedlo provázat!

Stephen Richard Hackett se narodil 12. února 1950 v Pimlico, v Londýně. Jako dítě měl přístup k řadě různých nástrojů, jako flétna, harmonika, různé píšťaly, okarína a další, na některé z nich se i učil. Kytary se ale mezi nimi neobjevila a to až do jeho dvanácti let. Tehdy si začal na kytaru zkoušet ne akordy, jako většina lidí, co začínají s tímto nástrojem, ale jednotlivé noty a melodické linky a motivy. Až o dva roky později si k tomu přidal i první akordy. Ovšem ani zde se nepustil tou většinou běžnou cestou, kdy se člověk naučí buď ty akordy, které potřebuje k nějaké skladbě, nebo se prostě a jednoduše dře akordy jeden za druhým, aby, když bude potřeba, je mohl použít. Hackett, když si osvojil nějaký souzvuk, hned zkoušel jeho obraty a možné varianty jeho úprav. Další zajímavostí je, že nebral nikdy žádné lekce. Navíc, nejvíce v té době nejvíce poslouchal klasickou hudbu (zvláště Johanna Sebastiana Bacha) a operní tvorbu, kde ho zaujal zejména Mario Lanza, italský tenorista amerického původu I v současné době uvádí, že klasická hudba měla a má na něj vliv stále.

Samozřejmě, že Hackett se dostal i k jiné muzice. V tom případě pak jmenuje především britské bluesmany, jako Dannyho Kirwana, Peter Greena, Erika Claptona a vůbec tvorbu Johna Mayalla a jeho Bluesbreakers. To ho také přivedlo i k prvním teenagerským kapelám.

Quiet World

Po prvních zkušenostech se studentskými soubory začal, už jako profesionální muzikant, působit u kapel Canterbury Glass a Sarabande. Obě dvě hrály muziku, označovanou v té době jako progresivní rock. Ovšem až jako člen skupiny Quiet World, kde působil i jeho mladší bratr, John Hackett (fl), si vyzkoušel práci ve studiu. Quiet World byla skupina, založená sourozenci Heatherovými. Spolu s oběma Hacketty a dalšími měla deset členů, kdy jeden z nich byl veden čistě jako skladatel a textař. V té době to ale nebyla tak „třeskutá“ výjimka. Například King Crimson uváděli v sestavě i svého textaře, Wishbone Ash zase kupříkladu počítali za člena kapely i svého zvukaře...

Kapela vydala konceptuální album The Road, ale Hackett nebyl s výsledkem příliš spokojen. Rozjezd skupiny byl příliš pomalý a případné změny, které ho napadaly, se daly vzhledem ke způsobu řízení souboru dost těžko prosadit. Proto po vydání desky z kapely odešel.

Inzerát v Melody Makeru, to bylo to první, co po odchodu z kapely udělal. V jeho znění bylo, že hledá k sobě muzikanty, kteří chtějí přistupovat k hudbě z druhé strany ve snaze rozčeřit stojaté vody soudobé hudební scény. A tak se stalo, že tento inzerát zahlédl Peter Gabriel, zpěvák Genesis, kapely, která právě ztratila svého zakládajícího člena, kytaristu Anthonyho Phillipse. Hackett na nabídku kapely kývl, ovšem ještě před tím, než se vydal na přehrávku, šel na podívat na jejich koncert. A protože se mu Genesis líbili, dostavil se na zkoušku a v prosinci 1970 se stal členem této artrockové kapely.

Historické okénko - Genesis před Hackettem

Genesis vznikli vlastně už roku 1966, ale pod svým názvem působili až od roku 1967. Po prvním neúspěšném singlu vydali svůj debut, From Genesis To Revelation (1969, Decca), který ale soudobou scénu i kvůli neumělé produkci nijak nezaujal. Skupina si ale neustálým koncertováním a až fanatickou snahou o sebezdokonalování začala vytvářet oddaný okruh fanoušků. Původní sestava, Peter Gabriel (voc), Anthony Phillips (g), Mike Rutherford (bg, g), Chris Stewart (dr) a Tony Banks (key) se rozhodla více se věnovat skladbě jako takové, která postupem času začala směřovat k právě se rodícímu art rocku. Tento trend přestal vyhovovat bubeníkovi Stewartovi, který byl posléze nahrazen Johnem Mayhewem. Poté podepsali smlouvu s vydavatelstvím Charisma a výsledné album Trespass (1970, Charisma) získalo daleko větší zájem kritiků i fanoušků. Anthony Phillips (g) se přesto rozhodl, že postup kapely je příliš pomalý a rozhodl se odejít. Ukončil tak první období skupiny, pro které jeho kytara a texty plné historie a romantiky byly typické. Spolu s ním odešel i John Mayhew (dr). Nakonec ovšem tyto změny kapele prospěly. Novými členy se v srpnu 1970 stal Phil Collins (dr) a v prosinci toho roku Steve Hackett (dr).

Genesis

Po nástupu k této koncertně již protřelé sestavě se musel Hackett vypořádat s tím, že on za sebou tak bohatou zkušenost s živými koncerty neměl. Rychle se ale přizpůsobil a do kapely dokonale zapadl. Úspěšné kompozice (zejména Rutherforda a Bankse) byly zvýrazňovány pozoruhodnými paletami zvuků a složitě prokompovanými plochami, dynamické Collinsovo cítění celkový dojem potvrzovalo a Gabrielův cit pro vyjádření skladby se stal pověstný, celé dílo skupiny pak ideálně završovala zejména jeho nápaditá, mnohdy až surrealistická teatrálnost. První společné LP, Nursery Cryme, poukázala mj. i na širokou muzikálnost Hacketta a jeho schopnost vcítit se do skladby a zároveň se v ní neztratit. Stačí se pak poslechnout skladby, jako The Musical Box či The Return of the Giant Hogwed. Hackett se také uvedl tappingem, technickou hry, kde je novátorství připisováno obecně Eddiemu Van Halenovi (jak Hackett v jednom rozhovoru uvedl, Van Halen mu prý sám řekl, že se této technice učil tím, že chodil na jejich koncerty...).

Album sice nezaznamenalo nějaký výrazný komerční úspěch, ale skupina se sehrála a mohla se tak pustit do dalších kompozicí. A že se jim to tentokrát opravdu povedlo, je nasnadě. Následující alba se totiž stala výraznými mezníky nejen v životě skupiny, ale určila a definovala jednu ze základních větví art rocku. Hned první z nich, Foxtrot, vystoupalo po anglickém žebříčku na dvanácté místo a uvedlo takovou skladbu, jako Horizons (úvodní sekvenci najdete v notách). Ještě větší úspěch zaznamenalo album Selling England by the Pound, které bylo v Británii už třetí a v USA získalo zlaté ocenění. Nejen, že zde Hackett znovu poukázal na tapping, ale i na sweep picking, rychlé projíždění souzvuků s přidanými linkami tónů (viz Dancing with the Moonlit Knight). Další skladba, Firth of Fifth, kde Hackett vytvořil jedno ze svých nejlepších sól, se natolik ujala, že zůstala v repertoáru kapely i po jeho odchodu.

Přes všechny tyto úspěchy ale přestával být Hackett v kapele spokojený. Jedním z důvodů byl určitý pocit nedocenění - např. při natáčení následného úspěšného alba The Lamb Lies Down on Broadway, které získalo zlatu na obou stranách Atlantiku, se autorsky prosadil minimálně. Začal sám sebe obviňovat, že nestačí na výkony jeho médii více vynášených kolegů, do toho přišlo i zranění ruky, které utrpěl při rozdrcení sklenky vína. Díky tomu musel být odložen začátek světového turné. Navíc se mu v této době rozpadlo manželství. Všechny tyto okolnosti k dobré náladě v kapele neprospěly. Rozhodně tomu nepomohla ani ta skutečnost, že jako první člen Genesis vydal své sólové album, Voyage of the Acolyte, které se docela dobře ujalo (na realizaci se podíleli Collins i Rutherford). Hackettovi se ona tvůrčí svoboda, kterou zažil při tvorbě svého vlastního alba, natolik zalíbila, že když se měl vrátit zpět ke kapele, kde taková demokracie při vytváření repertoáru nebyla, začal se cítit hodně frustrovaný.

Genesis sklízeli úspěch za úspěchem a svou sílu neztratili ani po odchodu Petera Gabriela roku 1975. Phil Collins se ujal zpěvu a jeho vliv se v kapele značně zvětšil, zvláště po skladatelské stránce, která svým k melodice se ubírajícím směrem a pevnější, sevřenější strukturou naznačovala, že Genesis budou moci oslovovat i jiné, než artrockové publikum. Za bicí soupravou ho tak na koncertech občas nahradil třeba Bill Bruford (Yes, King Crimson) či Chester Thompson (dr). Velmi úspěšné bylo tedy i další album, A Trick of the Tail. Hackett měl v té době napsáno hodně materiálu, ale nevyrukoval s ním. Chtěl se prosadit spíše na dalším albu, Wind And Wuthering, ale byl už se svými skladbami odmítnut. Hackett tedy zůstal s kapelou jen z důvodu dokončení nasmlouvaného turné k Wind And Wuthering, ale k 8. říjnu 1977, týden před vydáním velmi silného koncertního alba skupiny, Seconds Out, z Genesis odešel.

Sólová tvorba

První album jeho sólové kariéry neslo název podle skladby, která byla Genesis odmítnuta, Please Don’t Touch. Třicáté osmé místo v žebříčku nebylo sice nijak oslnivým výsledkem, ale Hackett byl rád, že se může řídit svou kapelu sám. Daleko lépe se ujaly následující tituly, Spectral Mornings a zejména Defector. Odklon od striktně artrockového pojetí naznačil na svém dalším díle, Cured. Vrátil se i ke svým kořenům, kdy poslouchal klasickou hudbu, což zúročil na Bay of Kings a Momentum, zkusil zapojit i další nástroje, jako brazilské perkuse apod. (Till we have Faces).

GTR

Přes všechny tyto snahy ale stále nezapomínal na svět kolem sebe. Vyslyšel tak nápad Stevea Howea, svého kolegy z Yes, a zformoval s ním velmi ambiciózní projekt, kapelu GTR (zkratka slova kytara). Vedle těchto dvou velikánů art rocku sestavu tvořili zpěvák Max Bacon (Moby Dick...), baskytarista Phil Spalding (Bernie Tormé, Mike Odlfield...) a bubeník Jonathan Mover (Marillion, později u Steveho Vaie). Skupina byla zamýšlena v podstatě jako oslava kytary - spojení takových dvou osobností jinou možnost ani nepřipouštělo. Navíc, kapela neměla klávesáka - právě tyto palety zvuků byly zcela na obou kytaristech, kteří zde značně využívali možnosti kytarových syntezátorů.

Debutové album GTR, které produkoval Geoff Downes z pomprockových Asia, mělo úspěch a přineslo dvě výrazné skladby, When the Heart Rules the Mind a The Hunter. Kapela se vydala na turné (do koncertní sestavy přibyl nakonec i klávesista Matt Clifford), kdy vedle svých věcí hrála skladby od Yes i Genesis. Když ovšem turné skončilo, objevily se neshody. Hackett byl totiž velice znepokojený s finanční stránkou kolem skupiny a tak se rozhodl z GTR odejít.

A opět sám...

Hackett se opět naplno obul do své sólové tvorby. Pokračoval v intencích, naznačených svými předchozími alba, takže vedle artrockových kompozicí nezapomínal na akustické party, více se soustředil na písničkovější formu skladeb a s postupující dobou výrazně, ale přitom stále citlivě, nechal do svých skladeb vnést více melodiky. Stylový záběr se tak stal opravdu hodně široký - tak například jeho tvorba devadesátých let obsahuje jak album Blues with a Feeling tak i neoklasicistní A Midsummer Night’s Dream, které vyprodukoval s Royal Philharmonic Orchestra.

Na své předchozí působiště samozřejmě nezapomněl - zvláště, když roku 1999 se sestava Banks, Collins, Gabriel, Hackett a Rutherford opět sešla ku příležitosti záznamu The Carpet Crawlers na kompilaci Turn It On Again: The Hits. Podpůrné turné bylo ale vzdor všem pověstem o znovusestavení klasického složení skupiny oznámeno až o hodně později, na 7. listopad 2006, k výročí čtyřicetiletého založení skupiny.

Alba Stevea Hacketta, zvláště ta poslední, jsou velmi příjemná a poslouchatelná díla. Rozhodně nejde o záležitosti, které jsou určené jen zavilým obdivovatelům jeho tvorby či vyznavačům sestavy Genesis kolem alba Foxtrot. Často na nich najdeme širší stylový záběr, ale to je právě v jeho případě jen ku prospěchu věci. Feeling není roztříštěn, naopak, ze skladeb je pořád cítit Hackett, kytarista, který se snaží být svůj (podle ducha toho dávného inzerátu, který ho dostal ke Genesis) a který už přestal bojovat proti všem. Myslíme tím to, že při poslechu jeho alb sice neupadnete úžasem na zem nad tím přívalem originality, ale také si to nepustíte jen jako kulisu k vyndávání nádobí z myčky...

Kytary

Z celé řady nástrojů, na které za ta léta hrál, si nejvíce oblíbil Gibsony Les Pauly. Jsou to zejména dva kusy, Gibson Les Paul Goldtop z roku 1957 a Les Paul Custom s instalovaným tremolem Floyd Rose a MIDI snímačem Roland pro použití k dnes již klasickému kytarovému syntezátoru GR-700.

Další oblíbenou značkou jsou kytary Fernandes a to „Burny“ Pink Strat s instalovaným sustainerem, Les Paul Black (s Floyd Rose) a Les Paul Gold. Našli bychom u něj i černého Fendera Stratocastera ze sedmdesátých let, Schecter Strat s tremolem Kahler a MIDI snámačem pro Roland GR-300, Ovation UK2, Jones Electric Sitar, Fender Precision Bass a další.

U akustických kytar se můžeme zmínit o klasických nástrojích s nylonovými strunami, jako Yairi, postavená v roce 1973 či Yairi C (cutaway) s piezo snímačem. Pro kovové struny preferuje také značku Yairi (např. v To a Close z Wild Orchids) či Cimar v ladění Nashville. To znamená, že místo klasického, standardního ladění E, A, d, g, h, e1 je celý potah naladěn do e, a, d1, g1, h, e1 (i když název trochu zavádí, setkáváme se s tímto laděním v rockových kruzích a to nijak zvlášť málo - kupříkladu u Kansas (Dust In The Wind), davida Gilmoura (Hey You nebo Comfortably Numb) apod.).

Hackett používá ještě banjo s kytarovým laděním a dvanáctistrunku Zemaitis.

Aparáty

Zde můžeme jmenovat Marshally, kdy v současné době Hackett uvádí padesátiwattové hlavy 1987 a bedny 1960A. Dále hraje na kombo Peavey Classic 50 a Roland Cube.

Efekty

Nejsoučasnější sestava do studia obsahuje ladičku Boss TU-12, wah pedál Vox Wah V847, DigiTech Whammy Pedal, Tech21 SansAmp GT2 distortion, volume pedál Korg a Line6 DL4 Delay. Pro živé hraní doplňuje tento set ještě rackem, který obsahuje TC Electronic G-Major pro reverb, delay a modulaci a Zoom 9050, odkud „tahá“ méně obvyklejší zvuky.

Během své kariéry hrál Hackett na celou řadu dalších efektových zařízení a syntezátorů. protože jeho přístup vždy výrazně ovlivnily, tak si je zde uvedeme. Jsou to klasické záležitosti mezi syntezátory, Rolandy GR-300 a GR-700, patří sem řada taktéž již „profláklých“ krabic a racků, jako Colorsound Tonebender, Lovetone Meatball a Lovetone Big Cheese, Alesis Quadraverb, Pete Cornish treble booster, Boss Heavy Metal HM-2 (mnou kdysi velmi oblíbená „šlapka“) a další.