Kytaroví velikáni - Ry Cooder

No vida, jak se historie opakuje. Je to víceméně nedávno, kdy jsem se již v úvodu divil, a byl to článek o Mikeu Oldfieldovi, jak jsem mohl za ta léta vytváření těchto studií opomenout tak výraznou osobnost. A je to tady zase. Tentokrát jde o Rye Coodera, jednoho z nejvýznamnějších a z hlediska přínosu k vývoji kytarového feelingu nejzásadnějších kytaristů, jehož vliv se doslova protkává předivem soudobé hudby od poloviny šedesátých let až do současnosti.

Vlastně si stačí jen uvědomit, s kým vším Cooder hrál, kolik vydal desek a do jaké míry ovlivnil přístup k slide hře. Když to vezmeme popořádku, tak seznam těch, se kterými spolupracoval a objevil se s nimi jak na pódiu, tak i na nahrávkách, by byl pořádně dlouhý (výběr jako obvykle naleznete na konci článku) - jde v podstatě o „who is who“ nejen z hlediska osobností a kapel, ale v nemalé míře i ve vztahu k stylům a obdobím. Srovnejme kupříkladu jeho působení u rozpolceného vizionáře Capt. Beefhearta přes uvedení se u Rolling Stones, Erika Claptona, Mounkees, Doobie Brothers a jiných po spolupráci se Stevem Vaiem. Totéž platí o nahrávkách, které realizoval ať už jako interní člen některých seskupení či jako host, studiový muzikant nebo tvůrce projektů, albových i pódiových. Ani jeho sólová alba neunikla pozornosti hudebního světa. Naopak. Tento kytarista, který byl časopisem Rolling Stone zařazen mezi stovku nejlepších kytaristů všech dob (vystoupal tam dokonce až na osmé místo!), obdržel za své nahrávky šest cen Grammy, a to vedle kategorií Nejlepší album world music (A Meeting by the River a Talking Timbuktu) a Nejlepší latina (Buena Vista Social Club a Buenos Hennanos) i za Nejlepší nahrávku pro děti (Pecos Bill) a Nejlepší instrumentální album popu (Mambo Sinuendo). A konečně hledisko jeho přístupu k bottlenecku a slide hře - v tomto případě sice neproslul do té míry jako někteří další borci (spíše mediálně), ale v každém případě díky své univerzálnosti, instrumentální i žánrové, posunul vnímání této hry do řady oblastí mnoha stylů. Vedle námi již zmiňované spolupráce s osobnostmi a kapelami se sám etabloval jak ve světě blues, folk music a rockové hudby, tak i ve world music, jazzu, ragtimu, vaudeville, country a dalších.

A vůbec - pojďme si Coodera přiblížit tak, jak to máme již ve zvyku. Ještě ale jedna poznámka: Nezapomeňte se podívat na tabulku jeho ladění (krátce ji komentuji na konci článku, v odstavci o kytarách). Není špatné pak zařadit jednotlivé typy přeladění a srovnat je s kapitolou v učebnici Rocková kytara 2, kde se této tematice věnuji obšírněji. Vhodné je pak spojit toto téma s dalšími kapitolami, zejména té věnující se bottleneckům (naleznete zde i jejich typy) a slide hře.

Roland Peter Cooder se narodil 15. března 1947 v Los Angeles. Již jako dítě školou povinné ho zaujala kytara, když poslouchal nahrávky představitelů akustického blues a prvních průkopníků elektrického blues. Ze všech osobností ho jako první zaujala tvorba Reverenda Garyho Davise.

Už od počátku se Cooder zaměřil nejen na techniku hry, ale zejména na tón a zvláště pak na vyjádření hudební myšlenky, a to v souvislosti její vhodnosti a zařaditelnosti v rámci skladby. Právě tím na sebe upozornil už jako teenager do té míry, že jako sedmnáctiletý získal angažmá v doprovodném kombu zpěváka Jackieho DeShannona.

Rising Sons

O pouhý rok později už zakládá formaci Rising Sons spolu s bubeníkem Edem Cassidym a Taj Mahalem, později proslulým bluesovým kytaristou (vl. jménem Henry Saint Clair Fredericks). I když spolu natočí jedno velmi zajímavé album, doba ještě neuzrála a kapela se rozpadá. Oba protagonisté se vydávají na sólovou dráhu a Cooder, díky kontaktům s producentem Terrym Melcherem, získaných během ročního fungování kapely, začíná vcházet ve známost i jako studiový, čím dál více žádaný muzikant (z té doby je pravděpodobně nejvíce ceněna jeho spolupráce s Paulem Reverem and The Raiders).

Kapitán Hovězí srdce a jeho Kouzelná banda

Cooder tehdy ale zatím neuvažoval zvlášť o sólové dráze a stále ho to táhlo být prostě a jednoduše členem nějaké skupiny. Příležitost se vyskytla v podobě nabídky Dona Van Vlieta, významného představitele rockové avantgardy, známého spíše pod dadaistickou přezdívkou Captain Beefheart. Tento v každém případě hodně originální tvůrce, ovlivněný výrazně Frankem Zappou (na konci padesátých let spolu hráli ve skupinách Blackouts a Omens) a s přístupem někdy až prvoplánově anti-anti-anti prezentovaným (i po stránce tvorby) vedl od roku 1962 svou vlastní kapelu Soots a o dva roky později kolem sebe sestavil Magic Band. V této formaci v době realizace prvního alba s ním působí i Cooder. Celkové směřování souboru ho však ale nepřesvědčilo (i když Beefheart uváděl dobově něco jiného) a po natočení debutu odchází. Tentokrát se ale rozhoduje, že post žádaného muzikanta k různým projektům a hostování rozhodně není zase tak špatná pozice...

Ry Cooder za Briana Jonese u Rolling Stones?

Začíná tedy spolupracovat s celou řadu umělců a skupin, mezi nimiž se nejvýrazněji projevuje zejména u Randyho Newmana, Little Feat a Rolling Stones. V této době je jeho jméno již tak všeobecně známé, že v době příprav na desku Let It Bleed se o něm v řadách „Stounů“ uvažuje jako o možné náhradě za Briana Jonese! Spolupráce se rozvíjí z tohoto hlediska více než slibně, ale celé se to zkazí v okamžiku, kdy se Cooder střetne s Richardsem ohledně autorství riffu k Honky Tonk Woman. Ať už je pravda jakákoli (a soudě i dle tak trochu sebelítostí zahrnuté autobiografické knihy Billa Wymana, nebylo vždy jednoduché s Richardsem vyjít), Cooder se objevuje i na dalších nahrávkách Rolling Stones. Ale již jen jako „guest“. Dobře se uvede i na soundtracku k filmu Performance s Mickem Jaggerem, kde má dokonce dvě skladby, Get Away a Powis Square.

Po vlastní ose

V tomto období již naplno rozjíždí své sólové aktivity. Debutové album, obsahující mj. předělávky od Leadbellyho, Blind Willieho Johnsona a dalších vzbuzuje zaslouženou pozornost. Cooderovo jméno se ale nadobro etabluje mezi elitou rockového světa a osobnostmi bluesové, bluesrockové a folkrockové kytary dalším, nyní již pro jeho kariéru přelomovým albem Into the Purple Valley. Deska nabízí naprosto osobité úpravy tradicionálů (Billy the Kid, Taxes on the Farmer Feeds Us All) stejně jako skvěle interpretované skladby od Leadbellyho (On a Monday), Johnnyho Cashe (Hey Porter), Woodyho Guthrieho (Vigilate Man) a dalších. Už od této doby se datuje jeho stálejší spolupráce s vybranými muzikanty, kteří ho doprovázejí po značnou část jeho sólové dráhy (zde např. Jim Keltner a pianista Jim Dickinson).

Dobře si vedou i další dvě alba, Boomer’s Story a Paradise and Lunch, ukazující na stylovou šíři Cooderova feelingu (kupříkladu It’s All Over Now či Ditty WA Ditty)

Žánrové výlety

Po této úvodní čtveřici desek Cooder stylově poměrně značně mění své zaměření a začíná prozkoumávat zcela odlišné oblasti hudby. Ve spolupráci s Gabbym Pahinunim a Flacem Jimenezem vydává Chicken Skin Music, album zařaditelné spíše do oblasti world music, prolínající havajské nálady s Tex-Mex. I na dalším díle Show Time pokračuje ve své spolupráci s Jiminezem, ale na následném albu opět stylově uhýbá a představuje se deskou Jazz, kde prezentuje své zaujetí pro ragtime a vaudeville.

Návrat k přímočarosti

I přes nejrůznější ocenění zejména ze strany kritiků bylo Cooderovi jasné, že by měl napřít své snahy i jiným směrem. Předchozí období bylo přece jen trochu akademické a Cooder se rozhodl vrátit se zpět ke skladbě, k písničce. Výsledkem bylo Bop Till You Drop, jedno z prvních digitálně nahraných alb, uvádějící tvůrcovu lásku k rhythm and blues padesátých let. Po jednoznačném úspěchu tohoto přímočařejšího, rockovou naléhavost vyzařujícího alba (zvláště hitu Little Sister od Elvise Presleyho), se kterým se rozhodně nemohly měřit předcházející výlety do world music, přichází Cooder s ještě větší rockovou a bluesrockovou orientací tvorby a to na sérii alb od Borderline v podstatě až do Get Rhythm. V tomto období také neúnavně pracuje na řadě dalších projektů, včetně soundtracků.

Žánrové výlety již podruhé

I když jsou alba tohoto období velice úspěšná, Cooder cítí, že tato oblast ho již opět přestává oslovovat. Po Little Village, projektu s Nickem Lowem, Jimem Keltnerem a Johnem Hiattem opouští tedy vody bluesové a rockové hudby a opětně se doslova ponořuje do vod širokého proudu world music. A jak se ukázalo, bylo to rozhodnutí správné. Už první titul, Meeting by the River, natočený s indickým hráčem na mohan vina V. M. Bhattem, sklízí ovace a také ceny včetně Grammy. V tomtéž duchu se nese i další dílo Talking Timbuktu, realizované s Alim Farka Tourem, kytaristou z Mali, a také ověnčené cenou Grammy. A jakoby toho nebylo málo, rozjíždí „bokem“ projekt s kubánskými muzikanty Ibrahimem Ferrerem, Rubenem Gonzalesem, Omarou Portuondou a dalšími z Buena Vista Social Club, jehož stejnojmenné album bylo nejenom komerčně úspěšné, ale získalo také i co? Ano, samozřejmě, další Grammy...

Kalifornská trilogie aneb návrat Coodera ke Cooderovi

Abych se přiznal, osobně se mi nejvíce líbí spíše další série, obecně nazývaná „kalifornská trilogie“. Na třech albech zde Cooder naprosto perfektně a vyzrále dokumentuje svůj cit pro tón, melodii a skladbu a vytváří tak kolekci, která vás již při prvním poslechu zavleče úplně někam jinam. Chavez Ravine, obsahující spíše texaské boogie, se věnuje dnes již neexistující čtvrti v Los Angeles, My Name is Buddy je zaměřeno spíše do oblasti country a folk rocku a třetí v řadě, u mě ale první z těchto alb, je pak I, Flathead, vynikající sbírka učebnicových příkladů na téma „jak udělat dokonalou desku po všech stránkách“ - tedy i skladby, produkce, aranžmá, sehranosti a hlavně, což je v případě Coodera důležité, autentičnosti. A to nikoli pečlivě naaranžované a vyumělkované, ale zde naprosto samovolně a lehce plynoucí z jeho osobnosti. A když si uvědomíme jeho dlouhou cestu a šíři talentu, tak nelze než... než uznale smeknout. Ale ne, to by bylo špatně. Lepší je poslouchat, protože to opravdu stojí za to. I, Flathead je prostě deska, kde se jako na vrcholu hory setkaly ty nejlepší atributy Cooderovy osobnosti. Co více říct? Prostě to zkuste.

Kytary

Cooderova sbírka nástrojů je skutečně impozantní, takže se soustředíme pouze na ty nejtypičtější nástroje.

Z elektrických kytar je pravděpodobně nejznámějším a pro jeho feeling nejtypičtějším nástrojem upravený sunburst Fender Stratocaster ze šedesátých let. V podstatě jde o hybrid s vyměněným, masivnějším krkem a snímači, pocházejících původně z kytar Teisco Del Rey (u krku) a steelky Oah Lap Steel (u kobylky). Následuje další Strat, tentokrát z roku 1967 a i zde jsou provedeny úpravy - snímače jsou Guytone a Bigsby a nástroj má instalované klasické tremolo Bigsby. Jde vlastně o vůbec první elektrickou kytaru, kterou Cooder kdy vlastnil.

Dalšími nástroji jsou kytary ze stáje Guyatone. Černý model z roku 1959 použil při realizaci Mambo Sinuendo, patří sem i červená kytara a nástroj z počátku šedesátých let. Z masivů můžeme jmenovat ještě custom model Ripley Stereo (osazení HB, SC, SC) s širokými možnostmi nastavení zvuků, to i díky řadě integrovaných filtrů, užívaných Cooderem zejména při studiové práci.

Z lubovek bychom měli uvést mj. i krásného Gibsona ES-9 z roku 1949 s třemi snímači (bratříček proslulého modelu ES5) a akusticko-elektrickou krásku Kay s devíti strunami ze stejného roku.

Nesmíme zapomenout ani na tříkrkou steelku Bigsby Tri-neck a samozřejmě na jeho akustické kytary, mezi nimiž hrají prim Gibsony SJ-200 (kupříkladu při projektu Buena Vista Social Club), Mastertone a model Roy Smeck z poloviny třicátých let, původně lap-steel kytara, dále Favino Gypsy s elipsovitým ozvučnicovým otvorem, situovaným v podélné ose nástroje, patří sem Burgeois Blues, uzpůsobená speciálně pro hru s bottleneckem (jako staré klasické Stelly), Stromberg Kay Kraft Style B a klasická Martin 000-18 z padesátých let (můžeme ji slyšet např. na soundtracku k Paris, Texas).

Cooder používá silné struny, sady o síle .012-.052, z celé plejády bottlenecků preferuje spíše skleněné modely, dokonce používá ty typy, které se co nejvíce přibližují opravdu odřízlnutým hrdlům lahví (pokud si už vůbec sám neřeže hrdla od bourbonů). Nedivil bych se ani, že si je ve „volných chvílích“ přibrušuje „v prachu cest“ o obrubníky...

Cooder upřednostňuje hraní prsty před trsátkem. Vzhledem k tomu, že jeho základní feeling je postaven na slide hře, na bottlenecku, tak se nelze divit. Základní premisy tohoto stylu hry najdete ve zkratce v Muzikusu 9/2008 v rámci seriálu Letem kytarovým světem, v daleko podrobnější formě, včetně všech náležitostí potřebných k proniknutí do podstaty této techniky, pak až v druhém vydání učebnice Rocková kytara 2 (včetně typů bottlenecku, otázek vztahu materiálu a masivnosti bottlenecků, dále je zde problematika strun a síly přitlačení, na který prst si navléci bottleneck, tvorba a zpracování tónu, tlumení tónu, návaznost, rychlost hry atd.)

Zvláštní kapitolou je ladění nástrojů. V příloze najdete tabulku s jeho nejtypičtějšími přeladěními. Vedle klasických přeladění, jako např. všech open ladění a dropped ladění, běžně užívaných řadou kytaristů (kupříkladu Johnnym Winterem, Jimmym Pagem, Elmorem Jamesem, Richiem Havensem, Mikem McCreadym a Stonem Gossardem z Pearl Jam, Jonim Mitchellem, Deanem DeLeoem ze Stone Temple Pilots, Keithem Richardsem, Leoem Kottkem a nepřehledným počtem dalších), jsou pozornosti hodná např. two-handing z kategorie hybridních ladění, které používá i Stanley Jordan. Zajímavě znějí i tzv. irská ladění, překrývající se s power-laděními kvintových či kvartových intervalů.

Aparáty

Protože od své sestavy vyžaduje, aby produkovala tón co nejširšího spektra, a nehodlá právě tuto základní záležitost svěřit svému rozhodně ne stroze vybavenému racku, používá komba Gibson GA-40 z padesátých let s reproduktorem Jensen, Magnatone Custom 280 Hi-Fi a Standel 25L Vintage Plus s pružinovým reverbem a reprem JBL D-130.

Efekty

Nabitý rack také prezentuje Cooderovu snahu o co nejpřirozenější, nejvěrnější tón. Najdeme zde čtyřkanálový lampový mixer Ampex MX-35, harmonizer Eventide H3000 Ultra-Harmonizer, power amp Furman PL-8 a Flot-a-Tone z padesátých let, kompresory Gates Sta-Level a DBX 160x a řadu zařízení od firmy Demeter, jako HXC-1 Tube Optical compressor, RV-1 Real Reverb, Tube Mic Preamp, HXM-1 Tube Mic Preamp, VTCL-2 Tube Comp/Limiter a další. Do cesty svému signálu staví i krabici Dan Armstrong Orange Squeezer.

„Cha, cha, cha. Jasně, že taky občas používám standardní ladění...“

Ry Cooder, Guitar School, (Odpověď na otázku, zda vedle velkého počtu přeladění hraje i na běžně laděnou kytaru.)