Medlocke se vedle Rossingtona v rámci kapely rozhodně neztratil. Navíc vnesl do Lynyrd Skynyrd víc melodiky.“The Southern Stars, November 1997
V rámci našeho seriálu jsme trochu pozapomněli na představitele jednoho ze sedmi nejvýraznějších svébytných rockových stylů, na kytaristy southern rocku, prostě na jižany. Pravda, některé jsme na těchto stránkách již uvedli, jako např. Dickeyho Bettse, Billyho Gibbonse, Warrena Haynese, Garyho Rossingtona či Dereka Truckse. Ovšem v seznamu nejvýraznějších kytarových osobností tohoto stylu některá jména ještě chybí. Ve snaze co nejdříve toto opomenutí napravit, přicházíme dnes s jedním z nejproslulejších kytaristů vzešlých z oblastí států pod Mason-Dixonovou linií, s Rickeym Medlockem.
Medlocke má vedle svého nesporného přínosu jižanské muzice i velmi zajímavý životní a umělecký příběh. Jako člen dvou kapel, jež každá z nich přinesla Jihu specifickou tvář a rozšířila tak jeho hranice, si vydobyl postavení, které jeho osobnost staví do popředí southernrockové kytary. Z hlediska vlivu skladatelského, producentského i kytarového ho spolu s Haynesem, Gibbonsem a Rossingtonem můžeme zařadit hned za nejklasičtější elitu jižanské kytary, Duane Allmana a zejména Dickeyho Bettse. Spolu s Allenem Collinsem, Stevem Morsem z raných Dixie Dregs, Toyem Caldwellem, Lesem Dudkem, Davem Hlubekem a několika dalšími tak doplňuje sestavu nejznámějších osobností žánru.
Rickey Medlocke se narodil 17. února 1950. Už od útlého mládí na něj měl velký vliv Shorty Medlocke, jeho dědeček, známá postava bluegrassu a delty blues: „Rád jsem poslouchal, když děda na verandě hrál to svoje Swamp Country Blues,“ vzpomíná Medlocke.
Dědeček je holt dědeček
Shorty Medlocke svého vnuka přitáhl k muzice, jak nejdřív to šlo. Už odmala, a to doslova, ho začal učit na čtvrteční bendžo, takže už od tří let Rickey se svým dědou vystupoval na místních pódiích. Celý ten kolotoč kolem hudby se mu velice rychle zalíbil. V pěti letech si k bendžu přibral i kytaru, na kterou se začal učit už sám, o tři roky později vystupoval s dědečkovým kombem i jako bubeník. V následujících letech se doslova vrhal i na další nástroje, takže se dokázal postavit ke klavíru a později i ke klávesám, také k dobru, mandolíně, nevyhýbal se ani zpěvu. Doboví pamětníci říkají, že právě zpěvem na sebe Medlocke jako teenager hodně upozornil, a to z toho důvodu, že při zkoušení nové, nepřebírané skladby dokázal zaimprovizovat jinak, než bylo obvyklé. Většinou se pěvecká linka od základu pohybuje o tón níž než základní tón tóniny, a to střídavě. Medlocke si dokázal i na monotónnější podklad a později i riff vymyslet melodii, mnohdy o značném rozsahu. V každém případě už tehdy projevil výrazný cit pro melodiku.
Na sever ještě ne, chlapci, ještě ne
Na střední škole, Paxon Senior High School, navíc v sobě objevil i herecký talent. Stal se tak vyhledávaným členem studentských hereckých souborů a tato zkušenost se mu později dost hodila. Hlavním jeho zájmem ale byla muzika. Na studiích si prošel řadou skupin, z nichž nejvýznamnější byla pravděpodobně Fresh Garbage, se kterou přesáhnul hranice regionu.
Na samém konci šedesátých let kolem sebe Medlocke shromáždil skupinu Hamer, kde se již sešel s Charliem Hargrettem (g) a Gregem T. Walkerem (bg), svými budoucími kolegy z Blackfoot. Sestavu ještě doplňoval klávesák DeWitt Gibbs. V podstatě již roku 1970 vystupují pod názvem Blackfoot. Skupina šla v regionu hodně rychle nahoru a Medlocke, ve snaze co nejrychleji prorazit na co nejširší frontě, nasměroval kapelu na šňůru koncertů, situovaných směrem na sever, do New Jersey a několika sálů přímo v New Yorku. Doba ovšem ještě nebyla zralá na to, aby objevila specifika jižanské scény mimo oblast Jihu, a tak ohlas na koncerty byl... ne zrovna slabý, ale rozhodně neodpovídal Medlockovým představám. A protože se nehodlal zabývat nějakým, byť sebemenším zakolísáním na cestě vzhůru, o které si vytvořil naprosto jasný obrázek, rozhodl se zkusit to zatím v nějaké jiné, ale již zavedené, strmě nahoru jdoucí formaci. A tou tehdy byli Lynyrd Skynyrd.
Lynyrd Skynyrd poprvé
„Lynyrdi“ byli tehdy kapelou, jež měla za sebou už první nahrávky, Need All My Friends, Michelle a Spoonful. I původní název skupiny Leonard Skinner, odvozený od jména jejich protivného tělocvikáře, který jim ztrpčoval život na střední škole kvůli jejich dlouhým vlasům, doznal úpravy na současnou podobu. Sestava, tvořená tehdy Ronniem Van Zantem (voc), Garym Rossingtonem (g), Allenem Collinsem (g), Larrym Junstromem (bg) a Bobym Burnsem (dr) se rozšířila o klávesáka Billyho Powella a začala nahrávat skladby, které měly vyjít na připravovaném albovém debutu. A právě v této době, kdy Blackfoot nesplňovali Medlockovy nároky, z Lynyrd Skynyrd hodlal odejít Burns a skupina hledala rychle náhradu. Medlocke tehdy zavolal Van Zantovi, jestli by mohl nastoupit na místo bubeníka – a vyšlo to! Budoucí výrazná postava jižanské kytary a pěveckého projevu začala svou profesionální kariéru jako bubeník! Ale pokud se vám zdá, že jde o výjimečnou záležitost, není tomu tak. Za všechna jména si z hlediska přestupu od bicích ke kytaře stačí připomenout Bo Diddleyho nebo Dave Grohla (abychom měli příklady generačně hodně vzdálené).
U Lynyrd Skynyrd, této z dnešního hlediska nejvýraznější jižanské kapely, Medlocke jako bubeník vydržel necelý rok. Během této doby ze sestavy odešel Larry Junstron (g), kterého nahradil Leon Wilkeson. Medlocke se stihl podílet na natáčení dalšího dema, jeho zpěv můžeme slyšet na White Dove, Ain’t Too Proud to Pray a The Season, ale přesto cítil, že za prvé sedět za bicí soupravou ho prostě nenaplňuje a za druhé, rozhodl se to znovu zkusit po vlastní ose. A správně.
Blackfoot. A už podruhé.
V létě roku 1972 tak ve složení Medlocke (g, voc), Charlie Hargrett (g), Lenny Stradler (bg) a Jackson „Thunderfoot“ Spires (dr) vzniká, nebo se spíše opět obnovuje, kapela Blackfoot. Po zhruba roce existence odchází Stradler a na jeho místo nastupuje Greg T. Walker. Tím se klasická sestava dává dohromady a ještě více zintenzivňuje svou činnost. Přesto si Medlocke nachází čas, aby opět zavítal do řad Lynyrd Skynyrd – a opět jako bubeník. Roku 1973, po vydání debutu a podepsání smlouvy s labelem Sounds of The South, tak na krátkou dobu mají Lynyrd Skynyrd dva bubeníky! Tento stav ovšem nemá dlouhého trvání a Medlocke se opět vrací ke svým Blackfoot.
Debutové album vychází roku 1975 a stává se poměrně úspěšným zejména díky takovým skladbám, jako Railroad Man, Take a Train či klasické I Stand Alone. Podpora gramofonové společnosti ale přesto nebyla taková, jakou si leader kapely představoval, a protože věhlas skupiny šel díky stále častějším a větším koncertům stále nahoru, podařilo se jim podepsat smlouvu s Epic. Následné album Flyin’ High ale nepřesvědčilo vedení společnosti o síle kapely (nepřineslo žádný hit), takže nastala další změna, kdy se Blackfoot dostávají pod křídla Atco. Medlockovi bylo jasné, že třetí album musí zabodovat, jinak skupina končí.
Strikes, album, které vyšlo roku 1979, dokonale splnilo očekávání fanoušků, kritiky i samotných členů skupiny. Vedle vlastních věcí zde najdeme i převzaté skladby i řadu hostujících muzikantů včetně Cub Kody. Jednoznačnými hity se pak staly Train Train, Road Fever, Wishing Well, cover verze od Free a zejména Highway Song, skladba, jež v jižanském rocku získala prakticky stejný věhlas, jako kupříkladu Freebird od Lynyrd Skynyrd. Deska byla oceněna zlatem.
Následující album, Tomcattin’, se také vyloženě povedlo. Kapela se zde zaujala především takovými skladbami, jako Gimme, Gimme, Gimme, On the Run, Dream On a zejména Every Man Should Know (Quennie), a dala zde výrazněji najevo svou stále silnější inklinaci k hard rocku. I když se jedná o dobrou desku, většinou bývá ve stínu předchozího a zejména následujícího titulu. Tím se stalo LP Marauder. Naprostá většina fanoušků považuje právě toto album za jednoznačný vrchol studiové tvorby Blackfoot, a tím i nejlepší počin z trojice tzv. „zvířecích“ alb (to označení vzniklo dle obalů těchto úspěšných desek). Album nemá slabé místo a je typickou ukázkou hardrockové větve jižanské muziky.
Blackfoot se ocitli na svém vrcholu a zařadili se po bok nejúspěšnějších a nejvýraznějších jižanských kapel. Svou inklinací k hard rocku navíc dokázali překročit oblast ohlasu na jižanskou muziku a o jejich tvorbu začal být zájem i v Anglii a Evropě – jejich účast na festivalu Monsters of Rock tak byla jednoznačným úspěchem. Evropské turné proběhlo také velmi dobře, ovšem v kapele začalo pomalu narůstat napětí. Prvotní příčinou byl zejména tlak labelu o udržení komerční úspěšnosti, a to zejména na evropském trhu, který se jevil velmi otevřeně. Skupina ale zatím jela na plný plyn, což dokazuje velmi energické live album Highway Song Live, natočené mobilním studiem Rolling Stones. Jenže hned potom došlo k velkému překvapení...
Uriáš k Indiánům
Do sestavy Blackfoot nastoupil Ken Hensley, klávesák, kytarista, zpěvák, zásadní autor tvorby Uriah Heep a výrazný tvůrce jejího feelingu. Překvapení tedy určitě pořádné, které vyvolalo mnoho protichůdných reakcí. Výsledkem tohoto spojení bylo album Siogo, jež přineslo deset vyzrálých hardrockových skladeb, na kterých se ve třech případech Hensley i autorsky podílel. Ortodoxní Jižani tvrdili, že album je příliš vyměklé a názvuků britských Uriah Heep je tam až příliš. Fanouškům hard rocku se album jednoznačně líbilo, spojením Hensleyho smyslu pro melodiku a specifického feelingu Blackfoot totiž vznikla hodně zajímavá deska, jež v každém případě oslovila oba tábory. Ať už se někomu líbila či ne (a těch bylo minimum), rozhodně se nedala přehlédnout. Jenže...
Dva kohouti na jednom...
V kapele se tak ocitly dvě výrazné osobnosti. A to, pokud nejde o vztah, vyvíjející se v delším časovém horizontu a vzájemně se doplňující (např. John Lennon – Paul McCartney, Keith Richards – Mick Jagger), přináší velmi brzy problémy. Nejinak tomu bylo u Blackfoot. Hensley začal více prosazovat své autorské nápady, jeho přirozená vůdcovská povaha ho nutila k stále razantnějšímu vystupování v rámci řízení kapely, což nemohlo skončit jinak než konfliktem s Medlockem. I když se skupině stále daří udržovat si svou pověst (vystupuje i jako předkapela s Deep Purple), další album, Vertical Smiles, je spíše zklamáním a Hensley dostává padáka. Na jeho místo je sice angažován Bobby Barth (od Axe), ale skupina rychle ztrácí na přesvědčivosti, nové nápady se nedostavují a roku 1986 dochází k rozpadu.
Pokusy odrazit se ode dna
Po rozpadu se Medlocke zabývá producentskou činností, zkouší to i jako herec, ale hlavní je to, že vytváří kolem sebe sestavu, se kterou se pod názvem Rickey Medlocke & Blackfoot pokouší dobýt ztracené pozice. Výsledné album je velice slabé, navíc vychází v době, kdy se sice už začíná připravovat návrat starých bardů první poloviny sedmdesátých let, ale světem stále velmi silně vládne zcela jiný styl. Ve složení Medlocke, Neal Casal (g), Rikki Mayer (bg) a Gunner Ross (dr) vychází Medicine Man, na kterém se jako hosté podílejí dva klávesáci, Doug Bare a Mark Whoerpel. Deska je ale velmi slabá, bez invence. Následné album, After the Reign, je v podstatě totéž co jeho předchůdce. Už jenom to, že vzniká úplně v jiné sestavě, hovoří o nestabilitě souboru (Medlocke, Whoerpel (g), Tim Stunson (bg), Berny Rappa (dr), na turné nahrazen S. Howlandem). Deska se tak stala labutí písní skupiny a Medlocke ji rozpustil.
Lynyrd Skynyrd podruhé
Až roku 1996 dal Medlocke o sobě vědět, a to tedy pořádně. Tehdy mu zavolal Rossington a zeptal se ho, jestli by se nechtěl stát členem Lynyrd Skynyrd. Což byla nabídka, které nemohl odolat, takže dne 22. dubna 1996 se opět vrátil do řad této klasické kapely Jihu. Podruhé a pravděpodobně už nastálo. V jeho osobě tak „lynyrdi“ získali skvělého skladatele, vynikajícího zpěváka, výborného producenta a osobnost, jež dodala jejich výrazu potřebný tah a naléhavost melodie.
Spolu s ním Rossington angažoval i Hughieho Thomassona z Outlaws, takže kytarová armáda, jak se občas Lynyrd Skynyrd přezdívalo, to mohla opět rozjet ve velkém stylu. A dlužno uznat, že se jí to podařilo. Po řadě silných alb a DVD na konci devadesátých let jeli Lynyrd Skynyrd společné turné se ZZ Top a do nového tisíciletí vstoupili vynikajícím albem Then and Now, na kterém je vklad Medlockeho znát opravdu hodně. Stačí si totiž poslechnout Workin’, Preacher Man, Tomorrow’s Goodbye či Gone Fishin’ a je jasné, co jsme tím mínili (viz ukázky).
V každém případě se Medlocke na hudební scéně neztratil, ba naopak. Jeho Blackfoot dokázali do jižanského rocku vtisknout pořádně zřetelnou šlápotu, působením u Lynyrd Skynyrd se znovu našel a jeho vliv na tuto kapelu se ukázal jako velmi pozitivní. S Rossingtonem nemusel dlouze hledat společnou řeč a vytvořil s ním výborně sehraný duet. Po úspěšných společných turné s Deep Purple a Tedem Nugentem a dalších výborných albech včetně Vicious Cycle, vydaném ku příležitosti jejich třicátému výročí se Medlocke dočkal i toho, že roku 2006 byl se skupinou uveden do Rockandrollové Síně slávy. A že si to rozhodně zasloužil, je nesporné.
Kytary
Medlocke je po většinu své kariéry věrný Gibsonům. K jeho nejoblíbenějším patří Les Pauly (vlastní i Goldtop) a Explorery. Na pódiu ho můžeme spatřit i s SG, jeho sbírku doplňují Fendery, zejména Stratocastery.
Aparáty
Stejně, jako v případě kytar, i zde jde prakticky o jednu značku, o Marshall. Medlocke tyto stacky občas doplňuje jinými aparáty, ale jedná se spíše o výjimky (zejména při studiové práci).
Hard rock na Jihu
V 70. letech minulého století se vedle klasiků žánru, jako byli Allman Brothers Band, Lynyrd Skynyrd, ZZ Top, Atlanta Rhythm Section, Marshall Tucker Band a další, hardrocková větev rozvinula zejména díky Blackfoot, jež ji svou tvorbou na Jihu předznamenali. V tomto období bychom k nim mohli přiřadit snad Wet Willie, Stillwater a některé momenty tvorby Black Oak Arkansas. Medlockovi a jeho partě ale velmi brzy začali šlapat na paty Molly Hatchet, vedle Blackfoot další výrazní zástupci jižanského hard rocku. Ti si pak svým stálým přístupem ke své tvorbě dokázali udržet integritu i po další desetiletí, byť jejich alba již žebříčky významnějších anket nijak neovlivnila.
Blackfoot dnes
Roku 2004 se Blackfoot dali opět dohromady, a to v sestavě Jackson Spires (dr), Greg T. Walker (bg), Charlie Hargrett (g) a Bobby Barth (g, voc). Po Spiresově náhlém úmrtí ho roku 2005 zastoupil Christoph Ullman. V současné době Blackfoot tvoří Barth, Hargrett, Walker a bubeník Michael Sollars.
Úloha třetího alba
Ne nadarmo se říká, že třetí album je v životě kapely rozhodující. Debutová deska je debutová deska – když je úspěšná, jako v případě Boston, Jimiho Hendrixe, King Crimson, Van Halen, Bad Company a dalších, je to samozřejmě dobře. Problémem je, že pro řadu interpretů a skupin pak bývá problém vytrvat v úrovni, nastavené prvním albem. Často pak dochází k tomu, že ve snaze udržet ohlas dalších desek na stejné úrovni dochází k vykrádání motivů debutu či k co největšímu přebírání nápadů a jejich úpravě. Pokud je debut neúspěšný nebo má standardní ohlas, v podstatě se neděje také nic, protože – je to prostě první pokus. Další pak mohou být jenom lepší, nebo se kapela jednoduše rozpadne. Ale když je první LP výrazné (a nemusí to být právě světový hit), obsahuje silné a zajímavé skladby a fanoušci i kritika zpozorní, tak se může stát, že druhé, vydané často ve spěchu, pod dojmem okamžitého úspěchu, nemusí dosahovat kvalit prvního alba. Proto je úloha třetí desky zcela jasná – potvrzuje kvality skupiny, a to po stránce nejen instrumentální, ale zejména skladatelské invence a výraznosti nápadů. Klasickým příkladem jsou zde třeba Wishbone Ash, Aerosmith, BTO atd.
Patří sem i případy, kdy druhé album předčí debut a třetí pak potvrzuje stoupající úroveň kapely – typickým příkladem jsou Uriah Heep, ZZ Top, Jethro Tull, Yes...
Někdy se na úspěch čeká déle než do třetí desky – viz například Deep Purple, Thin Lizzy – ovšem tyto skupiny to měly rozjeté trochu jinak...
diskografie
1. Rickey Medlocke + Blackfoot
(včetně Rick Medlocke & Blackfoot)
1.1 Základní, profilová alba (včetně live alb, která jsou běžně řazena k základnímu katalogu):
No Reservations (1975, Island)
Flyin’ High (1976, Epic)
Strikes (1979, Atco)
Tomcattin’ (1980, Atco)
Marauder (1981, Atco)
Highway Song Live (1982, live, Atco)
Siogo (1983, Atco)
Vertical Smiles (1984, Atco)
Rick Medlocke & Blackfoot (1986, ve formaci Rick Medlocke & Blackfoot)
Medicine Man (1990, ve formaci Rick Medlocke & Blackfoot, Music For Nation)
After the Reign (1994, Bullet-Proof)
1.2 Vybrané kompilace + rarity:
Rattlesnake Rock ‘n’ Roll: The Best of Blackfoot (1994, Rhino)
King Biscuit Flower Hour-Live (1998, live, King Biscuit)
Greatest Hits Live (2003, live)
2. Rickey Medlocke + Lynyrd Skynyrd
2.1 Základní, profilová alba (včetně live alb, která jsou běžně řazena k základnímu katalogu):
Twenty (1997, CMC/SPV)
Lyve (1998, live, CMC)
Edge of Forever (1999, CMC)
Then and Now (2000, půl live, půl studio, CMCa
Christmas Time Again (2000, CMC)
Vicious Cycle (2003, s bonusovým DVD, Sanctuary)
Lyve: The Vicious Cycle Tour (2004, live, Sanctuary)
Then and Now, Vol. 2 (2005, půl live, půl studio, Sanctuary)
Lyve from Steel Town (2007, live, i DVD)
2.2 Vybrané kompilace + rarity:
Street Survivors (1977, na bicí a backing voc, MCA)
Skynyrd’s First and... Last (1978, na bicí, kompilace)
Turn It Up! (2002, kompilace, Sanctuary)
Thyrty: The 30th Anniversary Collection (2003)
Gold (2006, Geffen)
3. Hostování, spolupráce,
účasti na projektech
Vedle kompilací, stylově zaměřených na southern rock, na albových, tematicky zaměřených projektech, jako Hats off to Stevie Ray (1993), L. A. Blues Authority: Fit for a King (1993), Heavy Live Hits (2001) a dalších.
