„Jsem rád, že slyším. Při té hlasitosti Lemmyho aparátů na pódiu... Ale už jsem si zvykl, je to prostě nářez. Používal jsem i špunty do uší, ale vždycky mi vypadly. Nepomohl ani in-ear monitoring - Lemmyho Marshally všechno přeřvou.“
Phil Campbell, Guitar School
Motörhead od dob svého vzniku ušli pořádně dlouhou cestu. A to často hodně klikatou, aspoň co se týče personálního obsazení. Ale ani jedna sestava, a to i včetně té nejklasičtější s „Fastem“ Eddiem Clarkem, nevydržela tak dlouho jako ta s Philem Campbelem.
Motörhead se mi vždycky nejvíce líbili v období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy za vrchol této jejich epochy považuji album Ace of Spades a z koncertních desek samozřejmě No Sleep ‘til Hammersmith. Ani složení s Brianem Robertsonem od Thin Lizzy nebylo špatné, vliv tohoto kytaristy byl na konečném zvuku Lemmyho kapely hodně znát. Z dob kvarteta mi Motörhead zmizeli ze zorného pole zájmu (až na některé výjimky, k nimž vedle jednoho dvou singlů rozhodně patří deska 1916 s hodně zajímavým závěrem). Když se pak sestava opět ustálila na triu, kdy Campbell převzal veškeré kytarové party i za odstoupivšího Würzela Burstona, říkal jsem si, že jde v podstatě už jen o labutí píseň kapely. Ale to jsem se mýlil. Po nezdařeném Overnight Sensation se další alba dobře chytla a Motörizer či The Wörld is Yours patří k tomu nejsilnějšímu, co kapela vytvořila od druhé poloviny osmdesátých let. A že na tom má Campbell svůj podíl je zřejmé.
Phillip Anthony Campbell se narodil 7. května 1961 v Pontypriddu ve Walesu v Anglii. K muzice se dostal již v osmi devíti letech. Začal tehdy intenzivně cvičit na kytaru, ale, jak sám uvádí, v deseti letech si uvědomil, že to nemusí být jenom zábava, ale také možnost obživy: „Poznal jsem, že lidi musí chodit do práce, a to jsem fakt nechtěl. Začal jsem cvičit opravdu tvrdě s nadějí, že se někdy dostanu do nějaké kapely a budu se život hraním. A jsem fakt šťastný, že se to podařilo a že to trvá tak dlouho.“
K základním vzorům a k těm, kteří ho nejvíce inspirovali, patřili Jimi Hendrix, Tony Iommi, Jimmy Page, Jan Akkerman, Michael Schenker a Todd Rundgren. Shodou okolností ve dvanácti letech se dostal na koncert Hawkiwind, kde získal autogram Lemmyho, který tehdy v kapele působil.
Již ve třinácti letech se stal členem skupiny Contrast a poté přestoupil do kapely Roktopus, která měla svůj rádius po ižním Walesu. Svého prvního Gibsona Les Paula si koupil v sedmnácti letech a je to jedna z těch kytar, které mu byly, už jako slavné osobnosti, ukradeny.
Kytary
Campbell je zajímavý kytarista už jenom výběrem nástrojů. K jeho základním kytarám patří signature modely Lag, postavené na základě série 2000. Jde o S2000PC s ebenovým hmatníkem, dvěma HB Seymour Duncan (TB4 a SH1) a jen jedním potenciometrem (hlasitost) ve dvou úpravách, Honey Shadow a M50, Marshall. Tvar je odvozen z Exploreru: „Lag jsou dobrá francouzská společnost. Asi před dvaceti lety za mnou přišli a zeptali se mě, zda si nechci vyzkoušet kytaru, kterou dělali pro jednoho chlápka, a ten ji nakonec nechtěl. Tak jsem ji vzal do ruky a sedla mi tak perfektně, že se stala od té doby mým hlavním nástrojem. Protože se mě fanoušci dost ptali, kde by mohli sehnat takovou kytaru, tak se firma Lag rozhodla, že bude vyrábět signature modely. Myslím, že se jich prodalo tak kolem dvou set.“
Další jeho libůstkou jsou kytary Brian Moore, které také tvoří podstatnou část jeho sbírky. V devadesátých letech to byly jeho hlavní nástroje. Campbell hraje i na několik Paul Reed Smithů, vlastní Parkera NiteFly, do jeho pódiové artilerie patří či patřily Gibsony Les Pauly, Epiphony Les Pauly, BC Rich, z mého hlediska šíleně nehezké modely Palm Guitar (minimalizované tělo dle vzoru Steinbergera je zde navíc ještě modelované) a řada dalších: „Ze všech kytar, které se mi ztratily - prostě byly ukradeny -, mne nejvíce mrzí Les Paul od Briana Robertsona, který s ním nahrál fenomenální Live and Dangerous od Thin Lizzy.“
Pro natáčení nejnovějšího alba ale třeba použil jen dvě kytary, Gibson Les Paul Silverburst pro většinu doprovodných partů a Gibson 335 pro sóla: „Většinou používám při nahrávání tak tucet kytar. Ale tentokrát jsem chtěl, aby to bylo takové syrové, základní. Navíc jsem po dlouhé době natáčel sám, mimo kapelu, takže jsem se víc soustředil a bylo to příjemné.“
Campbell je mj. znám i tím, že má opravdu velkou a raritní sbírku kytar. K jeho nejvíce ceněným nástrojům patří kupříkladu Gibson Scotty Moore se sériovým číslem 1: „Vyrobilo se jich jen dvanáct.“ K dalším pokladům patří Gibson 125 z roku 1961, Gibson SG Pelham Blue z roku 1966, akustická Gretsch New Yorker, ročník 1948, nebo třeba i černá verze Red Specialu, homemade kytary Briana Maye: „Dostal jsem ji přímo od Maye a velmi si ji cením.“
Z akustických nástrojů nejvíce používá kytary Martin.
Aparáty
Campbell je klasický „maršálista“, ale vedle celé řady hlav Marshallů, kde v současné době dominují JVM210H (ve studiu) a JVM410H, používá i jiné značky, a to zejména ve studiu. Patří sem komba Line 6, dále hlavy Engl, Laboga a Bogner Uberchall. Nevyhýbá se ale ani jiným firmám, a to i na pódiu, kde má například hlavy Gallien-Kruger: „Vždycky záleží na tom, co chci. Celkem mám devatenáct stacků.“
Efekty
Campbell není moc zatížený na efekty. Nejvíce používá kvákadla (Dunlop a poslední dobou Morley), dále Boss Digital Delay a Phaser MXR.
Persian Risk
Roku 1979 založil svou první velkou kapelu Persian Risk, která, samozřejmě již v jiném složení, trvá s jednou přestávkou až dodnes. Při jejím vzniku Campbell kolem sebe shromáždil zpěváka Jona Deverila, kytaristu Davea Bella, baskytaristu Nicka Hughese a bubeníka Razze.
Kapela začala hodně koncertovat a dostalo se i na natáčení singlů. To však již původní zpěvák nastoupil k obecně podceňované, ovšem výborné kapele Tygers of Pan Tang a vystřídal ho Carl Sentance. Výsledné singly, Calling for You a Ridin’ High se neujaly zrovna špatně a skupina si své místo udržovala neúnavnou koncertní činností. Její nahrávky se ocitly i na dobových kompilacích shrnujících nová jména v HM světě a hodnocení od kritiků dopadala také dobře. Ovšem skupině pořád scházel hit, autorský potenciál, který by ji vyzvedl nahoru. Campbell se tak začal poohlížet i trochu jinde, ale kapela byla pořád slušně rozjetá, takže jenom vyčkával. A to až do roku 1983.
Motörhead
Roku 1983 od Lemmyho odešel Brian Robertson, kytarista s osobitým feelingem, který dodal Motörhead hodně ze zvuku a postupů své dřívější kapely Thin Lizzy. Mimochodem, i když u Thin Lizzy platil za největšího zbojníka (nebo vyvrhele, chcete-li) a „vynikal“ v konzumaci alkoholu a vůbec v rockandrollovém způsobu života (nestačil mu ani Lynott, leader Thin Lizzy, a to je opravdu co říct), u hordy Motörhead působil jako benjamínek. Leč skupina se rozhodla jít jinou cestou a na místo Robertsona angažovala hned dva kytaristy, Jedním z nich byl Michael „Würzel“ Burston a druhým se stal Phil „Wizzo“ Campbell. Původním Lemmyho plánem bylo přijmout opět jen jednoho kytaristu, ale když je slyšel hrát dohromady, rozhodl se pro oba. A před Campbellem se rozprostřel svět muziky takový, jaký ho chtěl.
Motörhead před Campbellem
Kapela byla založena roku 1975. O dva roky později ji vyšel debut, který se v Anglii stal stříbrným. Další alba, Overkill a Bomber, rychle stoupala v anketách nahoru (Bomber skončil na 12. pozici) a roku 1980 a 1981 vydali Motörhead svá eponymní díla, Ace of Spades a live záznam No Sleep ‘til Hammersmith. Iron Fist se také, jako obě předešlé desky, umístilo v první desítce celonárodní ankety, ale po odchodu „Fasta“ Eddieho Clarka následné album již s Robertsonem kleslo na dvacáté místo. Jak kvůli tomu, tak i z důvodů častých neshod s Robertsonem, který například na koncertech odmítal hrát starý repertoár kapely, se Lemmy rozhodl k radikální změně a Robertsona vyhodil.
Po krátkou dobu v nově vytvořeném kvartetu působil i dřívější bubeník Motörhead, Phil „Animal“ Taylor. Směr, který kapela nabrala, se mu ale přestal zamlouvat a na jeho místo přišel Pete Gill, který již předtím proslul jako člen skupiny Garyho Glittera či (a to ještě více) Saxon. S touto kapelou vydal i silné album Denim and Leather.
V tomto složení, Lemmy, Wizzo, Würzel a Animal, vyšla deska Orgasmatron, která si v konečném důsledku zase nevedla tak špatně, dostala se na 21. místo, ale to bylo spíše díky tomu, že posluchačská veřejnost byla zvědava na nové složení. Hudebně šlo o rozháraný materiál, který byl stínem předchozích desek. Následné album Rock ‘n’ Roll už skupinu předvedlo v usazenější formě (za bicí se opět vrátil Taylor), ale pouze jedna silná skladba, která se dostala do anket, Eat the Rich, desku moc nezachránila. LP se opět o trochu propadlo, navíc album trochu rozdělilo fanoušky Motörhead, protože jedni jeho větší písničkovost zatracovali, druhým se naopak líbilo a považovali ho za určitou fázi vývoje kapely.
Daleko lépe si vedlo CD 1916, deska byla dokonce nominována na cenu Grammy za Nejlepší metalový výkon (přebrala jim to Metallica), a i když zde nebyl jednoznačný singlový tahák, celková kolekce skladeb byla vyváženější a celkově silnější.
Ovšem ani teď, když se kapela začala zvedat, nenastal pokoj od personálních zmatků. Taylor opět usoudil, že mu styl hudby nevyhovuje, a Motörhead byli nuceni dokončit další desku v podstatě hned se třemi bubeníky: Taylorem na odchodu (hraje v jedné skladbě), Mikkeym Deem, který se později stane řádným členem kapely, a Tommym Aldridgem, legendou z Black Oak Arkansas, známého ze spolupráce s Garym Moorem, Patem Traversem, Ozzym Osbournem apod. Na March ör Die se tato situace neblaze podepsala (mimochodem, v I Ain’t no Nice Guy hraje jako host Slash), ale kapela a hlavně Lemmy jakoby zůstali stát na místě, jako by už ty záležitosti nedokázali korigovat. V této pozici vznikla i další dvě alba, mimochodem slabá, Bastards a Sacrifice. K trojici Lemmy, Campbell a Burston se přidal bubeník, kterého si již předtím vyzkoušeli, totiž Mikkey Dee, původem Řek, občanským jménem Micael Kiriakos Delaoglou. Také nešlo o neznámé jméno - fenomén Motörhead totiž stále působil hlavně díky neustálým koncertům a nepopíratelné pozici v historii rocku. Dee totiž před nástupem k Lemmymu hrál u King Diamond a také Don Dokken.
Stálé albové neúspěchy se přestaly líbit Burstonovi, a tak nakonec roku 1995 zůstali Motörhead opět ve třech, tak jako na začátku a jako ve svých nejlepších letech.
Výsledné album Overnight Sensation se tedy moc (nebo vůbec) nepodařilo, ale už jenom ten fakt, že poprvé od dob Ace of Spades se kapela objevila na obalu desky, dával tušit, že půjde o návrat se vším všudy. A také ano.
Návrat
CD Snake Bite Love se opět dostalo do žebříčků a We Are Motörhead zaznamenalo další výstup směrem nahoru - velice zajímavou se zde jevila skladba God Save the Queen, cover verze od Sex Pistols. Album Hammered sice opět trochu zaváhalo v anketách, ale zase přineslo zajímavou skladbu Mine All Mine s Dizzym Reedem na piano. Ovšem počínaje deskou Inferno se statut Motörhead začal opět etablovat. Album bylo koncepčně sevřenější, zajímavé bylo i hostování Stevea Vaie (Terminal Show a Down on Me). Ještě lépe si vedlo CD Kiss of Death (v Německu se dostalo na 4. pozici), které opět představilo hosty, mezi jinými C.C. DeVillea (od Poison) a Mikea Ineze (Alice In Chains, Ozzy Osbourne, Snakepit, Heart atd.). A Motörizer prorazilo zase do dalších zemí (v nezávislých žebříčcích USA se dostalo na 5. místo). Deska byla nahraná syrově, bez dalších hostů a Motörhead zde ze sebe vydali to nejlepší té doby. Prozatím poslední deska, The Wörld is Yours, byla nahrána stejným způsobem a svou cestu žebříčky (i když vyšla skoro před třemi lety) si ještě razí. No uvidíme, po poslechu nejsem přesvědčen, že by šlo o desku, která by překonala Motörizer. V každém případě se trio dostalo na úroveň, která mu dokonale vyhovuje. Skupina sama bez problému naplní i otevřené prostory pro desetitisíce posluchačů a není důvod se domnívat, že by tomu bylo v dohledné době jinak. Pravda ovšem je, že další deska v této době tzv. mírné renesance o klasičtější tvář rockového světa bude hodně důležitá.
Motörhead v čase
| voc, bg | g | g | dr | |
| 1975 | Ian „Lemmy“ Kilmister | Larry Wallis | Lucas Fox | |
| 1975–1976 | Ian „Lemmy“ Kilmister | Larry Wallis | Phil „Philthy Animal“ Taylor | |
| 1976 | Ian „Lemmy“ Kilmister | Larry Wallis | „Fast“ Eddie Clarke | Phil „Philthy Animal“ Taylor |
| 1976–1982
1. klasická sestava |
Ian „Lemmy“ Kilmister | „Fast“
Eddie Clarke |
Phil „Philthy Animal“ Taylor | |
| 1982–1983 | Ian „Lemmy“ Kilmister | Brian „Robbo“ Robertson | Phil „Philthy Animal“ Taylor | |
| 1983–1984
2. klasická sestava – 1 |
Ian „Lemmy“ Kilmister | Phil „Wizzö“
Campbell |
Michael „Würzel“ Burston | Phil „Philthy Animal“ Taylor |
| 1984–1987 | Ian „Lemmy“ Kilmister | Phil „Wizzö“
Campbell |
Michael „Würzel“ Burston | Pete Gill |
| 1987–1992
2. klasická sestava – 2 |
Ian „Lemmy“ Kilmister | Phil „Wizzö“
Campbell |
Michael „Würzel“ Burston | Phil „Philthy Animal“ Taylor |
| 1992 | Ian „Lemmy“ Kilmister | Phil „Wizzö“
Campbell |
Michael „Würzel“ Burston | Tommy Aldridge |
| 1992–1995 | Ian „Lemmy“ Kilmister | Phil „Wizzö“
Campbell |
Michael „Würzel“ Burston | Mikkey Dee |
| od 1995
3. klasická sestava |
Ian „Lemmy“ Kilmister | Phil „Wizzö“
Campbell |
Mikkey Dee |
Diskografie:
1 Phil Campbell - Motörhead
1.1 Základní, profilová alba
Orgasmatron (1986, GWR),
Rock ‘n’ Roll (1987, GWR),
1916 (1991, WTG),
March ör Die (1992, WTG),
Bastards (1993, ZYX),
Sacrifice (1995, CMC),
Overnight Sensation (1996, CMC),
Snake Bite Love (1998, CMC),
We Are Motörhead (2000, CMC),
Hammered (2002, Sanctuary Records),
Inferno (2004, Steamhammer),
Kiss of Death (2006, Steamhammer),
Motörizer (2008, Steamhammer),
The Wörld is Yours (2010, Motörhead Music).
1.2 Koncertní alba, záznamy
No Sleep at All (1988, záznam z Finska, GWR).
Everything Louder than Everyone Else (1999, 2CD, záznam z Hamburku, SPV).
Live at Brixton Academy (2003, 2CD, záznam z Londýna, Steamhammer).
Better Motörhead than Dead: Live at Hammersmith (2007, 2CD, záznam z Hammersmith Apollo, Steamhammer).
1.3 Rarity, EP, boxy, kompilace
Pozn.: Pouze výběr.
The Best of Motörhead (2000, Sanctuary),
Stone Deaf Forever (2003, 5CD, kompilační souhrn, historie kapely, SPV).
Skladba: Ace of Spades
Autor, autoři: Philip Taylor, Edward Clarke, Ian Kilmister
Interpret: Phil Campbell
Skupina: Motörhead
Album, zdroj: Better Motörhead than Dead: Live at Hammersmith (2007, 2CD, záznam z Hammersmith Apollo, Steamhammer)
Pozn.: Přeladit kytaru - pro originální vyznění standardní ladění o půl tónu níž, čili do E♭, A♭, d♭, g♭, b, e♭1. Notový záznam ale uveden na běžném ladění pro lepší orientaci a užití.
www:
