Kytaroví velikáni - Paul Stanley z Kiss

Pokud bychom mohli pokračovat ve smyslu přirovnání, naznačeném úvodními slovy Paula Stanleyho, spolu s Genem Simmonsem jednoho ze dvou hlavních protagonistů legendárních Kiss, tak bychom jen dodali, že jak se McDonald dostal přes úvodní euforii z úspěchu k perfektně fungujícímu a vyladěnému řetězci prodejních míst, tak i „kissáci“ vyzráli po svém prvním živáku alby Destroyer, Rock and Roll Over, Love Gun a vrcholným Alive II.

Kapela, která prodala přes devadesát miliónů alb, skupina, z jejíhož katalogu osmnácti studiových, osmi live a osmnácti kompilačních alb bylo nejméně třicet platinových či alespoň zlatých (a to v amerických, tedy na počet prodaných kusů náročnějších podmínkách), - více mají pouze The Beatles -, soubor, který se nesmazatelně vryl do rockové historie hity Rock and Roll All Nite, Detroit Rock City, Shout It out Loud, Calling Dr. Love, Hard Luck Woman, Christine Sixteen, Love Gun, I Was Made for Lovin’ You, Forever a dalšími, kapela, která je vedle své image pověstná i absolutní oddaností armádě svých fanoušků, sdružených pod „lyrickým“ názvem Kissarmy - to prostě nelze přehlédnout. Ať už totiž na Kiss obdivujeme či nenávidíme cokoli (hardrockový nářez, masky, výpravnou show, zpěvnost a sílu refrénů, dokonalý marketing či, abychom se podívali i za běžný rámec, jejich pro bulvár naprosto nezajímavý, na rockery „spořádaný“ osobní život - zejména dvou hlavních protagonistů, Stanleyho a Simmonse), je nutné prostě a jednoduše uznat, že jde o vysoce výrazný zjev na scéně rockového světa.

Ještě jedno vysvětlení nebo spíše takové menší objasnění ještě před tím, než přijdou otázky - že je Paul Stanley všeobecně považován za doprovodného kytaristu, to je známá věc. A právě tím je zodpovězena možná otázka, proč na tyto stránky jsme mezi „sóláky“ zařadili po čase zase jednou „doprovoďáka“.

Za prvé, kytara není jenom o sólech a za druhé se řada adeptů rockové kytary velmi rychle přesvědčila, že právě precizně zahrané doprovodné party jsou mnohdy tím nejtěžším na rockové kytaře vůbec. Navíc, řada nejznámějších hitů nezanedbatelného procenta kapel, mající dva kytaristy, pocházejí právě od toho, který je většinou brán jako doprovodný kytarista. A že rodina těchto kytaristů vůbec není tak malá a že se už zdaleka nejedná pouze o anachronismus, přežívající z první poloviny šedesátých let, si můžeme ukázat na následujícím malém testíku. Aneb - zkuste si určit, kdo je z jaké kapely (výsledky najdete na konci článku).

Stanley Eisen se narodil 20. ledna 1952 na Manhattanu v New Yorku. Už jako teenager vyrůstající v Queensu se začal věnovat muzice, a to i aktivně - již v patnácti letech, ovlivněn nejvíce tvorbou The Beatles, byl členem několika krátce trvajících, víceméně studentských sestav, jako například Post War Baby Boom. Během působení v dalších kapelách, jako Rainbow (samozřejmě, že nejde o Blackmoreovu kohortu) a Uncle Joe, se seznámil s Genem Kleinem, se kterým vytvořil seskupení Wicked Lester. Kapela začala koncertovat, kde se dalo, a pomalu si získávala renomé svými vlastními skladbami. Právě tento prvek ji odlišoval od celé řady dalších generačních souputníků, kteří většinou hráli převzaté věci. A když se navíc zjistilo, že jejich vlastní skladby mají u publika čím dál větší úspěch, kapelu napadlo (respektive Stanleyho), že by mohlo vzniknout pár nahrávek. Po zkušenostech v Electric Lady, legendárním studiu Jimiho Hendrixe, došlo k předváděčce i pro Epic Records, ale na základě rozhodnutí managementu labelu muselo dojít k přestavění kapely. Nastalé změny pak přispěly k faktickému rozpadu Wicked Lester, a Stanley s Kleinem se rozhodli, že to zkusí podle vlastních představ. V těchto snech měla vzniknout kapela, která nejen bude hrát tvrdý nářez se stadiónovými refrény, ale která se dokáže předvést i pódiově, a to tak, jak to dosud nikdo jiný předtím nerealizoval.

Jméno - to je věc!

Jako duo potřebovali nejdříve sehnat bubeníka. Poté, co si přečetli inzerát v magazínu Rolling Stone, kde stálo „Bubeník hledá angažmá - budu hrát cokoli“, šli se na nového adepta podívat a ten je svým výkonem tak přesvědčil, že byl do nově vznikající sestavy přijat. Jmenoval se Peter Criscuola. Poté, co mu Stanley i Klein zkrátili jméno na Criss, znovu se pokusili, již jako trio, oslovit Epic Records. Po neúspěšné zkoušce se skupina sešla a rozhodla se, že musí dost věcí radikálně změnit. A právě do této doby se datuje vznik názvu Kiss, který pocházel z hlavy Petera Crisse. Na základě toho došlo i ke změnám jmen, takže ze Stanleyho Eisena se stal Paul Stanley a z Geneho Kleina Gene Simmons. A aby všem těm zvratům nebyl konec, po inzerátu ve Village Voice přichází do kapely další kytarista, Paul Frehley (těsně předtím se skupina skoro rozhodla pro Boba Kulicka). A protože by byli v kapele dva Paulové, Frehley dostal jméno Ace. Nová kapela byla na světě.

Cesta vzhůru

První album se přes stále rostoucí ohlas z jejich vystoupení neprodávalo tak dobře. Prodeje se zastavily na čísle kolem 75 000 nosičů. Label Casablanca i kapela se rozhodly realizovat rychle další desku, a i když se skladba z ní, Let Me Go, Rock ‘n’ Roll, ocitla na nějaký čas v hitparádách, opět se nekonal onen očekávaný zázrak (ocenění RIAA, která uvádíme za názvy desek v diskografii, pocházejí z celkového prodeje, tedy ne z toho aktuálně dobového). Trojka, v životě kapel většinou rozhodující album, se točila dokonce pod osobním dohledem Neila Bogarta ředitele vydavatelství. Ovšem ani Dressed to Kill nepřineslo kýžený úspěch, a to i přes takovou skladbu, jako závěrečnou Rock and Roll All Nite. Jediné, co tehdy zachraňovalo skupinu a její smlouvu s Casablancou, byly čím dál úspěšnější koncerty, které se velmi rychle stávaly pověstné svými neokoukanými efekty. A možná právě proto uspěl záměr skupiny i managementu labelu vydat živé album, aby se na vinyl dostal ten energizující zvuk a náboj živých vystoupení. A jak se ukázalo, bylo to rozhodnutí správné.

Poslední krok k prvnímu stupínku

Koncertní Alive! zbouralo všechny představy členů kapely o vůbec ještě možném úspěchu, protože se stalo čtyřnásobně platinovým. Navíc se zahojilo i vydavatelství Casablanca, které pochopilo, že následné studiové album musí být dokonalé po všech stránkách. Angažovalo proto vyhlášeného producenta Boba Ezrina a výsledkem bylo album Destroyer, které spolu s Love Gun a snad ještě Dynasty považuje drtivá většina fanoušků za nejlepší studiovou placku Kiss.

Během necelých deseti měsíců deska získala platinu (celkem dosáhla na trojnásobné ocenění tímto kovem), a skupina se tak spolu s Aerosmith dostala na samé výsluní amerického hardrockového světa.

Na vrcholu

Podobně úspěšné bylo i následné LP, Rock and Roll Over. Kiss tak jdou od úspěchu k úspěchu, svůj věhlas stupňují ještě monstróznějšími koncerty. Po silném Love Gun přichází výrazné koncertní dvojalbum Alive II, které utvrzuje postavení skupiny na vrcholu americké scény hard rocku. Členové skupiny využívají tohoto vzrůstu zájmu a každý z nich vydává sólové album. I když se jedná o trochu ukvapený počin, rozmělňující jejich katalog, přesto je velmi úspěšný. Zde se ukázala jedna velmi zajímavá záležitost, která velmi pěkně dokumentuje postavení Paula Stanleyho ve skupině. Ze všech čtyř alb je právě to jeho nejvíc podobné tvorbě Kiss jako celku. Naplňují se zde tak slova Geneho Simmonse, který ve své knize přiznává, že to byl zejména Stanley, který byl tím základním a neúnavným hnacím autorským motorem celé kapely.

Období zmatku

Kapela se ale tímto autorsky vyčerpává natolik, že vzniklou přestávku v produkci vyplňuje kompilacemi. Trochu tak ovšem ztrácí na kontinuitě celkového vývoje hudby, a když se odhodlává k dalšímu nahrávání, některé prvky, postavené na větší vazbě k dobovému zvuku, pak vyznívají spíše prvoplánově. Dynasty, obsahující celosvětový hit I Was Made For Loving You, je tak jako celek pro skalní příznivce skupiny spíše zklamáním. Album přesto zaznamenává rekordní prodeje, souboru je však jasné, že trend jeho přístupu se musí změnit. Koncerty se sice stále nesou ve stejném, ba ještě extravagantním duchu, ale skupina stojí před otázkou, co dál. Maskování se v etapě příchodu prvotního heavy metalu zdá přežitkem, fanoušci oceňují poznatelnost svých idolů, kapela cítí, že by měla učinit výrazný krok, a to i po stránce invenční a stylové. S dravostí nastupujícího heavy metalu se kupodivu nesnaží držet krok a pokouší se svoje skladby zacílit na širší publikum. Unmasked má pak více poprockových názvuků, než je v jejich původním feelingu akceptovatelné. V této době zcela jednoznačně podceňují sílu a četnost tábora svých fanoušků a matou jeho členstvo stylovou rozmělněností své tvorby. Tuto chybu znásobuje odchod bubeníka Petera Crisse, za něhož se za bicí soupravu posazuje Eric Carr. Kiss se tehdy snaží dodat své tvorbě i nádech koncepčnosti, což znamená v jejich přístupu další chybu. Album (Music From) The Elder sice početná obec fanoušků kupuje, ale skupině je podle ohlasů jasné, že se jedná o mylný krok. Creatures of the Night sice znamená návrat k původnímu zvuku Kiss, a to velmi vydařený, ale ze sestavy odchází další její výrazný člen, sólový kytarista Ace Frehley. Zastupuje ho Vinnie Vincent a roku 1983 se skupina odhodlává odmaskovat se. Výsledek je ale rozpačitý, nové fanoušky to nepřitáhne, stávající posluchači se pomalu začínají smiřovat s tím, že síla jména Kiss výrazně slábne. Celkové nepříznivé situaci napomáhají i další změny, kdy za Vincenta nastoupí Mark St. John, který je vzápětí kvůli zdravotním důvodům vystřídán Bruce Kulickem. Skupina se sice interpretačně trochu usazuje, na základě dobrého ohlasu Animalize produkuje z hlediska původního soundu typičtější Asylum, ale úspěch a návrat ztracených pozic má teprve přijít.

Přelom osmdesátých a devadesátých let

Kiss se autorsky i interpretačně trochu usazují a s přicházejícími změnami konce osmdesátých let vracejí svému jménu trochu lesku albem Crazy Nights, ze kterého pochází velmi úspěšný singl Crazy, Crazy Nights, jež výrazně boduje v anglických, do té doby kapele nijak zvlášť nakloněným žebříčkům. Po kompilaci Smashes, Trashes and Hits, tvořené patnácti remixovanými skladbami, realizuje kapela další album, Hot in the Shade, které přes kvalitní repertoár nedosahuje očekávaného ohlasu. Nicméně Kiss se opět stávají populární svými koncerty, takže na rozdíl od předcházejících let jejich věhlas stoupá. Do devadesátých let tedy vstupují vzhledem k nárůstu zájmu o hudbu 60. a 70. let výrazně.

Na samém počátku nové dekády bodují hitem Forever, a to i v USA, ovšem poté je postihuje tragédie, kdy na krvácení do mozku umírá Eric Carr (dr). S novým bubeníkem, Erikem Singerem, realizují album Revenge, které se stává zlatým, mimo jiné i díky výrazně hardrockovému stylu a skladbě Unholy. Jak už v předchozích případech bylo obvyklé, i koncertní album Alive III se téměř okamžitě stává zlatým, stejně jako Alive!.

Skupina má velice silnou pozici, a to jak po stránce svých vizuálně zajímavých koncertů, tak i z hlediska tvorby, nové i klasické. Navíc je její pozice stvrzena tribute projektem Kiss My Ass, kde jejich nejznámější hity v cover verzích nahráli jiní umělci, jako např. Lenny Kravitz, Stevie Wonder, Anthrax a další.

A opět jízda na plný plyn

Kiss se na základě stále sílících hlasů své početné fanouškovské obce rozhodují objevit se zase nejenom v klasickém nalíčení, ale i v původní sestavě. Po natočení Carnival of Souls, které vzniklo ještě v sestavě Simmons, Stanley, Kullick a Singer, se tak nakonec opravdu stane roku 1996 při příležitosti udělování cen Grammy. Nově obnovená klasická sestava Gene Simmons (bg, voc), Paul Stanley (g, voc), Ace Frehley (g) a Peter Criss (dr) také natáčí a vydává album Psycho Circus, ovšem uvnitř skupiny není všechno v pořádku. Odbojné křídlo Ace Frehley a Peter Criss se svými názory a zejména muzikantskou morálkou neshodují s vedoucí dvojicí kapely, Simmonsem a Stanleym, takže většinu jejich partů dohrávají kytaristé Bruce Kulick a Tommy Thayer, budoucí stálý člen kapely a bubeník Kevin Valentine. Deska má přes tyto rozpory úspěch, dosahuje na zlatý prodej, titulní skladba je oceněna cenou Grammy jako Nejlepší hardrocková skladba. Poté, co se jejich hvězda objevuje na Hollywood Walk of Fame, vydává kapela řadu nejrůznějších kompilací. Na 18. místě v americké anketě končí i koncertní album Kiss Symphony: Alive IV, oceněné zlatem. Po opětných problémech s Peterem Crissem se nakonec sestava skupiny ustaluje na složení: Gene Simmons, Paul Stanley, Tommy Thayer (g) a navrátivší se Eric Singer (dr).

Kiss jsou kapelou, která si vytvořila velmi početnou armádu fanoušků, vyznačující se mj. i vysokou věrností a loajálností ke skupině a její tvorbě. Její koncertní show se po celá devadesátá léta a i v současnosti setkávají s nepoměrně větším zájmem než případná nová studiová alba. Skupina toho dokáže velmi dobře využít, takže i když dlouho nevydala žádné album, roku 2003 jí turné vyneslo na 64 miliónů dolarů. Kiss se ale neprodávají jen díky svému umně vyvedenému show, ale zejména pro svou vysoce energickou, ale přitom specificky melodickou hudbu.

Sólo

Pro Stanleyho, na rozdíl od řady jiných kytaristů, nejsou právě typická různá hostování a účasti na projektech. Jeho kariéra byla a je zcela spjata s Kiss. Přesto, pokud pomineme titul Paul Stanley z roku 1978, který vyšel v rámci Kiss jako jedno ze čtyř sólových alb jednotlivých členů, pak si fanoušci museli počkat až do roku 2006, kdy vyšlo CD Live to Win. Pokud byste očekávali „prosté“ pokračování tvorby Kiss, byli byste možná překvapeni. Stanley se zde položil do trochu jiné roviny. I když album nepostrádá rockovou naléhavost, produkce je hodně vyleštěná a hlas, stále velmi specifický, je mírně uhlazený. To ale nevadí. V každém případě se jedná o velmi příjemné album a pro fanoušky Kiss zde Stanley odhaluje svou další tvář. Album se dočkalo i pódiového ztvárnění, Stanley se svou kapelou na přelomu let 2006 a 2007 podnikl turné, jehož některé části jsou zdokumentovány na DVD Paul Stanley: Live to Dream.

Z výraznějších hostování bychom vedle spolupráce s Desmond Child (voc), Guy Man-Dudem (g), Vivianem Campbelem (g), Rudym Sarzem (bg) a Tommym Leeem (dr) na titulním tracku pro horor Shocker mohli zmínit kupříkladu účast na realizaci desky Wendy O’Williamse Wow.

Mezi zajímavosti pak jistě patří například ty skutečnosti, že se roku 1999 objevil v roli fantoma v muzikálu The Phantom of the Opera nebo že roku 2005 uskutečnil svou první výstavu obrazů nebo že byl roku 2006 uveden do Long Island Music Hall of Fame nebo byl oceněn v Classic Rock Awards jako showman roku 2008 nebo...

Kytary

Stanley vystřídal řadu kytar. I když mezi jeho oblíbené patří bezesporu Gibsony, od Les Paulů přes Flyingy po Explorery, nejvíce proslul pro své signature modely od různých firem, nejvíce pak od Ibanez (modely PS, odvozené od řady Iceman) a Washburn (série Preachers, PS800, PS400 a PS600).

Aparáty

Pro Stanleyho jsou přes různé spíše sezónní odskoky jednoznačně typické full stacky Marshall.