Svými mnohými a nepřehlédnutelnými excesy jistě jedna z nejkontraverznějších osobností posledního desetiletí. Ovšem svým kytarovým feelingem také jeden z nejvýraznějších kytaristů 90. let minulého století, který svou kytarou pomáhal definovat alternativní rockové směry, zejména pak funky rock II. generace.
John Frusciante je zcela jistě osobnost, která fanoušky i kritiky naplňuje úžasem už jenom pro svou mnohotvárnost výrazu a naprosté podvolení se svému vědomí. Pokud je přesvědčen o nějaké skladbě, že odráží co nejvěrněji jeho pocity, je mu jedno, jak je zaměřena, jak dlouho trvá či má-li určitou strukturu. Nejlépe to vynikne, poslechneme-li si platinová a zlatá alba Red Hot Chili Peppers a zároveň některé z jeho sólových desek včetně některých hostování. Samozřejmě, že při srovnání hlediska kvality skladeb, jejich provedení a instrumentality na jedné straně a prodejních rekordů na straně druhé si můžeme udělat názor na hloubku Frusciantových nápadů (v jednom období silně podporovaných heroinem). Jedno je ovšem jisté. Z celkového srovnání nám totiž může docela dobře vyjít ten fakt, že nejen Red Hot Chili Peppers vděčí za svůj úspěch podstatnou měrou právě Frusciantovi, ale také naopak - novináři tolikrát již medializované enervující prostředí této dynamické kapely zase velmi prospívá Frusciantově feelingu.
John Anthony Frusciante se narodil 5. března 1970 v New Yorku. Na základě mnoha pozdějších skandálů s Red Hot Chili Peppers se zpětně vyrojila celá spousta dohadů o jeho dětství a rodinných vztazích. Pravdou však zůstává, že John vedl běžný život školního dítěte a to až do toho okamžiku, kdy v páté třídě se dostal na vystoupení Sensible Shoes v místním Whiskey-A-Go-Go klubu. Hudba mu zcela učarovala a začal vyhledávat další koncerty. Ze všech vystoupení, na kterých během základní školní docházky byl, si nejvíce vybavuje koncerty AC/DC a Kiss. V deseti letech se také začal obklopovat deskami a poté, co mu jeho dědeček ve snaze seznámit ho s italskými lidovými písněmi daroval starého akustického Gibsona, si John začal své první riffy zkoušet při poslechu Never Mind The Bollocks od Sex Pistols. Brzy došlo i na další vzory, které spíše, než by je poslouchal z hlediska začínajícího kytaristy, ho zaujaly zejména po stránce stavby a provedení skladby. Ve svých vzpomínkách tak uvádí Franka Zappu, King Crimson, Lou Reeda, The Germs, Led Zeppelin, Kiss, Captaina Beefhearta, Davida Bowieho, The Clash a mnoho dalších. Jeho zájem o kytaru jako takovou se ještě více prohloubil, když dostal svou první kytaru, Fendera Stratocastera. Tehdy se začal vracet k těmto kapelám a osobnostem, přidal si i další a začal si jich všímat i z hlediska kytary - z tohoto pohledu ho nejvíce zaujal Frank Zappa, Jimi Hendrix, také Steve Vai, Jeff Beck a řada dalších. Podle pamětníků prý dokázal až patnáct hodin denně neustále cvičit a cvičit. "Kytara se pro mne stala tou nejlepší přítelkyní..." uvedl John v jednom interview ve funky příloze časopisu Musician z poloviny 90. let. Tato snaha vedla celkem brzy k vytvoření si osobitého stylu hry, kdy kombinoval stále tvrdě procvičovanou technickou způsobilost se svými oblíbenými psychedelickými riffy a stále větším nadšením pro funky: "Líbila se mi na tom ta ostrost a naléhavost. A také vedoucí role kytary a to hlavně z hlediska skladby."
Na rozdíl od jiných kytarových velikánů, Frusciante před svým dosavadním největším životním úspěchem, totiž členství u Red Hot Chili Peppers, neměl nijak velké muzikantské zkušenosti. Ty se vedle neúspěšného konkurzu na post kytaristy u Franka Zappy skutečně sestávaly pouze z několika studentských pokusů o skupiny (spíše šlo o řadu sessionů). Frusciante se přesto chtěl věnovat muzice stále intenzivněji. Zejména, když ve svých patnácti letech shlédl v L. A. koncert Red Hot Chili Peppers: "Tehdy se ve mně něco zlomilo a já věděl, že jejich hudba pro mě znamená vše." Hned po ukončení školy odešel v šestnácti letech z domova, aby si našel práci a byt a hlavně aby mohl být co nejblíže své vytoužené kapele. Tehdejší členové Peppers si brzy zvykli na oddaného fanouška, který s nimi trávil prakticky veškerý svůj volný čas (s Fleou, baskytaristou Peppers, a členy dalších kapel si John i zajamoval), a když viděli, že je to velký nadšenec do kytary (a také, že opravdu umí), domluvili (zejména Flea) mu dokonce i účast na konkurzu pro další kapelu z L. A., The Thelonious Monster. "Chtěl jsem prostě hrát a Monster byla jedna z možností. Ale také tu byla ta tragédie s Hillelem." A zde by se hodilo, abychom si podrobněji přiblížili tyto okolnosti, které měly na Frusciantovu další uměleckou dráhu tak podstatný vliv.
Red Hot Chili Peppers (založeni v létě 1983) byli v té době velmi známou skupinou. Sestavu tvořili zpěvák Anthony Kiedis (působil i jako herec), vynikající baskytarista Michael Balzary, nepoměrně známější jako Flea, bubeník Jack Irons a kytarista Hillel Slovak (oba ex-Another School, Anthem, What It Is?). Jejich první desku The Red Hot Chili Peppers kvůli smlouvám Slovak a Irons netočili (zastoupili je Jack Sherman a Cliff Martinez), se Slovakem vznikla již druhá deska Freaky Styley, během následujícího turné už zasedl za bicí Irons. Třetí deska The Uplift Mofo Party Plan se už dostalo do Top 200, úspěšné bylo i EP Abbey Road s typickým obalem pro tuto skupinu. Následné evropské turné bylo velmi vysilující a poté se vrátili do Los Angeles, kde si měli trochu odpočinout. Ovšem již čtvrtý týden po návratu zemřel na předávkování jejich kytarista, Hillel Slovak: "Pamatuji si," vzpomíná Frusciante, "jak jsme jednou jen tak kecali a on se mě zeptal, že když už jsem takovej fanoušek jejich skupiny, jestli bych si tedy přál, aby Peppers byli tak slavní, aby vyprodali celé L. A. Forum. Tehdy jsem mu řekl, že bych si to snad ani nepřál, že by tak kapela ztratila tu vnitřní sílu, kterou jsem na nich obdivoval. Stali by se prostě dinosaury. O to hůř jsem vzpomínal na tenhle rozhovor, když jsme po mém vstupu začali po těch stadiónech skutečně jezdit..."
Slovakova smrt kapelu rozhodila, Kiedis utekl do malé mexické vesničky, kde se hodlal podle svých vzpomínek schovat před světem a před drogami. I Irons to zabalil, dokonce i ohlásil svůj odchod od kapely, nechtěl mít nic s těmi, kdo podle jeho slov zapříčinili smrt jeho kamaráda. A když i Flea se začal zabývat svými projekty, zdálo se, že Peppers se už definitivně rozpadli. Ale rozjetá mašina se nedala jen tak zastavit. Kiedis se vrátil domů a spolu s Fleou se rozhodli pokračovat dál. Nechtěli do toho ale hned tak rychle vlétnout, a tak jedním z jejich prvních kroků bylo to, že svého dlouholetého kamaráda, Johna Fruscianta doporučili kapele Thelonious Monster a spolu s ním se šli na jeho první zkoušku podívat. A tam došlo k tomu, že oba dva, Kiedis i Flea, si při poslechu Fruscianta uvědomili, že mají vlastně před sebou dokonalý klon Hillela Slovaka. Flea v jednom interview uváděl, že prostě jenom seděli v koutě a udiveně zírali, že Frusciante zněl a pohyboval se jako Slovak. Jaký div, že ihned po konkurzu za ním přišli a nabídli mu bez zkoušky místo v Red Hot Chili Peppers! Což byl Johnův životní sen a nic už na tom neměnil ten fakt, že pět minut po tomto "lanu" zazvonil telefon s nabídkou do Thelonious Monster. Do dnešní doby se traduje výrok zpěváka Monster, který prohlásil, že kdyby k nim přece jenom Frusciante nastoupil, byli by stejně slavní jako Peppers... "Peppers byli má nejoblíbenější skupina na světě," vzpomíná Frusciante. "Už tehdy jsem znal všechny texty, všechny kytarové party, každé sólo, znal jsem i basové party, jejich hudba mě naplňovala štěstím. Ten okamžik, kdy jsem k nim oficiálně nastoupil, znamenal pro mě ten nejintenzivnější pocit klidu a krásy."
S novým bubeníkem Chadem Smithem se v březnu vydali na nové turné, které bylo nejen velmi úspěšné, ale i bohaté na různé incidenty, často i sexuálního obsahu. Co bylo ale důležité, skupina se vydala do studia a výsledkem bylo výborné LP Mother's Milk. Na výsledném zvuku se Frusciante podepsal více než výrazně. Na rozdíl od svého předchůdce dokázal být nejen tvrdší, ale také i přemýšlivější a svou vyspělou technikou doprovodu dával tak více vyniknout Fleově virtuózní baskytaře. A tak už zde najednou nebyl jen jeden frontman, zpěvák, ale kapela se začala opírat nejen o dunivé bicí Smithe, ale zejména o výkony Fleye a nasazení Fruscianta. Deska se stala zlatou a vedle obdivu svých fanoušků si získali i kritiky. Nejvýraznějšími skladbami se pak staly zejména tři, Higher Ground, předělávka od Stevieho Wondera, Fire od Jimiho Hendrixe a Knock Me Down, která byla věnována památce Hillela Slovaka. Po úspěšném turné vydali roku 1991 další desku, Blood Sugar Sex Magik, kterou drtivá většina fanoušků a kritiků označuje dodnes za jejich nejlepší studiový počin. Během půl roku LP získalo platinu a dokázalo se prosadit i v Top Five (přes rok zůstalo v anketách Billboardu). Skladby se sice nesou v duchu vysoce energického funk metalu, ale rozhodně to neznamená, že by deska byla nudnou směsicí stále stejných či opakujících se motivů a postupů. Naopak, kapele se pod taktovkou producenta Ricka Rubina podařilo vytvořit kolekci svěžích čísel, která mají širší záběr, než, přiznejme si to upřímně, bývá u těchto skupin obvyklé. Stačí si srovnat např. Give It Away a proslulou Suck My Kiss na jedné straně a Breaking The Girl, I Could Have Lied a Under The Bridge na straně druhé včetně hitovější My Lovely Man. Všechny skladby jsou natáčeny live (což se rozhodně odrazilo na celkovém výsledku), O Peppers nastal obrovský zájem, v tehdejší době shlížely jejich fotografie snad ze všech obálek významnějších hudebních časopisů (včetně Rolling Stone), video Under The Bridge získalo ocenění MTV jako nejlepší videoklip, jako předkapely s nimi začaly jezdit Nirvana, Pearl Jam, Smashing Pumpkins - prostě všechno se hnulo dopředu. Ale právě v této době, během vyprodaného japonského turné, Frusciante oznámil svůj okamžitý odchod z kapely: "Prostě jsem najednou nemohl zůstat v kapele ani o den déle," vzpomíná John. "Měl jsem pocit, že už nemám kapele co dát." Skutečnost ale byla (ostatně téměř jako vždy) tak trochu jiná. Vyčerpanost, alkohol, drogy a ohromný psychický tlak postu rockových superhvězd, osobní vztahy uvnitř kapely (John prý několik měsíců nepromluvil ani slovo s Kiedisem) - to bylo asi tou hlavní pohnutkou odchodu.
Skupina tím byla dost vyšokována, toto oznámení přišlo pouhých dvacetsedm dní před tím, co měli vystoupit jako hlavní hvězdy festivalu Lollapolooza. Peppers dokonce ještě Johna přemlouvali, aby aspoň odehrál ještě ten večer, kdy jim to oznámil, ale Frusciante si vzal letadlo a z hodiny na hodinu prostě odletěl. Naštěstí pro kapelu za něj zaskočil na zbytek turné jejich starý kamarád Arik Marshall. Šlo ovšem pouze o dočasnou náhradu a tak skupina vypsala konkurz. Podle pamětníků se prý přihlásilo na 5000 zájemců jenom v prvním dnu!
Opusťme ale nyní Peppers, kteří se začali potácet jak osobně, tak i muzikantsky (nijak zvlášť je z toho nevytrhnul ani Johnův pozdější nástupce Dave Navarro, který přišel po Zander Schlossovi, Jesse Tobiasovi a plánovaném Jackovi Shermanovi) a přibližme si Frusciantovu sólovou dráhu, na kterou se vydal pln prvotního nadšení. A to bylo brzy zkaleno ohlasy na jeho alba...
První desku Niandra Lades And Usually Just A T-Shirt Frusciante vydal roku 1994. Polovinu materiálu natočil u sebe doma na osmistopý magnetofon. Většina skladeb vznikla již za jeho působení u Peppers. Celkový dojem by se dal srovnat s některými vizemi Syda Barretta či Captaina Beefhearta - bizarní zpěvy se střídají s naefektovanými instrumentálními sóly, více než promyšlenosti se zde dává vědomě přednost okamžitému nápadu a útržkovitosti. Přesto jde o cenný důkaz šíře jeho skladatelských ambicí. Rozhodně bych tuto desku doporučil spíše jeho skalním fandům. Další LP, Smile From The Streets You Hold, je pak ještě horší. Sám Frusciante po letech přiznal, že desku vydal jen ve snaze dostat se k dalším penězům, které potřeboval na drogy. Z alba vyčnívá snad jedině A Fall Thru The Ground, která vznikla dlouho před tím, než John nastoupil k Peppers.
A ani Peppers se nijak zvlášť moc nedařilo. S Davem Navarrem sice vyšlo LP One Hot Minute, které obsahovalo např. Aeroplane, Walkabout, Friends, Warped a vynikající Fleovu Pea, celosvětové turné bylo také uspokojivé, Flea byl jmenován časopisem Bass Player nejlepším baskytaristou roku 1996, ale bylo jasné, že skupina stagnuje. Nic na tom nezměnila ani titulní píseň pro dvě proslulé kreslené postavičky Beavise a Buttheada.
Během března 1997 se Frusciante objevil v L. A. s Thelonious Monster v Whiskey-A-Go-Go klubu. Při závěrečném jamování se k nim přidal i Flea, který po celé předcházející období udržoval s Johnem kontakt. Hrálo se jim sice dobře, ale Peppers odjeli na další turné. Netrvalo ovšem dlouho a když Fruscianta pustili z protidrogové léčebny, kde byl na odvykací kúře, sešli se on, Flea a Kiedis ve Fleově bytě s tím, že by nebylo špatné uvažovat o tom dát to znova dohromady. Tyto snahy nabyly na síle zvláště poté, co 3. dubna 1998 oznámil Dave Navarro svůj odchod od skupiny. A John souhlasil, takže 29. dubna toho roku se stal oficiálně staronovým členem skupiny. Svůj první společný koncert si odbyli v 9:30 Clubu ve Washingtonu a fanoušci i kritici se mohli strhat nadšením. Bylo jasné, že kapela návratem Johna opět získává na energii.
To se doslova potvrdilo na jejich zatím posledním studiovém LP Californication. Pilotní singl Scar Tissue dosáhl Top Ten ještě před svým vydáním a po uvedení na trh se album během měsíce stalo platinovým. Pod dojmem tohoto jednoznačného úspěchu Frusciante vydal své další, už třetí sólové LP To Record Only Water For Ten Days, které už daleko méně trpělo nedostatky svých dvou předchůdců. Skladby opět odrážejí Johnovy emocionální stavy, které většinou pocházejí z období, kdy byl mimo Peppers. Spolu s jejich posledním LP tvoří dokonalý obraz Frusciantovo kytarového feelingu. "Když jsem byl pryč z Peppers, několik let jsem se pokoušel malovat. Zjistil jsem ale, že jedině hudbou mohu vyjadřovat své myšlenky."
Jeho nejoblíbenějšími kytarami jsou Fendery, zejména pak dva Stratocastery (sunburst), jeden z roku 1955 s javorovým hmatníkem a další z roku 1962 s palisandrovým hmatníkem. Často je také viděn s unikátním červeným Fenderem Jaguarem z roku 1962. Z elektrických kytar si pak ještě rád zahraje na 1955 Gretsch White Falcon, řadu Gibsonů Les Paul (hlavně ve studiu) a na 1965 Fender Telecaster, z řady akustik si ve studiu i na pódiu oblíbil australskou Maton s plnou hlavou. "Mít a používat hodně kytar se mi nejen líbí," podotýká Frusciante, "ale hodně mě to i inspiruje. Na každé kytaře hraji jinak, je tam rozdílné cítění, ty nástroje mě do toho přímo tlačí. Rád se jimi nechám inspirovat. Např. těžko můžu na Fendera zahrát se stejným feelingem to, co na Gretsche White Falcona. Ano, vím, že třeba takový Jeff Beck dokáže na jakoukoli kytaru sebevíc odlišnou zahrát stejně - on to umí, je to v jeho prstech. Ale já hraji podle toho, jakou kytaru mám v rukou. Totéž platí i o efektech. Výsledný signál mě vždy nějak inspiruje a já pak působím zpětně na ten zvuk a rozvíjím ho..."
Jeho signál prochází přes lety vyzkoušenou řadu efektů. Ta obsahuje dva klasické Boss Chorus Ensemble (ano, to jsou ty prostorné šedivé krabice s dodnes nepřekonaným charakteristickým zvukem), Ibanez WH-10 wah pedal, Boss FZ-3 Fuzz, MXR Phase 90 (reissue), Boss DS-2 Turbo Distortion a DS-1 Distortion, dále Uni-Vibe stereo chorus, Electro-Harmonix 16 Second Digital Delay a konečně Micro Synth, také od Electro-Harmonix. Ve studiu pracuje s dalšími efekty, jako např. MXR Phase 100.
Na pódiu za ním stojí čtveřice stacků, která je tvořena čtyřmi bednami Marshall JCM 900 4x12" (dvě A a dvě B) a pěti hlavami. Čtyři z nich jsou Marshally - JTM 45 a jubilejní 25/50 Silver (ty jsou zapojeny dohromady), 200wattový Major a 100wattový SuperBass. Na jedné ze dvou A-beden je Fender Showman Blackface.
Diskografie
A) John Frusciante + Red Hot Chili Peppers (bez kompilací):
Mother's Milk (1989/1992/1996, EMI/Capitol/Mobile Fidelity)
Blood Sugar Sex Magik (1991, Warner Brothers)
Californication (1999/2001, WEA International)
Road Trippin' (2001, maxisingl, live verze, WEA International)
B) John Frusciante sólově:
Niandra Lades And Usually Just A T-Shirt (1994/1995/1999, Warner Brothers/American/Sony)
Smile From The Streets You Hold (1997, Birdman)
To Records Only Water For Ten Days (2001, Warner Brothers)
C) Výběr z jeho nejzajímavějšího hostování:
- na projektu Iggy Pop Tribute - We Will Fall: The Iggy Pop Tribute (1997/2001, Royally)
- s Banyan - Anytime At All (1999, Virgin)
- s The Bicykle Thief - You Come & Go Like A Pop Song... (2001, Artemis)
- s Perrym Farrellem - Rey (1999, Warner Brothers)
- s Macy Gray - Sweet Baby (2001, Sony)
- s Tricky - BlowBack (2001, se zpěvačkou Cyndi Lauper, Hollywood)
D) ... z jeho dalších činností + kde lze ještě najít jeho kytaru:
Vedle své producentské činnosti (např. u rockověji zaměřené zpěvačky Kristen Vigard) a dalších účastech na albech (např. u All Saints, Crazy Town, Da Brat či Weirda Al Yankovice) jsou to zejména soundtracky. Ve filmu Coneheads (Lebkouni) zazněla skladba Soul To Squezze, ve slavných Flinstounech to byla Bedrock Anthem, v Pretty Woman Show Me Your Soul, ve snímku Orange County je to Butterfly a příjemném Wayneově světě (Wayne's World) Sikamikanico. Připomeňme si také dvě DVD, Funky Monks a Off The Map (live záznam) a některé kompilace Peppers, jako např. What Hits?, Greatest Hits a The Best Of... Také není od věci si připomenout, že Frusciante umí i dobře malovat - viz jeho tři obrazy v nákladné knize Musicians As Artists...
