Kytaroví velikáni - Jennifer Batten

"Občas jsem se musela štípnout, jestli nesním. Každý k němu vzhlíží, je jedno, jestli je to Steve Morse, Steve Vai nebo Eric Johnson. On má totiž to, co nikdo jiný nevlastní, totiž osobité kouzlo, které přenáší na kytaru."

Jennifer Batten, Guitar Legends, 2001

Úvodní slova pronesla Batten, když hodnotila svou spolupráci s Jeffem Beckem. S touto legendou se totiž nejen podílela na realizaci dvou alb, ale vyjela s ním i na společné turné. Právě tehdy ji kytarový svět, a máme na mysli Ten Velký Kytarový svět, přijal jako jednu z výrazných osobností rockové elektrické kytary. I když její výkony na sólových deskách braly mnohdy až dech svou technickou virtuozitou (poslechněte si úryvek z jejího podání klasického již díla Flying of the Bumble Bee), i když na sebe upozornila několika instruktážními notovými sešity a DVD, i když ji svět poznal jako členku koncertního týmu tří světových turné Michaela Jacksona, přesto až spolupráce s legendárním Beckem etablovala tuto významnou propagátorku tappingu na místo, které jí rozhodně náleží.

Absolventka slavné Guitar Institute of Technology na sebe ale dokázala strhnout pozornost i řadou dalších aktivit, kdy za mnohé pak hovoří její účast na natáčení projektu Carmina Appiceho Guitar Zeus či na realizacích nejrůznějších, tematicky zaměřených albech typu A Tribute of... Její jméno se tak ocitlo mezi těmi nejznámějšími osobnostmi elektrické kytary a dlužno uznat, že nikdy nešlo o samoúčelnou záležitost ve stylu a la "... pojďme tam taky dát nějakou ženskou." Ne. Jennifer Batten je na všech těchto projektech či pódiích naprosto nepřehlédnutelná, a to mám opravdu na mysli její techniku hry, nikoliv ji samotnou...

Jennifer Batten se narodila 29. ledna 1962 v Montour Falls ve státě New York. Potom se celá rodina stěhovala do San Diega v Kalifornii, kde v osmi letech přišla do kontaktu s kytarou: "Moje sestra měla kytaru, a já ne. Byla jsem hrozně naštvaná, protože jsem to chtěla zkusit. Tehdy jsem byla úplně hotová z The Beatles, Monkees a jejich úspěchů a jakákoli jejich vystoupení v televizi jsem dychtivě hltala."

Hrát na záchodě? Proč ne!

Batten nakonec svou sestru přemluvila, aby ji na kytaru naučila hrát. Lekce úspěšně pokračovaly, zvláště když ji podle jejích vzpomínek otec nechal hrát na záchodě. Akustika této místnosti se jí tehdy prostě velice líbila - po mnoha letech si na tuto zkušenost koneckonců vzpomněla při zkoušení materiálu pro své sólové LP Momentum. Vidouce její úpěnlivé pohledy na starou sestřinu akustiku, rozhodli se rodiče koupit jí ve dvanácti letech rovnou kytaru elektrickou: "No to byl pro mě královský dar! Většinou dostanou děcka nanejvýš kytaru akustickou, nějakou hodně levnou, ze které jim pak krvácejí prsty. A já jsem měla nástroj, který vypadal jako jedna z těch kytar, co měli ti všichni muzikanti v televizi a na deskách!"

V GIT jako studentka...

Kytara se Batten natolik líbila, že ji začala vážně studovat na Guitar Institute of Technology v Los Angeles. A když absolvovala, byla to tak trochu senzace, protože byla první ženou-absolventkou. Na samotné studium, kdy byla ve třídě například s Patem Methenym, Stevem Lynchem a Tommym Tedescem, vzpomíná dnes již s úsměvem: "To bylo nejintenzivnější období, co jsem do té doby prožívala. Jen jsem ráno vstala, tak hned cvičit na kytaru, jít do školy, tam se cvičilo, hrálo, sluchová výchova, přednášky, potom zase domů a zase cvičit, nejraději v koupelně pro ten sustain a také, že to méně rušilo sousedy. A tak to běželo sedm dní v týdnu po celý rok." Při studiu se seznámila i s jazzovými postupy, oblíbila si bigbandová aranžmá a také se pokoušela hrát v místních formacích, kde se pokoušela co nejvíce zhodnotit to, co nastudovala.

... a v GIT jako učitelka

Po absolutoriu se na nějakou dobu přestěhovala zpět do San Diega. V té době také začala intenzívně hrát a jednu dobu byla dokonce členkou šesti skupin najednou! I při této vytíženosti se ale dokázala zkoncentrovat na svůj další projekt. V době studií na ni velmi zapůsobil Peter Sprague, což byl jazzový kytarista s velkou a rozmanitou studiovou praxí: "Já jsem vždy spíše cítila rockovou muziku, ale díky jeho kytaře jsem velmi ráda otevřela ty dveře, na kterých je napsáno jazzová kytara. A jak jsem pochopila jeho základy, hned jsem se začala zajímat o fusion, snažila jsem se přijít na cesty, jak jazzové cítění ,narvat`´ do rockové muziky." A právě při této příležitosti vznikl její unikátní styl obouručního tappingu.

Svůj náhled na Spragua chtěla samozřejmě nějakým způsobem ventilovat, ovšem přes nahrávky to zatím pro její téměř nulovou popularitu ani v místních podmínkách nešlo. A tak se rozhodla napsat publikaci Transcribed Guitar Solos of Peter Sprague, kde vysvětlila a rozepsala jeho sóla. To se jí opravdu podařilo a kytarový svět tak trochu zpozorněl. Ne ovšem do té míry, aby ji to uspokojilo a pomohlo jí to v jejích ambicích. Proto se rozhodla k další knize Two-Hand Rock, kde velmi srozumitelně vysvětlila základy tappingu oběma rukama. Obě publikace se jí vyplatily i při další činnosti. Batten totiž začala v polovině osmdesátých let dávat hodiny techniky hry na kytaru a tehdy se mohla opřít o obě učebnice. Ve své učitelské činnosti ostatně pokračuje dodnes, ač rozhodně na jiné úrovni - přednáší mj. i na GIT a celkově je jako učitelka velmi uznávaná: "Když jsem dávala hodiny proto, abych se nějak uživila, tak jsem musela brát každého, kdo se namanul. Dnes si mohu vybrat."

Majkl

Po přestěhování do L. A. začala hrát ještě intenzivněji. Pomalu a polehoučku si jí začal všímat i odborný tisk. Přesto to ale pořád nebylo na uživení - Batten si jednu dobu dokonce přivydělávala jako noční ochranka v budovách společnosti Mercury Records. Pokud během dne nikde nehrála, stále studovala kytaru a spánek se pokoušela dohnat dřímáním u pojízdného zmrzlinového stánku, kde si také finančně přilepšovala. Ovšem potom jako blesk z čistého nebe přišel ten očekávaný zlom.

Roku 1987 jí kolega z GIT řekl, že se má konat konkurz na kytaristu pro turné Michaela Jacksona. Batten se sebrala a šla to zkusit. A výsledek? Z celé stovky uchazečů byla vybrána jako jediná vhodná pro nadcházející turné této popové megahvězdy. Hned v příštích dnech začaly zkoušky, které trvaly pět šest neděl, sedm dní týdně, od jedenácti hodin do půlnoci. Podle vzpomínek Jennifer se tam Jackson ukázal až po třech týdnech zkoušení. A pak přišlo turné a možnost ukázat se před 4,5 milióny lidí. I když ve stínu Jacksona, přesto to bylo pro ni velmi důležité. Nejen že si osvojila záležitosti kolem hudebního byznysu, ale začala dostávat i jiné nabídky. A o to vlastně šlo. Batten se totiž spolu s Vinniem Moorem, Stevem Morsem, Blues Saraceno, Elliotem Randallem, Paulem Gilbertem, Jeffem Baxterem, Vivianem Campbellem, Lesliem Westem a dalšími účastnila na realizaci vynikající kompilace Guitar`s Practicing Musicians, kde její podání Coltraneovy Giant Steps důrazně upozornilo veřejnost na její kvality a technickou zručnost. A to znamenalo druhý zlomový bod.

"Paganini byl blázen."

Už během turné se Batten začala zaobírat myšlenkou na své vlastní sólové LP. Na realizaci si najala renomovaného producenta Michaela Sembella, a výsledkem byla pozoruhodná Above, Below and Beyond, celkově velmi rozmanitá deska, která upozornila na její výjimečnou, naprosto precizně a s neuvěřitelnou lehkostí zvládnutou techniku. Deska zcela věrně odráží Jennifeřinu v dobových kytarových kruzích hodně ceněnou vlastnost - totiž s přehledem si zajamovat na jakékoli session, jakkoli stylově zaměřené. I když ohlasy v tisku byly dost různorodé, vždy obsahovaly určitou míru respektu k jejímu kytarovému mistrovství: "No jo, první deska, to je vždycky předváděčka toho, co umíte, ve snaze to všem dokázat. Vím, že umělec potřebuje kritiku, jenže v některých případech mě tak potopili, že kdybych si z toho něco dělala, tak bych se nemohla ukázat ani ve studiu, natož někde na pódiu. Jenže potom jsem si náhodou přečetla zajímavou publikaci The Lexicon Of Musical Invective, napsanou snad před sto lety, kde jsou sebrané ty nejhorší kritiky na dnes již slavné a klasické osobnosti světové hudby. A když jsem se dozvěděla, že například Rimskij-Korsakov byl podle jednoho listu nazván nabubřelým idiotem bez hudebního nadání, Beethoven a Mozart ve svých začátcích byli zase podle jiného plátku úplně bez talentu a Paganini byl blázen, tak jsem se těm recenzím jen začala smát. Co je ovšem problém, tyto kritické stati mohou mít negativní vliv na prodejnost alba."

Od Majkla přes Immigranty k Morseovi

Na jaře 1992 dostala Batten od týmu Michaela Jacksona pozvání k účasti na dalším světovém turné Dangerous Tour, které přijala, a mohla se tak v lednu 1993 účastnit i satelitem přenášené akce Super Bowl, kde se prezentovala před 1,5 miliardou diváků v osmdesáti státech planety.

Brzo si ovšem ale uvědomila určité nebezpečí vyprodávání svého talentu a prakticky hned po této monstrózní akci zformovala bluesrockovou kapelu The Immigrants, kde se začala vyznávat ze své lásky k bluesové muzice a k obdivu k Jeffu Beckovi.

Ve druhé polovině devadesátých let se její jméno začalo v rockovém světě vyslovovat s takovou úctou, že její účast na vysoce prestižním projektu Carmina Appiceho Guitar Zeus už nikoho zvlášť nepřekvapila. Batten se tam ve skladbách 4 Miles High a Guitar Zeus, Part I naprosto dokonale prezentovala mezi takovými jmény, jako například Paul Gilbert, Yngwie Malmsteen, Neal Schon, Brian May, Ty Tabor, Slash, Ted Nugent, Doug Alrich, Ealliot Easton, Mick Mars, Leslie West a Steve Morse - s posledně jmenovaným se podílela na 4 Miles High.

"Trio je pro kytaristu nejlepší, tam se odhalí až na dřeň."

Vedle Jacksonovy nabídky na turné HIStory se plna nadšení se pustila do činnosti s The Immigrants, do sessionů, výuky na GIT a psaní příspěvků do Guitar Playeru. Začala pracovat i na své další desce, k jejíž realizaci sestavila kapelu Tribal Rage. Členy se stali protřelí muzikanti: baskytarista Ricky Wolking, který s ní hrál už u The Immigrants (držitel prestižních cen různých kategorií jako Baskytarista roku a Nejlepší baskytarista, hrál např. u Tony MacAlpineho a Garyho Hoeyho) a bubeník Glen Sobel (spolupracoval a natáčel alba např. s Garym Hoeym, Tonym MacAlpinem, Chrisem Impelliterim či pomprockovými Saga). "Dlouhou dobu před natáčením jsme jamovali na Glenově záchodě. Ano, na záchodě, perfektní akustika. Bylo i fajn, že jsme byli jenom trio, protože víc by se nás tam nevešlo." Vedle zmíněného tria se na realizaci výsledného LP Momentum podíleli i další muzikanti a celkově zní jako zvukový výlet kolem Země. Ohlas byl, hlavně v odborných kruzích, kladný a výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Na jaře 1998 požádal Batten sám Jeff Beck, zda by se s ním nepodílela na realizaci jeho alba Who Else! a následném jedenapůlročním turné: "Nikdy jsem ani nesnila o tom, že si zahraju s někým z Yardbirds."

"Na kritiky nemám čas."

Spolupráce kytarové legendy a nažhavené techničky měla i pokračování, protože spolu vyrazili na celosvětové turné. A nejen to. V prosinci roku 2000 zahájili další celosvětové turné, které mělo propagovat následující, také společný projekt, You Had It Coming. Po koncertech v Americe a Kanadě se na evropskou část na některá vystoupení připojil i Sting...

Soudě podle řady projektů (včetně např. punk/funky tria Daktari) se Jennifer pořád stylově hledá. Není divu. I když si zahrála už s řadou osobností, často výrazných pro určitý styl, pořád se jí nedařilo oslovit širokou veřejnost vyloženě vlastní tvorbou. Někteří její obdivovatelé ji obhajují, že na to zrovna neměla moc času, nesmlouvaví kritici jí zase vytýkají až přílišnou univerzálnost a absenci vlastního výrazu, řada z nich pak v ní vidí typický produkt GIT, známé vzdělávací instituce, která právě v poslední době dosti čelí podobným nařčením o přílišné zaměřenosti na vlastní techniku hry. Možná. Ovšem právě ona neuvěřitelná technika, ohromná pracovitost a schopnost umět zahrát cokoli a s kýmkoli se jí ale opravdu upřít nedá. A to opravdu není špatný vklad pro další cestu. Pravdou je, že v poslední době se Batten trochu odmlčela a soustředila se na realizaci svého prozatím posledního alba Whatever. Ještě se ke mně nedostalo, ale v každém případě už se na něj těším.

Kytary

Konec osmdesátých let byl pro Batten většinou ve znamení kytar Ibanez. "Nechala jsem si od nich vyrobit i Flying V, na kterém byl velmi příjemný krk." Dalším nástrojem, na který si během svého harcování s Michaelem Jacksonem zvykla, byla Sabre: "To byl takový hodně odlehčený model kytary, který jsem si vybrala hlavně pro jeho malou váhu. Když totiž poskakujete s těžkým nástrojem na krku po velkém jevišti, tak za nějaký čas začnete mít problémy s páteří." V její sbírce byl také speciální nástroj, vyrobený přímo pro ni, od kytaráře Adama Hamila z Los Angeles: "Nahrála jsem na to Beat It. Byla to má hlavní kytara ještě před tím, než jsem dostala lano od Jacksona."

Během let devadesátých přesedlala Batten na značku Washburn, řadu Maverick s palisandrovým hmatníkem. Zůstala jí věrná v podstatě dodnes. Kytary jsou osazené snímači Seymour Duncan (buď dvěma jí modifikovanými modely JB Jrs. u kobylky a Hot Stacks u krku a uprostřed nebo JB Jrs. opět u kobylky a Duckbuckers uprostřed a Hotrails u krku) a MIDI snímačem Roland GK-2A. "Svoje převinutý snímače JB používám tak od roku 1985. Dokážou vyprodukovat takovou frekvenci, že s ní proseknu i zeď. Úžasně ostrý zvuk. A co se týče Duckbuckerů, tak ty jsem si oblíbila na posledním turné s Jacksonem. Zreprodukovaly mi jasný, cinkavý, až fenderovský zvuk, ale bez toho otravného bzučení singlů na stratech." Všechny tyto nástroje mají Floyd Rose mechaniku a je na nich instalován Buzz Feiten Tunning System.

V posledních několika letech na své kytary natahovala Dean Markley, sady o síle .010- .046, jejichž vyšší tenzi kompenzovala podladěním celého struníku o půl tónu níž. V současné době přesedlala na zakázkové hybridy Dean Markley Blue Steel, sady o síle .009, .011, .016, .028, .038, .048.

Aparáty

I zde se přidržíme časové relace jako u kytar. V osmdesátých letech měla Batten pro účast na turné s Michaelem Jacksonem dva zesilovače MesaBoogie Mark III, kdy jeden používala na čistý zvuk a druhý pro zkreslení. Oba výsledné signály pak vedla přes power-amp MesaBoogie Strategy 400 do beden.

Od devadesátých let používala na pódiu více aparátů, a to zvlášť pro syntezátorové zvuky a zvlášť pro běžnou, standardní kytaru. Pokud hrála přes syntezátor, preferovala Roland JV1080, později to byly spíše hlavy Peavey Ultra, 5150 a zejména Classic Power. Ty zapojovala i pro kytarový zvuk, ale v pozdější době se začala orientovat hlavně na Marshally. Pro zvuk z kytary to byly zejména hlavy TSL100, pro syntetické zvuky zvolila power-amp Valvestate s dvěma vintage bednami 4 x 12".

Efekty

Pro lepší názornost i zde si její vybavení efektovými zařízeními rozčleníme podle předcházejících desetiletí. Na konci osmdesátých let tedy vedla svůj zvuk přes T.C. Electronics 2290 (digital delay), SPX90 (chorus) a Alesis Midiwerb II (reverb), používala i řadu krabic Boss, z nich pak kupříkladu CS-1 Compressor/Sustainer a FT-2 Dynamic Filter: "... měl podobný zvuk jako wah wah a já ho použila například v Thriller nebo The Way You Make Me Feel..." Její signálová cesta obsahovala i Hush Noise Gate, všechny efekty pak ovládala přes MIDI systém Broadshaw: "Řada lidí má po zemi moře krabiček, různě se jim to posunuje. Mít tenhle všeovládající pedál a veškeré efekty fixované v racku - to je obrovské ulehčení pro muzikanta. Při čistém zvuku používám maximálně chorus, při zkresleném se mi to nelíbí. Tam se snažím, pokud to jde, spíše využít přirozené zkreslení, které mi poskytují aparáty, hlavy. Na stadiónech s Jacksonem jsem nepoužívala ani delay, protože stadión sám o sobě je jedno velké množství ozvěn. Pokud ale nahrávám ve studiu, tak mám delay hodně ráda. A to i na zkreslený zvuk při sólech."

Na konci tohoto období se jí do rukou dostaly i tehdy hodně módní výstřelky syntezátorových kytar SythAxe a modely Stepp: "Jednou jsem si na to zahrála, ale je to zrůdnost. Za prvé to mělo všechna políčka stejně široká a potom, všechny moje instinkty ohledně techniky obou rukou byly najednou k nepotřebě. Tak co s tím? Syntezátorové zvuky? Ano, proč ne. Ale nástroj musí mít struny, musí to být normální kytara. Jinak je to prostě o něčem jiném..."

V současné době je její technický park rozlehlejší. Používá třináctipinový MIDI kabel, který vede z jejího GK-2A na Washburnech do konvertoru Roland GI 10. Její pedalboard obsahuje dále i volume pedál Morley, Boss Acoustic Simulator a klasický T.C. Electronics 2290. Pro jednotlivé presety používá Buddy MIDI switch, včetně aktivace volume pedálů. Přímo, bez pedalboardu, má připojený DigiTech Whammy pedál a Jim Dunlop wah pedál, mezi nimiž přepíná pomocí switche Boss A/B. Na koncertě to na jejím místě vypadá tak, že před rackem (který dále obsahuje mj. i DigiTech 2112 Studio Guitar System, GSP 2101, Valve FX, Legend II a Talker) jsou na zemi dva oddělené pedalboardy, tři volume pedály, wah pedál a whammy pedál. Během koncertu přepíná až mezi šedesáti různými nastaveními: "Jo, je to hodně intenzivní," připouští Jennifer, "mám i taková nastavení, že na každé struně mám jiný zvuk..."

U trsátek preferuje značku Fender Jazz Heavy.