Kytaroví velikáni - Carl Perkins

Umělec, jehož tvorba dokázala ovlivnit, často i významně, takové osobnosti a skupiny jako Elvise Presleyho, The Beatles, Ry Coodera, Johna Fogertyho a další. Kytarista, který si vysloužil přezdívku Otec rockabilly. Skladatel, který složil takové nehynoucí a jednoznačně klasické záležitosti jako Blue Suede Shoes, Boppin’ the Blues, Matchbox, Honey Don’t, Everybody’s Trying To Be My Baby, Lend Me Your Comb atd. Vysoce vitální osobnost, jejíž spolupráci si vyžádali a cenili Johnny Cash, Paul Simon, ale také Tom Petty, Bono Vox... Ano, to vše byl Carl Perkins, muž, jenž měl výrazný vliv na formování počátků současné hudby.

Když už jsme u výčtů superlativů, tak bychom mohli doplnit, že byl samozřejmě uveden do Síně slávy, a to do nejedné - do Rock and Roll Hall of Fame, Rockabilly Hall of Fame, Nashville Songwritters Hall of Fame a v neposlední řadě i do Grammy Hall of Fame. A co bychom tak ještě dodali? Vedle toho, že proslul svým vybrnkáváním prsty? Tlumením strun dlaní pravé ruky při kobylce během doprovodu i sól? Arpeggii, kdy hodně využíval prázdných strun? Ohýbáním jedné i dvou strun? Chromatickými běhy a častým využíváním triol při frázování vyhrávek? Tak dobře, dodejme snad ještě to, že Perkins byl jedním z nejvýraznějších kytaristů, kteří poukázali na možnosti Gibsona ES-5 Switchmaster.

Carl Lee Perkins se narodil 19. února 1932 chudým nájemcům půdy z oblasti blízko Tiptonville v Tennessee. Už jako malé dítě poslouchal gospel, zpívaný bělochy v kostelech. Od šesti let, kdy začal pracovat na poli, se k tomu přidaly i písně černochů na bavlníkových plantážích. Na jaře a na podzim sice chodil do školy, ale vždy jen tak, aby se stihl vrátit na pole a odpracovat si svůj díl. A běžně šlo o dvanáct až čtrnáct hodin denně. Prostě podle rčení od nevidím do nevidím nebo makej, ať už můžeš nebo nemůžeš. Se svým bratrem Jayem si tak dohromady vydělal až padesát centů denně. Což s výdělkem dalších členů rodiny stačilo tak pouze jen na ty nejzákladnější potřeby k životu.

Bedna od doutníků a násada od smetáku

Během sobotních nocí si zvykl se svým otcem poslouchat rádio, kde vysílali hudbu z Grand Ole Opry. Muzika se mu tak zalíbila, že požádal rodiče o kytaru. Nemajetná rodina mu ji poskytnout nemohla, a tak mu otec vyrobil něco podobného z bedny na doutníky a násady od smetáku. Opravdovou kytaru pak dostal až později, kdy mu jeden starý, odřený a lehce poškozený nástroj nabídl za pár dolarů soused.

Uzlíky na strunách? Žádný problém.

Po celý další rok se Perkins snažil napodobovat skladby podle rádia, zejména pak dle Great Speckled Bird a The Wabash Cannonball. Uchvátil ho i přednes Billa Monroeho a ještě více ho inspiroval John Westbrook, jeden z černošských dělníků na polích s bavlnou. Strýček John, jak ho mladý Perkins pojmenoval, mu hrál na své potlučené kytaře gospelové songy a hlavně blues. Perkinse uchvátila hloubka a opravdovost vyjádření, a když začal Wetsbrooka napodobovat, dostalo se mu upozornění, že „pokud má být dobrý, tak se do toho musí položit, musí do toho dát duši, musí cítit sílu a kouzlo cesty.“ A mladý Perkins se snažil, často tak urputně, že si zpřetrhal struny. A protože na nové neměl, jednoduše si je navazoval. Vzniklé uzlíky mu pak bránily při slide, při přejíždění od tónu k tónu, takže to ho zase přinutilo dosahovat potřebných tónů ohýbáním strun...

První krůčky

První angažmá dostal u Lake County Fourth Grade Marching Band. Jeho umění si dost cenili, protože mu koupili požadovaný kostým, na který neměl (bílá košile, červená pláštěnka, bavlněné kalhoty a bílá čepice). Zde se Perkins poprvé dostal k hraní, které mu nejen něco vydělalo, ale přineslo mu i zkušenosti z vystupování před lidmi. Což využil velmi brzo. Poté, co se rodina během ledna 1947 přestěhovala do Madison County, naskytla se možnost nasát do sebe hudbu, kterou vysílal Memphis. Všechny své předchozí zkušenosti pak zúročil tím, že ve čtrnácti letech napsal skladbu, která se v okolí jeho bydliště, města Jackson, stala známá jako Let Me Take You to the Movie, Magg. Základem se stal jím oblíbený harmonický vzorec tónika, subdominanta a dominanta, který si osvojil z country hudby. Píseň se stala na místní scéně natolik výraznou, že přesvědčila hledače talentů Sama Phillipse, aby nabídl Perkinsovi smlouvu se Sun Records.

Hospodští rváči

Začátky ovšem nebyly tak lehké. Perkins se svým bratrem Jayem si vydělávali jako estrádní umělci po různých hospodách (první byla Cotton Ball na Highway 45, dvanáct mil jižně od Jacksonu). Reputaci si založili už zpočátku svou verzí Blue Moon of Kentucky Billa Monroeho. Všechna tato působiště, kde k honoráři patřilo i pití zdarma, byly dost divoké scény, kde se často strhla rvačka. A nedá se říci, že by se oba bratři těmto excesům vyhýbali - naopak. Brzy získali vedle svého umění i pověst pěkně ostrých rváčů...

Na konci čtyřicátých let Perkins působil i jako člen The Tennessee Ramblers. Se svými bratry (již jako trio) se objevil i na řadě prestižních festivalů a v pořadech místních rozhlasových rádií. Když vystoupili na Early Morning Farm a Home Four, ohlas byl takový, že v tomto období se Perkins Brothers stali nejznámější skupinou oblasti.

Samozřejmě že hudba se dělala jen jako doplněk k zaměstnání. A těch Perkins vystřídal opravdu hodně. Od česače bavlny přes job v mlékárně, poté v továrně na žíněnky a baterie až ke strojníkovi v Colonial Baking Company. Roku 1953 se oženil, což byl dobrý počin už jenom proto, že jeho žena Valda, majíc svou vlastní práci, začala manžela povzbuzovat k ještě intenzivnějšímu hraní. Perkinsovi tedy přibrali ještě bubeníka a obuli se do toho pořádně. Tehdy hráli i šest dní v týdnu. A právě z tohoto období jsou ony věty, které jsme napsali v úvodu článku.

Sun Records

První nahrávání pro label proběhlo na začátku října 1954. Movie Magg a Turn Around sklidily po vydání v březnu 1955 slušný, dokonce nadregionální úspěch. Navíc vystoupil na jednom pódiu s Elvisem Presleym (v Marianně a v Memphisu). Mezi dalšími muzikanty, se kterými se setkal a kteří také byli ve stáji Sun Records, byl Johnny Cash, se kterým začal jamovat a hráli spolu v El Rancho. Téhož roku vyšla Perkinsovi další skladba, Gone Gone, Gone, která byla místně opět úspěšná. Ovšem potom přišla bomba.

Blue Suede Shoes

19. prosince 1955 nahrál Perkins tuto skladbu v Memphisu a bylo to právě včas. Presley label totiž opouštěl pro daleko větší možnosti, které mu nabízela společnost RCA: „Tak a teď, Perkinsi,“ řekl mu Sam Phillips, „teď jsi můj největší trumf ty.“ 1. ledna 1956 skladba vyšla a stala se jednoznačně obrovským hitem. V Billboardu se v sekci country music dostala na první místo, v žebříčcích pop music obsadila druhé místo, u rhythm and blues získala pozici třetí (Heartbreaker Hotel Elvise Presleyho sice získal první místa jak v country, tak i v popových řebříčcích, ale v rhythm and blues anketách byl až za Perkinsem). V Anglii se dostala do Top 10. Deska se tak stala jediným singlem Sun Records, kterého se prodalo na první zátah přes milión kusů. A ani B strana singlu nebyla nijak slabá. Vyšla na ní Honey Don’t, kterou převzali například The Beatles a T. Rex...

Na konci března byl Perkins těžce zraněn při autonehodě, zrovna když celá kapela jela do New Yorku na vystoupení v show NBC. Den poté ho v nemocnici navštívili Bill Black, D.J. Fontana a Scotty Moore. Perkins prý tehdy řekl, že se mu u postele zjevili jako spolek andělů. Bill Black pak prohlásil, že Presley ho pozdravuje s přáním brzkého uzdravení a „posílá mu svou lásku“ - a zapálil mu cigaretu (což nebylo moc prozíravé i vzhledem ke skutečnosti, že vedle ležící pacient byl v kyslíkovém stanu).

I když se nakonec Presleyho verze Blue Suede Shoes stala známější, přesto v celkovém součtu obsadila pouze dvacáté místo v Billboardu.

Návrat

Na konci dubna 1956 začal Perkins už opět nahrávat. Vznikly tak skladby jako Dixie Fried, Put Your Cat Clothes on, Right String, Wrong Yo-Yo, You Can’t Make Love to Somebody, Everybody’s Trying to be My Baby, That Don’t Move Me a další. Brzy vyšly i další, z nichž známou se stala Boppin’ the Blues a zejména Matchbox. Tato skladba je považována za klasické dílo rockabilly. Den, kdy byla natočena, se vryl do historie hudby i dalším počinem. Studio tehdy navštívil Elvis Presley, Johnny Cash a Jerry Lee Lewis a spolu s Perkinsem strávili poté několik hodin jamováním a zpíváním. Tato nahodilé session byla naštěstí natočena a po letech, roku 1990, vyšla pod názvem Million Dollar Quartet.

Roku 1958 se Perkins upsal společnosti Columbia, pro níž vznikly neméně slavné skladby, jako Pointed Toe Shoes, Pink Pedal Pushers, Rockin’ Record Hop, Levi Jacket atd. Na začátku šedesátých let vystupoval také v Las Vegas, realizoval turné i po Německu. Zajímavá historka se pak váže ke květnu 1964, kdy si Perkins zajamoval s Chuckem Berrym, členy Animals a The Beatles. Tehdy se ho prý Ringo Star zeptal, zda by si nemohl převzít jeho Honey Don’t. Perkins tehdy prohlásil: „Vemte si to.“ The Beatles tak nahráli svou verzi, převzali i Matchbox a Everybody’s Trying to Be My Baby.

Když překonal problémy s drogami a alkoholem, v polovině šedesátých let, zintenzívnil svou spolupráci s Johnnym Cashem. Matchbox si zahrál i s Derek And the Dominos, jamoval s José Felicianem a Merlem Travisem, v únoru 1969 se setkal s Bobem Dylanem (On Top), v tomto roce také působil s The New Rhythm and Blues Quartet (Boppin’ The Blues).

V sedmdesátých letech se stáhl do pozadí, ale na scéně se výrazněji objevil počátkem let osmdesátých, když si zahrál s Paulem McCartneym (na albu Tug of War). V tomto desetiletí také došlo k renesanci rockabilly, což dokonale využil. Roku 1985 tak na sebe upozornil novým nahráním Blue Suede Shoes, které natočil s členy Stray Cats. A když se objevil na londýnské show, kde mu George Harrison, Eric Clapton a Ringo Starr zazpívali k třicetiletému výročí napsání této skladby právě Blue Suede Shoes, Perkins se neudržel a rozplakal se dojetím.

O rok později si zajamoval s Jerrym Lee Lewisem, Johnnym Cashem a Royem Orbisonem (Class Of ’55), na konci desetiletí u labelu Platinum Records vznikla velmi hezká deska, kterou mu pomohli realizovat Chet Atkins, Joan Jett, Charlie Daniels a další. O tři roky později, při jednom z koncertů k promotion této desky, najednou ztratil hlas. Vyšetření ukázalo na rozsáhlý rakovinový nádor...

Spolu se Scottym Moorem, D.J. Fontanou a dalšími natočil CD 706 ReUnion, hodně hostů bychom našli i na následujícím albu Go Cat Go!, kde byli účastni mj. i Tom Petty, John Fogerty, Paul Simon a Bono Vox. Posledním koncertem pak bylo vystoupení v Royal Albert Hall 15. září 1997. O čtyři měsíce později, 19. ledna 1998, ve věku 65 let, Perkins zemřel. Na pohřbu byli George Harrison, Jerry Lee Lewis, Garth Brooks a Johnny Cash. Jeho manželka, která ho kdysi výrazně popostrčila k tomu, aby se začal živit hraním, ho přežila o necelých sedm let.

V osobě Perkinse tak odešla velká osobnost, která zasáhla nejen do vývoje současné hudby, ale přispěla i ke změně nazírání na rockabilly a poukázala na další možnosti výrazu kytarové hry.

Kytary

Perkins ve slavném období natáčení pro Sun Records hrál na ’52/53 Gibson Les Paul Goldtop neboli na klasiku s trapezovým struníkem, osazenou dvěma snímači P-90. Blue Suede Shoes je také natočena na Les Paul Goldtop, ale již na ročník 1955 s instalovaným tremolem Bigsby. Poté, co se skladba stala velkým hitem, Perkins celou kytaru natřel na modro. Jeho syn Greg Perkins ji poté opět přetřel, tentokrát na černo, a v současné době se nachází v majetku rodiny v Jacksonu, Tennessee.

Na začátku roku 1956 si Perkins za osm set dolarů pořídil další nástroj, „blondýnu“ Gibson ES-5 s javorovým víkem a třemi snímači P-90. Kytaru můžeme slyšet v All Mama’s Children, Boopin’ The Blues a dalších skladbách. V současnosti je umístěna v Rockandrollové síni slávy v Clevelandu. Perkins proslul i tím, že dokázal z této kytary dostat celou škálu různých barev tónu. Využíval možností nastavit poměry snímání jednotlivých snímačů a důsledně to uplatňoval jak při živých vystoupeních, tak i ve studiu. Kytara totiž měla ovládání hlasitosti a tónové clony pro každá snímač zvlášť, čtyřpolohový přepínač pak umožňoval nejen zapojit každou „pé-devadesátku“ zvlášť, ale i všechny dohromady - což Perkins velmi rád využíval. I když v tomto období vlastnil další tři nebo čtyři Gibsony Les Pauly, ES-5 se stala jeho základním nástrojem a zároveň i poznávacím znamením jeho výrazu.

V následujících letech přidal do svého výrazu další značky. Zejména to byl G &L Broadcaster (natahoval na něj struny Dean Markley, sady o síle .009-.042), která se pro něj stala další významnou kytarou. Do jeho sbírky pak dále patřily kupříkladu ’95 Gibson Country Gentleman s povrchovou úpravou ve stylu Blue Suede, ’98 Fender Telecaster (speciální edice Go Cat Go) s tremolem Bigsby či Peavey T-25, se kterou vystoupil v televizi v pořadu Carl Perkins and Friends se svými dvěma syny, Stanem na bicí a Gregem na baskytaru, dále Georgem Harrisonem (ten zde hrál na ’57 Gretsch 6120), Erikem Claptonem, Davem Edmundsem a dalšími.

„Perkins měnil často své kytary, protože pořád nebyl spokojený se zvukem,“ prohlásil jeho dlouholetý technik Jerry Elston. „Když odložil ES-5, tak celkem dlouho vybíral mezi ostatními značkami. Teprve až když si pořídil G&L, tak se trochu ustálil, protože právě tenhle model mu dost vyhovoval. Vyzkoušel i Fendery stratocastery, tam mu ale dost vadily jen ty tři polohy přepínání a hlavně zvuk prostředního singlu. On totiž preferoval prostřední snímače, zvykl si na to od dob ES-5. Neměl rád, když převládaly hraniční barvy tónů snímačů u kobylky a krku. Komfortní zóna, tak tomu říkal. Telecastery si jednu dobu oblíbil, protože tam prostě zapnul oba snímače najednou, ale klid mu přinesla opravdu až ta G&L.“

Aparáty + efekty

Perkins své Gibsony zapojoval v dobách Sun Records do malého komba Fender. Pro Gibson ES-5 ve druhé polovině padesátých let používal navíc EchoSonic, postavené Rayem Buttse z Illinois - můžeme tak aspoň soudit dle dostupných materiálů a poslechu skladeb, jako Glad All Over či Lend Me Your Comb, posledních nahrávek pro Sun Records. V době, kdy začal hrát na G&L Broadcaster, používal komba Fender a to ’66 Twin a Pro Reverb, v polovině osmdesátých let hrál přes aparáty Peavey.