Andy Powell, jméno, patřící k nevelkému seznamu takových kytarových osobností, které nejen spojily svůj feeling s určitým typem kytary a staly se tak nedílnou součástí těchto nástrojů, ale vytvořily a definovaly svůj vlastní, vysoce osobitý styl hry, jenž se stal základem pro celé následující generace muzikantů.
"Chcete nejlepší radu? Hrajte! Nic neřešte, prostě - jenom hrajte!"
Andy Powell, Guitar Magazine, 2000
Význam jeho hry vzroste ještě více, když si uvědomíme, že Andy přes veškeré úspěchy s Wishbone Ash v sedmdesátých letech dnes rozhodně nepatří mezi ty nejprofláklejší osobnosti kytarového světa - ne nadarmo si v osmdesátých letech jeho Wishbone Ash vysloužili přízvisko "Nejznámější neznámá kapela na světě". Což ovšem ještě více napovídá o síle jeho osobnosti.
O co vlastně jde. Powell se totiž do historie rockové kytary zapsal nejméně dvěma velmi významnými skutečnostmi.
V první řadě jde o zcela ojedinělou souhru dvou kytar, kterou vytvořil nejen se zakládajícím členem Wishbone Ash, Tedem Turnerem, ale i se všemi dalšími kytaristy, kteří v této vysoce eklektické skupině stanuli v průběhu jejího vývoje po jeho boku. Jejich vzájemně se proplétající kytary tak definovaly zvuk Wishbone Ash, a navíc inspirovaly celou plejádu dalších kytaristů a jejich úlohu v celkovém vyznění určitého souboru. Jistě, již před nástupem Powellovy kapely existovaly skupiny o dvou a více kytaristech, ale až na mizivé výjimky nikdy nešlo z hlediska sól a vyhrávek ve skladbě o jejich rovnocenné postavení. Výrazná linie mezi sólovým a doprovodným kytaristou, poprvé vážněji narušena po vpádu stylu hry Petea Townshenda a Keitha Richardse a prvních úspěších Status Quo, dostala v případě tvorby Wishbone Ash doslova poslední pecku. Když pomineme jižanské kapely s trochu odlišnějšími kořeny hudby (a kde spíše než k proplétání sól docházelo k jejich střídání), vidíme celou řadu přímých následovníků hardrockových kytarových sólových duet, počínaje Thin Lizzy a přes např. Blue Oyster Cult a Eagles konče třeba až linií, nastartovanou Iron Maiden, Judas Priest a dalšími.
Samozřejmě, že zavedené členění na doprovod a sólo se neztratilo (viz např. AC/DC, Aerosmith atd.), ale nám šlo o poukázání úlohy Powella na změnu v nahlížení na vzájemné postavení a úlohu dvou kytaristů.
A za druhé z hlediska značek a typů kytar proslul Andy i jako nejvýraznější kytarista na klasický Gibson Flying V. Proč je to tak významné? Dnes si přece jenom snadněji uvědomíme vztah některých všeobecně známých veličin k určitým typům a modelům kytar, takže když se řekne např. Gibson Les Paul, vytane nám na mysli mj. raný Eric Clapton, Gary Moore, Slash, Paul Kossoff, Zakk Wylde atd., když přijde na řadu Fender Stratocaster, vybaví se nám třeba Jimi Hendrix, Rory Gallagher, Ritchie Blackmore, pozdější Eric Clapton, Hank B. Marvin a další, u "esgéček" jsou to např. Angus Young, Tony Iommi, Robbie Krieger, telecastery evokují spíše Keithe Richardse, Francise Rossiho, Ricka Parfitta, Ibanez ihned navodí jména Joe Satriani, Steve Vai, Paul Gilbert, Paul Reed Smith zase Carlose Santanu, Washburn zejména Nuno Bettencourta, Kramer Eddieho Van Halena - a tak bychom mohli pokračovat poměrně dlouho.
V drtivé většině jsme si teď namátkově jmenovali kytaristy, kteří jsou i v současné době uznávanými a stále, více či méně, připomínanými a rozebíranými osobnostmi. Powell sice i nyní stále sbírá úspěchy se svými Wishbone Ash, ale s pozorností a obdivem, jehož se mu dostalo v první polovině sedmdesátých let, se to rozhodně nedá srovnat. O to více je patrná míra vlivu jeho osobnosti, protože to byl právě on, který se zasloužil o výrazné zviditelnění Gibsona Flying V, a to nejen v rámci značky, ale tvaru jako takového obecně. I když zde v této souvislosti už jenom z hlediska tvaru nástroje najdeme taková jména jako Lonnie Mack, Michael Schenker, K. K. Downing, Randy Rhoads, Albert King a další, byl to právě Andy Powell, který upozornil na klasický, nijak zvlášť výrazně neupravovaný, model tohoto typu Gibson. Pravda, Jimi Hendrix na Flying hrál také, ale rozhodně se nestal jeho hlavním a pro další následovníky určujícím nástrojem. Lenny Kravitz také vlastní "véčka", ale jedná se o více modifikovaných modelů a ani v tomto případě nejde o jednoznačně převládající nástroj...
Přibližme si tedy tohoto kytaristu a významného skladatele, jehož skupina se v hardrockovém světě stala synonymem pro kytarovou ušlechtilost, naléhavost a přemýšlivost...
Mimochodem, víte, že Wishbone Ash uváděli v sedmdesátých letech svého dvorního zvukaře jako člena skupiny? Na takovou čistotu a úroveň zvuku na live deskách si musela rocková scéna ještě nějaký ten pátek počkat...
Začátky
Andrew Powell se narodil 19. února 1950 v Stepney, východní londýnské čtvrti, ale rané mládí prožil v Hemel Hempstead, městečku, které leží asi 50 km na sever od Londýna. Zde také začal poslouchat hudbu a již v osmi letech ho zaujala kytara. Na samém počátku šedesátých let ho jako blesk z čistého nebe zasáhly instrumentálky The Shadows, zejména pak styl hry Hanka Marvina. Bylo mu jedenáct let, když si umanul, že se kytaře začne věnovat pořádně. Protože si ale nemohl dovolit elektrickou kytaru, cvičil podle desek Shadows nejdříve na vypůjčené nástroje. Když po čase zjistil, že stále není schopen ušetřit si na vlastní kytaru, rozhodl se, že si nástroj postaví. Po několika méně vydařených pokusech se mu podařilo vyrobit kytaru tvaru Gibson Les Paul, na niž hrál nejen ve svých prvních kapelách, ale i v raných dobách svého působení u Wishbone Ash. Martin Turner, baskytarista a zpěvák kapely, měl pro tento nástroj název "Les Powell". I když se Andy v tomto období soustředil již na Gibsona Flying V, který se stal jeho určujícím nástrojem, "Les Powell" hrála nějakou dobu úlohu náhradní kytary. To jsme se ale dostali příliš rychle dopředu, takže se znovu vraťme k Andymu, který v teenagerském věku začal zakládat své první kapely.
Sugar Band
Z melodických linek Hanka Marvina se tehdy na nějakou dobu zaměřil na rock and roll, ale velmi brzy se začal zabývat nejdříve soulovou a potom R & B a zejména bluesovou muzikou. Po několika školních krátce trvajících skupinách začal hrát s kapelami, které se v londýnských předměstských klubech etablovaly jako poloprofesionální soubory s výraznou orientací na rhythm and blues. Šlo např. o skupiny Sunsets, The Decoys či The Sugar Band. Zvláště u Sugar Band zaznamenal Andy své první větší úspěchy, protože tato kapela předskakovala několika známým skupinám včetně Small Faces a Who, čímž se dostala do širšího povědomí hudbymilovného publika. Andy si z těchto formací odnesl vedle neocenitelných zkušeností i určitou představu stavby a aranžmá jednotlivých skladeb. Tyto kapely stavěly svůj repertoár na rhythm and blues, kde se hodně pracovalo s dechovou sekcí. A právě rozpisy jednotlivých dechových nástrojů daly Powellovi základ k pozdějšímu aranžmá dvou sólových kytar u Wishbone Ash.
Na rozcestí
Když se Sugar Band rozpadli, Andy se zaměřil na bluesrockovou kytaru a začal ho čím dál více oslovovat tehdy bouřlivě nastupující hard rock. Roku 1968 se ještě stal členem bluesové formace The Ashley Ward Delegation, ale celkově ho to začalo táhnout k propracovanější muzice s energičtějším spodkem. A právě tehdy, v létě 1969, si v Melody Makeru přečetl inzerát, že Martin Turner a Steve Upton ze skupiny Tanglewood hledají sólového kytaristu. Inzerát ho zaujal i svým pojetím, neboť byl koncipován takto: "Hledáme sólového kytaristu pozitivního myšlení, tvůrčího a adaptabilního, pro skupinu s velkou budoucností." Andy na inzerát odpověděl a dostal se tak do skupiny, která se měla velmi brzy proslavit jako Wishbone Ash. Tady bychom se ale měli trochu zastavit a povědět si o kořenech této kapely a okolnostech Powellova příchodu.
Empty Vessels
V listopadu roku1963 zakládají bratři Turnerové v Torquay svou první kapelu, The Torinoes, která si svým repertoárem, tvořeným převzatými věcmi od Shadows, Johnnyho Kidda, Chucka Berryho, Everly Brothers, Little Richarda, Raye Charlese a Waynea Fontany velmi brzy vybudovala v oblasti západní Anglie celkem početnou fanouškovskou základnu. Martin Turner, od 14 let hrající nejdříve na kytaru a poté na baskytaru a Glen Turner, kytarista, se přesto roku 1966 rozhodli, že opustí převzatý repertoár, pokusí se o vlastní tvorbu a zredukují počet členů na tři. Trio, tvořené bratry Turnerovými a bubeníkem Adrianem Smithem, se přejmenovává na Empty Vessels, ale nijak zvlášť jim to nešlape. V červenci toho roku se Martin a Glen seznamují se Stevem Uptonem, tehdy místně již známým bubeníkem s bohatou praxí, a nabízejí mu členství za vyhozeného Smithe. Steve přijal a již za týden mělo trio první koncert.
Tanglewood
13. května 1969 se Empty Vessels usídlili v Londýně a budovali si svou reputaci neustálým objížděním po hospodských tancovačkách. Tehdy ale také došlo ke třem událostem, které měly již přímý vztah k Andymu Powellovi. Nejdříve se kapela přejmenovala na Tanglewood, poté ji v červenci 1969 opustil Glen Turner (byl znechucen mizivými vyhlídkami neustálých tancovaček) a za třetí došlo při předskakování Keitha Relfa v Country Clubu v Hempsteadu ke kontaktu s Milesem Copelandem, člověkem, který si sám sobě slíbil, že se stane velkým manažerem a producentem (šlo o bratra Stuarta Copelanda, bubeníka budoucích Police). Scházela mu ale "ta pravá kapela", a tak, zaujat zemitým zvukem tria, nabídl Tanglewoodu své služby. Nejdříve ale bylo nutné sehnat kytaristu a podle původního plánu měl sestavu tvořit i klávesák. Do Melody Makeru se dal inzerát, na který odpověděl nejdřív devatenáctiletý birminghamský kytarista David "Ted" Turner (žádný příbuzenský vztah k Turnerům, pouhá shoda jmen) s nijak zvlášť velkými zkušenostmi (členství mj. i v bluesové kapele King Biscuit) a poté i Andy Powell. Klávesák se ale žádný nenašel a oba kytaristé byli na zkouškách tak dobří, že nakonec se Martin Turner i Steve Upton spolu s Copelandem rozhodli, že místo kytaristy a klávesáka budou mít ve skupině sólové kytaristy dva. A právě zde byl počátek onoho proslaveného soundu skupiny, jejímž základem se stal zvuk dvou, v sólech, doprovodech i vyhrávkách vzájemně se doplňujících, kytar.
Wishbone Ash
V září a říjnu nová kapela tvrdě zkoušela a již pod názvem Wishbone Ash vystoupila 10. 11. 1969 v Dunstable Civic Hall jako předskokan Retaliation, skupiny Ansleyho Dunbara.
Skupina pokračuje se stále sílícím ohlasem ve své činnosti, předskakují před Slade, T-Rex, Taste, Caravan, Mott the Hoople, Smile a dokonce i Deep Purple. Právě toto vystoupení, které bylo zakončeno společným jamováním Andyho Powella a Ritchieho Blackmorea, rozhoupalo gramofonovou firmu Decca k podepsání smlouvy. A nastalo období konjunktury.
Hned první stejnojmenné LP předvedlo kapelu v tom nejlepším světle. Vedle dvou rozsáhlých kompozic, které evokovaly progresivnější prvky rocku 70. let, zaujala skupina i svým hardrockovým zvukem (Lady Whisky) a uměním napsat a zpracovat výraznou melodiku bez ztráty přesvědčivosti - mám zde na mysli nádhernou a nosnou baladu Errors of My Way. Debut se prostě vydařil. Druhá deska Pilgrimage pověst kapely jen potvrdila a napjatě se čekalo na třetí album, které ve vývoji kapel obecně bývá rozhodujícím počinem. A Andy Powell a tehdy stále více již jeho Wishbone Ash nezklamali.
Třetí, slavné LP Argus, se stalo nejen milníkem vývoje Wishbone Ash, ale je obecně řazeno mezi 50 nejlepších kytarových alb vůbec, 25 nejlepších hardrockových desek a dvacítku rockových opusů v celé historii současné rockové hudby. LP nabízí kolekci k dokonalosti dotažených skladeb včetně jedné z nejkrásnějších písní rockové historie, Throw Down the Sword, kde najdeme nádherně vyzpívané dvojsólo tehdy již proslavené dvojice Powell - Turner, jež je řazeno mezi 10 nejlepších kytarových rockových duet. Deska obdržela zlato, Ted Turner a Andy Powell se dostali mezi dvacítku nejlepších kytaristů ankety Rolling Stone - prostě Argus byl pro Wishbone Ash totéž, co např. pro Deep Purple Machine Head, Yes Close to the Edge, Pink Floyd Dark Side of the Moon, Thin Lizzy Black Rose: A Rock Legend...
Čtvrté LP potvrdilo vyzrálost kapely, a i když se ubíralo subtilnějším směrem, Wishbone Ash byli stále v kurzu. O to větší překvapení pak bylo, že po tomto albu odešel Ted Turner. Jako důvod uvedl osobní problémy a přílišné zjemnění soundu skupiny. Nahradil ho Laurie Wisefield a zahájil tak řadu častých personálních změn, jež ve svém důsledku neměly na vyznění a kariéru kapely vždy pozitivní vliv. Po výborném live albu následovaly již jen dva tituly, které bychom mohli zařadit do zlaté éry vývoje Wishbone Ash, There's the Rub a zejména velmi dobré LP Locked In. Na dalších albech lze také nalézt výrazné skladby, ale celkově šlo o méně vyrovnané desky. Výjimku tvoří druhé oficiální živé dvojalbum Live Dates 2, které je všeobecně řazeno k deseti nejlepším live albům rockové historie. To už ale z kapely odešel Martin Turner, kterého vystřídal John Wetton. Takže vedle celé řady kytaristů se začali střídat i baskytaristé, na začátku devadesátých let to po 21 letech "zabalil" i Steve Upton.
I když těmito častými změnami celkový feeling kapely dost trpěl, přesto se Andymu během druhé poloviny devadesátých let podařilo kapelu znovu zkonsolidovat a nejen navázat na odkaz první poloviny let sedmdesátých, ale etablovat skupinu z hlediska aktuální tvorby a posledních nahrávek. V každém případě se prozatím poslední tři tituly včetně Live Dates 3 setkaly s větším, od roku 2000 stále vzrůstajícím, zájmem, takže můžeme říci, že Andyho neúnavná snaha udržet Wishbone Ash při životě se nakonec, přes problematická osmdesátá léta, setkala s úspěchem.
Sólové projekty
Andy se vedle Wishbone Ash objevil na několika projektech, ale až na několik výjimek jim nikdy nepřikládal zvláštní význam - práce pro domovskou kapelu byla pro něj vždy na prvním místě. Ony výjimky tvoří sessiony s Georgem Harrisonem, Ringo Starrem, Stewartem Copelandem, Nilsem Lofgrenem, patří sem také spolupráce s kapelou Renaissance, spolu s Tedem Turnerem se účastnil turné Night of the Guitar, kde si zahrál s Randym Californiou, Stevem Howem, Stevem Hunterem, Robbiem Kriegerem, Lesliem Westem a Alvinem Lee a poslední dobou se hodně věnuje bluesové partě Blue Law, která se vyvinula z R & B kapely The Sure Thing.
Kytary
Jak už bylo řečeno, hlavním nástrojem je Gibson Flying V z roku 1967, který byl už několikrát přepražcován a původní '67 humbuckingy byly vyměněny za PAF ze starého Gibsona 335 z roku 1960. Na jevišti ho můžete také vidět s Ernie Ball Music Man Silhouette, osazenou Seymour Duncanem u kobylky a dvěma DiMarzio Hot Rails uprostřed a u krku. Příležitostně si zahraje i na Steinbergera mini V s grafitovým krkem. Ve studiu používá také 1952 Fender Telecaster s DiMarzio z raných sedmdesátých let (má je přímo od Larryho DiMarzia). Z akustických kytar preferuje Epiphone Texan, který můžeme slyšet na většině akustických věcí Wishbone Ash a Gibsona J45 z roku 1959, který využívá pro vysoce znějící doprovod - natáhl na něj slabší struny z dvanáctistrunné sady a také je tak naladil. Hraje i na Takaminy, oblíbil si i akusticko-elektrickou Gibson Chet Atkins.
Aparáty
Na menších pódiích hraje na dvě komba Mesa/Boogie MK I s reproduktory Electro Voice Black Shadow, na větších scénách je zapojuje do dvou beden Marshall 4x 12" s vintage Celestiony, na velkých pódiích používá čtyři stowattové reissue stacky Marshall Plexi. V malých klubech si libuje ve dvou kombech Fender, DeVille a ProSonic. Vedle těchto značek se ale nevyhýbá prakticky ničemu, takže (zejména ve studiu) v jeho sestavě můžeme nalézt vše od Vox AC-30 přes Roland Jazz Chorus až po řady aparátů Orange.
Efekty
Základem jeho efektového řetězce je TC Electronic 2290 (pro delay, chorus, flanger a tremolo), Ibanez Tube Screamer, Boss ekvalizér a celá řada efektů, které jsou k určité době aktuálními novinkami: "Proč se něčemu vyhýbat? Když to nebude kolidovat s vaším feelingem... Ale stejně - nejlepší pravidlo je to, že nejsou žádná pravidla. Prostě hrát a hrát!"
JAK VZNIKL NÁZEV WISHBONE ASH?
Autorem názvu je Martin Turner, který si po dlouho trvajících dohadech vzal dva seznamy potenciálních pojmenování a použil z nich slova, která byla na prvním místě obou listů, Wishbone a Ash.
DISKOGRAFIEA) ANDY POWELL + WISHBONE ASH
A.1) profilová alba:
Wishbone Ash (1970, MCA)
Pilgrimage (1971, MCA)
Argus (1972, MCA)
Wishbone Four (1973, MCA)
Live Dates (1973, 2LP, live z června 1973, MCA)
There's the Rub (1974, MCA)
Locked In (1976, Atlantic)
New England (1976, MCA)
Front Page News (1977, MCA)
No Smoke Without Fire (1978, MCA)
Just Testing (1980, MCA)
Live Dates 2 (1980, 2LP, live, z období 1976 - 1980, MCA)
Number the Brave (1981, MCA)
Twin Barrels Burning (1982, Castle)
Raw to the Bone (1985/1993, Castle)
Nouveau Calls (1987, IRS)
Here to Hear (1989, IRS)
Strange Affair (1991/2003, Import)
Live in Chicago (1992, live)
Live in Geneva (1996, live)
Illuminations (1996, Renaissance)
Trance Visionary (1998, Resurgent)
Psychic Terrorism (1998, Resurgent)
Bare Bones (1999, Castle Music)
Live Dates 3 (2001, live, Eagle)
Bona Fide (2002, Import)
Lost Pearls (2004, rarity, natočeno 1978 - 1982)
A.2) Výběr z výrazných a doporučených kompilací:
Classic Ash (1977, MCA/Barclay), Time Was: The Wishbone Ash Collection (1993, MCA), The Best of Wishbone Ash (1997, MCA), Distillation (1997, 4CD, bohatý booklet, výborná sonda do celé jejich kariéry, Repertoire), Warriors (2004, Recall)...
A.3) Výběr z dalších live alb:
Live from Memphis (1972, promo, Decca), Live In Tokyo (1979, z listopadu 1976, MCA), Hot Ash (1981, z období 1976 - 1980, MCA), The King Will Come: Live (1999, live, z období 1973 a 1976, Receiver)...
A.4) DVD + video (vše u labelu Classic Rock Legends):
Classic Rock Legends - Wishbone Ash (2001), Almighty Blues: London & Beyond (2003, live), Wishbone Ash in Concert (2002, live + bonus DVD, Classic Rock Legends), Phoenix Rising: Classic Ash: Then & Now (2004, live)...
B) ANDY POWELL + THE SURE THING/BLUE LAW:
The First Take (demo)
Gonna Getcha (1995, Griffin Music)
C) DALŠÍ VÝZNAMNÉ SPOLUPRÁCE:
- s Renaissance - Ashes Are Burning (1973/1991, Sovereign/One Way)
- Night of the Guitar (1988/1989, IRS/MCA)
