Robbie Krieger (The Doors): Break on Through
Konec šedesátých let vyprodukoval na planetě tolik muziky, která je dodnes "objevována" a hudebními kritiky a pisálky tak rozmělněna, že se zdá být nikdy nekončící studnou, z níž se rock bude pít navždy. Velice nerad bych zapomněl na něco, co tu dávno bylo, je a asi už vždycky bude. Svébytnou, milovanou, zatracovanou, průšvihovou a mýtickou kapelu Doors.
Ne náhodou vznikla v době marihuany, LSD a hippies na západním pobřeží USA v Los Angeles. Tohle výstřední město spolu se San Franciskem plodilo pro svět tolik nového a zvláštního, že rebelové typu Jima Morrisona zkrátka museli přijít. Skupina vznikla již na začátku šedesátých let víceméně z filosofické sounáležitosti členů, když se potkal Morrison s tvořivým klávesistou Rayem Manzarekem, který měl kapelu sestavenou z bratrů. Později je nahradil univerzální kytarista Robbie Kriegger, který ve svém stylu spojoval prvky blues, jazzu, klasiky i flamenca a pohotový a jazzově vzdělaný bubeník John Densmore.
Právě tahle univerzálnost vytváří z hudby Doors naprosto unikátní směsici nezařaditelného žánru, který o mnoho let předběhl vývoj. Najdeme zde prakticky vše. A Robbie je právě tím spojovacím článkem. Narodil se 8. ledna 1946 v Los Angeles a dle mého soudu je to jeden z nejvynalézavějších kytaristů. To, že mu média nevěnují tolik pozornosti, je pouze fakt, že šel radši vždy za hudbou a o skandály se za éry Doors postaral Morrison. Jeho přínos byl neuvěřitelný a kdo zná desky kapely ví, o čem mluvím. Budu trochu nekritický a přiznám se k účinkování v Doors Revivalu; a poslechem Robbieho hry jsem nějaký čas již strávil.
Tuhle "dnešní" skladbu jsem nevybral náhodně a věřte, že to je opravdu perfektní kytarový riff. Nejenže má dokonalý tah ve frázování, dynamice, naléhavosti, ale je skvělou ukázkou psychedelického opakování a gradování motivu. Dnes, po téměř čtyřiceti letech, zrovna tohle "objevují" rappeři a elektroničtí tvůrci jako novou Ameriku. Pro muziku Doors byla tvorba takových skladeb dosti typická a na koncertech sloužila jako rozjížděčka. To ostatně potom dělala a dělá nejedna dnešní kapela. Druhý riff slouží jako podklad pod Morrisonův dynamicky vypjatý zpěv a nastupuje opět mírný a zklidněný motiv první. Právě střídáním vzniká protiklad nálad a barev. Skladba graduje do až omamující extáze. No, pokud se chcete dostat do psychedelických šedesátých let, tak si to musíte poslechnout na první desce The Doors z roku 1967. Skladba byla také jejich prvním vydaným singlem. A čím skončit? Přece všeobjímající větou: "Make love, not war."
