Errol Garner: Misty
Zapomenout ve standardech na Misty by bylo asi trochu kacířské, a proto hned do toho. Tuhle pěknou písničku zná asi každý muzikant a nemusí být pravověrným jazzmanem. Do standardního repertoáru přešla již dávno a zlidověla i v mnohých barech a popových orchestrech. Eroll Garner - černý americký pianista zahájil svou dráhu již ve dvou letech.
Narodil se v Pittsburgu v Pensylvanii a kolem přesného data se vedou spory (1921 nebo 1923). Nikdy se nenaučil noty a, jak tvrdil, nebylo to pro něho důležité. O to více překvapuje jeho skvělý cit pro melodiku a kompozici písní.
V raném dětství všechno pochytil posloucháním jazzových pianistů na 78otáčkovém gramofonu. V sedmi letech se objevuje na nahrávce pittsburgského rozhlasu a v jedenácti hraje na říčních parnících. Brzy odchází do mekky moderního jazzu, New Yorku, a ve čtyřicátých a padesátých letech úspěšně koncertuje.
Svým neobvyklým a zajímavým stylem si získává mezinárodní reputaci a tráví umělecký život na bezpočtu světových turné. Také skládá, natáčí a produkuje množství nahrávek. Charakteristickým prvkem jeho hry je spíše jakési kytarové hraní levé ruky, ovlivněné Freddie Greenem, kytaristou kapely Counta Basieho a oktávovým zdvojováním melodie. Také používá pizzicatové synkopované introdukce, často vybočující z tóniny až do improvizací. Velký důraz kladl na rytmiku a frázování. Zemřel 2. ledna 1977.
Jeho největší hit Misty pochází z roku 1954. Je to opravdu jazzová klasika a slyšel jsem ho hrát i country kapelu. Pravda, v trochu jiné tónině a jako polku, ale budiž... Jazzmani ji hrají v Es dur, a tam získává pěknou barvu, navíc dechaři mají tuhle tóninu rádi. Je tvořena dvouvětou formou a struktura se hraje AA'BA. Tempo je mírné, je to totiž balada a má tak trochu mlhavý nádech :-) - mrkněte do slovníku. Legendární je zdvih v předtaktí, který se trochu zadržuje. V melodii jsou působivé trioly, jež dávají skladbě neuvěřitelné napětí a houpavost.
Harmonicky opět klasická dominantní jádra v sestupech, což přináší skvělou čitelnost hudebního materiálu. V dílu B moduluje skladba do tóniny o kvartu výše (As dur), což má bluesový charakter a přes vybočení v G dur v pátém taktu se opět vrací typickým kolečkem dvou dominantních jader do původní Es dur. Je to čítankový příklad užití jazzových schémat. Improvizačně se řídíme postupem jader, tzn. přechodem tónin a akordů. Vyplatí se více rozkládat akordy (pomalé tempo) a nebo přikrášlit ozdobami původní melodii. Je to přece jenom písnička - a při volnější improvizaci by už posluchači ani nepoznali, co sólista hraje. Možná jen on sám... Ale to je už jiná "písnička" :-)). V každém případě nasaďte zamlžené brýle a ponořte se do oparu tohohle nádherného songu.
