Důležité rady a praktické postřehy pro práci v hudebním studiu
Dozvuk a maskovací efekt
Pojďme si krátce shrnout, jak se budou měnit podmínky pro uměle přidávaný dozvuk na různé typy akustických signálů, které ještě nejsou součástí mixáže (solo).
Rozdíly v nastavení většiny dozvukových parametrů budou tím výraznější, čím je originální signál kratší nebo dynamicky a frekvenčně členitější. Při odděleném poslechu krátkých a ostře ukončených perkusivních zvuků (například dřívka) jsou drobné nuance v nastavení slyšet naprosto ukázkově, protože dozvuk není maskován žádným dalším signálem. U velmi krátkých impulzivních signálů o délce několika desítek milisekund, které mají ostrý náběh i doběh, lze velmi dobře vnímat nejen změny času pre-delay a různé nastavení počátečních odrazů, ale dobře čitelné jsou i jiné změny v nastavení parametrů související s dalšími dozvukovými fázemi. Dobře můžete slyšet nejen barevné (frekvenční) vlastnosti doznívání a jejich prostorové uspořádání, ale u delších časů můžete celkem snadno vyhodnotit, zda je ukončení dozvuku tmavší než jeho střední část, zda se úplný konec velmi nenápadně vytrácí nebo je ukončen ostřeji, jestli zní dozvuk široce ve stereu či přichází spíš ze středu stereobáze nebo zda má ve svém průběhu nějaké charakteristické rezonance. Ti zkušenější dokážou bez váhání odhadnout i velikost prostoru, kterou dozvuk zhruba simuluje a dokonce i o jaký typ prostředí a strukturu povrchu místnosti by se mohlo jednat.
Na podobné rozlišení prostorové perspektivy však v praxi můžete klidně zapomenout, pokud se nestanete specialistou na nahrávání variací pro sólová dřívka (claves). U zvuků s delším dozníváním (vibrafon, triangl, činely...) nebo u registrů, kde nejsou jednotlivé fráze zřetelně oddělené (smyčce, varhany, doprovodné vokály apod.) a jednotlivé tóny nebo akordy se spojují prakticky bez pauz, tam na sebe přidaný dozvuk prozradí jen velmi málo nebo vůbec nic. Dochází totiž k maskování přidaného dozvukového signálu zvukem původním, který má nejen podstatně vyšší úroveň, ale také stejné frekvenční složení, což je pro uplatnění maskovacích signálů ten nejpříznivější stav. Jediná změna, která se dá vnímat zřetelně, je změna stereofonní šíře (pokud by byl originální signál v monu). Při extrémním přidání úrovně dozvuku nebo dokonce při vyšší úrovni než je upravovaný zvuk uslyšíte u držených zvuků sice určitou barevnou nuanci, kterou lze při troše shovívavosti považovat za změnu prostorové perspektivy, ale když například změníte čas dozvuku na spodních frekvencích o padesát procent, těžko to upoutá větší pozornost. Nezaměňujme ale třeba syntetické pady s takřka strnulou dynamickou strukturou se živě hrajícími nástroji produkujícími ostře frázované a barevně pulzující útvary, u kterých jsou dozvukové parametry samozřejmě mnohem čitelnější.
Také u normálně frázovaného zpěvu, kde dochází k poměrně rychlému střídání konsonant, je volba správného prostoru prvkem, který zasluhuje značnou pozornost. U signálů tohoto typu je dozvuk sice do značné míry také maskován původním signálem (s výjimkou ukončení fráze ve zpěvu), ale vzhledem k tomu, že akustický signál mění velmi rychle svůj charakter, probíhá maskování na zcela odlišných frekvencích, což přispívá k mnohem lepší čitelnosti přidaného dozvuku. Například dozvuk ze sykavek ve slově „sází“ bude výborně čitelný, i když bude zpěvák držet obě samohlásky přes celý takt.
Po citlivém nastavování dozvukových parametrů při odděleném poslechu jednotlivých nástrojů a hlasů nás ale stejně čeká nemilosrdná mixáž. Trochu to připomíná nasypání všech jemně kořeněných přísad do mixéru - „odděleně to chutnalo zcela jinak než v té omáčce“, ale o tom až příště.
Příště: Dozvuk v komplexní mixáži
