Kurzy zvukové techniky XVI - Důležité rady a praktické postřehy při práci v hudebním studiu Kam kráčí stereo? (1)
Termín stereofonie vznikl z řečtiny (zvuk či hlas je řecky φωνή = foné, 2. pád je fonés, στερεώνω = stereóno = upevňovat, posilovat, což nám význam slova dokreslí) a původně se vztahoval k obecné lokalizaci snímaných objektů, tj. k libovolnému počtu přenášených kanálů. Později se tento výraz ustálil jako označení pro dvoukanálové systémy.
Stereofonních technik je nepřeberná řada, i když na základě obecného hudebního vkusu a studiové praxe vznikly po mnoha letech vývoje určité šablony, které se v jednotlivých žánrech víceméně respektují. Když si ale poslechnete první stereofonní LP desky, kde hraje kapela v monu v pravém kanálu, zatímco na zpěváky zbyl kanál opačný, napadne vás logicky otázka: Dá se z dnešního pohledu takto zpracovaný snímek vůbec nazývat stereofonním? Obdobně bychom se mohli ptát: Mohou se mezi seriózní stereofonní nahrávky zařadit také pseudosterea ze sedmdesátých let vzniklá z monofonních nahrávek, kde se při kontrole mono-kompatibility dějí neuvěřitelné věci?
Odpovědět na takové otázky by bylo určitě snazší, kdybychom byli u prvních pokusů s vícekanálovou reprodukcí. Zatímco Clementu Aderovi stačily pro stereofonní přenos z pařížské Opery do Průmyslového paláce v roce 1881 pouze dva telefonní kanály, ambiciózní vynálezce Harvey Fletcher jich potřeboval kolem osmdesáti: co mikrofon v orchestru, to reproduktor v poslechové místnosti. Kam se na to hrabe dnešní Surround 6.1, že? Zatímco Aderův systém se ale komerčně ujal a ve Francii i Anglii a sloužil téměř až do druhé světové války (Theatrophone a Elektrophone), o Fletcherově osmdesátikanálovém stereu si hudební fanoušci mohli tak leda nechat zdát.
Na komerčním prosazení sterea měla vlastně velký podíl náhoda: U profesionálního záznamu ve třicátých letech se přiváděl audiosignál z mikrofonů přímo do rycích jehel a při srovnávání dvou verzí záznamu orchestru Duke Ellingtona pro RCA v roce 1932 došlo k náhodné synchronizaci obou přístrojů. Znělo to bezvadně! (Věřím tomu, že lépe než některá pseudosterea ze sedmdesátých let.) Poté, co si v roce 1933 nechal Alan Blumlein patentovat dvě koincidenční stereofonní techniky využívané dodnes – XY a MS, vznikla i první deska se stereofonní drážkou od EMI.
Poválečná éra ale velký rozvoj sterea nepřinesla. Ve čtyřicátých letech se sice v kinech začal využívat dvou a vícekanálový zvuk a léta padesátá přinesla první pokusy se stereofonním přenosem také do rozhlasu a televize, ale běžný posluchač neměl tehdy ještě zdaleka jasno v tom, zda systém, který váží a stojí dvakrát tolik, také dvakrát lépe hraje. Komerčně se sice začaly v padesátých letech pořizovat první stereofonní nahrávky na magnetofonový pásek (Remington a Decca), ale tento koníček provozovala spíše skupinka nadšenců než široká hudební veřejnost.
V roce 1957 konečně vyšla první komerční stereofonní deska s dixielandovou nahrávkou: Systém Westrex 45/45 byl již kompatibilní v monu – horizontální pohyb přenosky přenáší součtový signál (L + R) a vertikální signál rozdílový (L – R). Pro týmy nahrávacích studií to znamenalo, že k frekvenčnímu a dynamickému vyvážení nahrávky se přiřadila také lokalizace jako jeden z klíčových parametrů hudebního snímku.
