Kudy po hmatníku
Seriál Honzy Militkého s praktickými tipy pro kytaristy
Díl 7.
Pojďme dnes více hovořit o organizaci hmatníku jak pro doprovody, tak pro sólové hraní. Na rozdíl od klasické kytary, na které se pro durové a mollové stupnice používá pouze několik prstokladových typů, hraných vždy od základního tónu, elektrická kytara si svojí konstrukcí a využitím v moderní muzice - tedy především v kapele - říká o zcela odlišný přístup. Rozsah elektrické kytary je mnohem větší, hmatník za oktávou dostupnější, a potřeba improvizace vyžaduje detailní zmapování hmatníku pro možnost co nejpohotovější reakce. To vše nás vede k naprosto jinému systému prstokladů pro stupnice, potřeba harmonicky doplnit ostatní nástroje v kapele zase pro akordy. Jak si s tím poradit?
Pokud jde o stupnice, je dobré si hmatník vykrýt systematicky od každého tónu příslušné škály a v rámci zvoleného prstokladového typu se naučit pracovat také s pravidelnými melodickými vzory - takzvanými sekvencemi. (Zvolený motiv sekvencovitě opakujeme v tónovém materiálu příslušné stupnice.) Jako výchozí prstokladový model pro durové, mollové a případně další sedmitónové stupnice bych doporučil typ, ve kterém na každé struně hrajeme vždy tři doškálné tóny, (často označovaný jako tři noty pro strunu, v anglické literatuře three notes per string). Tento typ prstokladu můžeme aplikovat na všechny mody (nebo chcete-li, stupně či rotace) kterékoliv sedmitónové stupnice. Jde o velmi praktický prstoklad jak pro stupnicové hraní, tak pro různé typy melodických vzorů. Jeho výhody spočívají zejména v pravidelnosti, díky které se dá přehledně rozložit od všech tónů vybrané stupnice, a dále v dostupnosti a relativním pohodlí pro obě ruce. Levá ruka sice používá rozšířené prstoklady, což ovšem rozhodně stojí za možnost stoprocentního vykrytí hmatníku tímto uceleným systémem. V rámci tohoto prstokladu pak můžeme pracovat s různými melodickými vzory pro budoucí improvizaci.
V Příkladu 1 jde o sekvenci ve stupnici C dur, kterou si dle naznačeného systému můžeme najít ještě od jejích dalších šesti tónů. Následnou transpozicí takto získaných sedmi módů do všech dalších čtrnácti tónin kvartového a kvintového kruhu (prakticky je jich kromě výchozí C dur jen 11, neboť tři z nich jsou enharmonicky zaměnitelné: H dur = C♭ dur, F# dur = G♭ dur, C# dur = D♭ dur) získáme kompletní vykrytí hmatníku v tomto prstokladovém vzoru.
Systém tří not pro strunu sice není zdaleka jediným používaným typem prstokladu, jeho praktický význam je ale poměrně zásadní. Jeho různými modifikacemi pak můžeme docílit i další prstokladové systémy - ale o tom až příště.
V akordických doprovodech se snažíme brát v úvahu, že kytara je jen jedním z pomyslných článků řetězu a v kapele musí doplňovat ostatní nástroje - přinejmenším basu a bicí. Podle stylu a aranžmá můžeme tedy v našem doprovodu buď posílit basové spektrum takzvanými power chordy, hranými často na zkreslený zvuk, nebo ho naopak doplnit akordy ve vyšších sazbách. V takovém případě volíme většinou clean nebo středně nakreslený crunch, který kromě kvintakordového hraní snese i septakordy a nadstavby. Opět to ale není pravidlem a vždy záleží jen na nás, jak v konkrétní aranži svůj doprovod vystavíme a jaký typ zvuku pro něj zvolíme. Takže budete-li chtít z nějakého důvodu v beglu používat „táborákové akordy“ přes šest strun na tvrdé zkreslení, nemůže vám to nikdo zakázat...
Označení power chords (viz Příklad 2) se vžilo pro akordy, u kterých upřednostňujeme čisté intervaly. Děláme to kvůli kompaktnosti zvuku, zejména zkresleného. V případě power chordů tedy v důsledku nejde vlastně ani o skutečné akordy, jelikož jak známo, akord je souzvuk nejméně tří tónů. Zde máme vlastně jen tóny dva, z nichž jeden je pouze zdvojen v oktávě (zpravidla ten nejhlubší). Z kvintakordu tedy vynecháváme zpravidla tercii a ponecháváme ji na ostatních nástrojích nebo nevyjádřenou. Hrajeme je nejčastěji v trojhmatech, ve kterých zdvojíme buď základní tón nebo kvintu (což stále nic nemění na skutečnosti, že z pohledu tónového materiálu jde o dva tóny). Není to však pravidlo a i obrat od tercie, zejména durové, se běžně používá. Najdeme ho v nespočtu známých riffů a já za všechny uvedu například klasickou Higway to Hell od AC/DC. Jde o sextakord D dur (D/F#) a je to hned druhý akord od začátku. Refrén je pak krásným příkladem, že v power doprovodech můžeme použít v zásadě jakýkoliv interval, uděláme-li to vkusně. Nad prodlevou v basu na prázdné struně A se vystřídají čtyři různé akordy, včetně kvartsextakordu D v plném tvaru (tedy D/A, viz příklad 3).
Ukázky akordických sazeb pro doprovody v septakordech a nadstavbách jsme si uváděli již v minulých dílech, takže jen připomenu, že se jejich polohou pokud možno snažíme držet dostatečný odstup od basového spektra, aby se oba nástroje neslévaly a byly v kapele dobře čitelné. Mějme však opět na paměti, že nejde o univerzální pravidlo a že vždy záleží na kontextu. Praktickou sazbou pro tento typ doprovodu je čtyřhlas, ve kterém se snažíme vyjadřovat tercii a septimu. Vynecháváme nejčastěji kvintu, s ohledem na souhru s basovou kytarou a ostatními nástroji však můžeme postrádat i základní tón.
Uvedenou sekvenci opět najdete na mém instruktážním DVD Technika a improvizace na elektrickou kytaru, příště si doplníme další. Ukázky najdete na www.kurzy.muzikus.cz.
Mimochodem, máte-li chuť si poslechnout kytarový doprovod, využívající jak septakordy, tak nadstavby, můžete sáhnout prakticky k čemukoliv od -123 min. a poslechnout si begly Zdeňka Bíny. Mohu vřele doporučit.
