V následujících dílech si ukážeme několik triků pro práci s efekty na klávesových nástrojích. Budou užitečné spíše pro nástroje hardwarové, velkou část pozornosti totiž věnuji určitému omezení, které tyto nástroje většinou mají (a které u softwarových mnohdy odpadnou, protože vše závisí víceméně pouze na výkonu počítače), ale platí univerzálně. Prvním krokem je vytipovat postupy, které nám umožní se použití efektu úplně vyhnout (jinak řečeno ušetřit efektovou jednotku pro něco jiného), abychom mohli dostat maximum z konfigurace a počtu efektů, které máme k dispozici.
Na syntezátorech analogové generace žádné efektové jednotky obvykle nebyly (snad s občasnou výjimkou například pružinového hallu), přesto jejich zvuky mnohdy znějí, jako kdyby je měly. Vtip je v tom, že určité druhy efektů můžeme naprogramovat už přímo do zvuku, aniž bychom pro ně potřebovali efektovou jednotku. Je samozřejmě možné používat tyto triky i na moderních nástrojích digitální generace. Zásadní úvahou je to, které druhy efektů a zvukových obvodů mohou vytvořit ve zvuku stejný účinek. Pokud si vezmeme základní „svatou trojici“ struktury nejběžnějšího syntezátoru - oscilátor, filtr a zesilovač, u každého z těchto bloků najdeme podobnost s některým druhem efektu. Oscilátor ovládá základní barvu a výšku zvuku (tj. má podobnost s efekty měnícími výšku, případně fázi zvuku - phaser, chorus, pitch shifter aj.). Filtr mění barvu tím, že něco ve zvukovém spektru ubírá, případně něco zdůrazňuje (podobnost s efekty ovlivňujícími jen určité části zvukového spektra - zejména ekvalizéry). Zesilovač ovládá dynamiku (podobnost dynamickým efektům - kompresor, limitér, ale i tremolo aj.). Vhodným naprogramováním těchto základních bloků tedy můžeme dosáhnout hodně podobného (i když ne úplně stejného) výsledku jako při použití některých druhů efektů.
V příštím díle začneme tím, co takto můžeme udělat v sekci oscilátoru.
