V minulém díle jsme skončili u vytvoření výchozí zvukové banky pro další práci. Dnes se podíváme, jak postupovat dále. Opět začneme u celkového počtu zvuků, které budeme pravděpodobně používat. Zde hraje roli kvalita nástroje (velikost jeho paměti), styl hudby, kterou hrajeme (kolik zvuků obecně používáme), a v neposlední řadě, v kolika kapelách hrajeme. Doporučuji oddělovat jednotlivé „projekty“ (například zvuky používané v té či oné kapele) v paměti nástroje i při ukládání na média - je dobré vědět, že třeba všechny zvuky pro kapelu X najdeme v paměťové bance C a na disku jako „ZVUKY_X“.
Důležité je mít zvuky v bance přehledně seřazené a v ideálním případě pojmenované podle skladeb - i když se mnohdy od sebe liší jen v detailech (to má i jiné výhody, které jsme probírali v minulých dílech). Jistě je nepříjemné vždy hledat některý zvuk (mezi stovkami jiných) na zkoušce, nebo dokonce na koncertě. Pokud hrajeme v kapele, která má víceméně stálé pořadí skladeb na koncertech, je praktické seřadit je tak i do paměti. Mysleme také na zadní kolečka - pokud někdy posíláme za sebe na záskok kolegy či kolegyně a půjčujeme jim svůj nástroj, určitě je velmi potěšíme, když jim řekneme například: „Všechny zvuky máš v bance D pojmenované podle písniček...“
Také je důležité rychle se orientovat ve zvucích podle jejich typu (zejména v programech, ze kterých sestavujeme kombinace). Vynikající pomůckou je přiřazení do určité kategorie, podle níž lze pak zvuky rychle hledat, což se potěšitelně stává za poslední roky mezi výrobci standardem. Na starších nástrojích, kde toto není, si můžeme pomoci tím, že dáme název „kategorie“ jako první dva znaky do názvu programu/kombinace. Pokud potom uvidíme například název EP How Deep Is, můžeme snadno poznat, o jaký zvuk se jedná. A dobrá rada na závěr - nezapomínejme vždy zvuky ukládat a zálohovat...
