V dnešním díle se podíváme na potenciometry otočné a tahové, které se na ovládání zvuku používají velmi často. Koneckonců byly to právě ony, které tvořily design nástrojů už od analogové éry (aby na počátku digitálního věku z nástrojů víceméně zmizely a potom se obvykle v poněkud menší míře na nástroje vrátily). Opět trochu filozofie na úvod: U otočného potenciometru můžeme najít „nekonečný“ typ - volně se otáčející a jednoduše zvyšující či snižující hodnoty určitého parametru. Ten oceníme vždy, když nepotřebujeme při ovládání orientaci podle nějakého středu, který by symbolizoval orientační hodnotu parametru (střed stereobáze, poměr suchého/procesovaného efektu 50 : 50 apod.). Pokud tedy například pracujeme s časem zpoždění u efektu delay a chceme experimentovat s extrémně krátkými či dlouhými časy, může být tento typ potenciometru ten pravý. Setkáme se ale také s potenciometry s omezeným rozsahem a případně středovou aretací, které nám mohou referenční bod poskytnout. Tam je výhodná také vizuální orientace - na rozdíl od „nekonečného“ typu okamžitě vidíme, jak máme nastaveno. U tahového potenciometru samozřejmě není možná „nekonečnost“, a tak máme k dispozici různě dlouhou dráhu, která nám umožňuje více či méně přesně parametry nastavovat. Důležitá praktická poznámka: Je dobré brát v úvahu, kolik prstů potřebujeme na ovládání jednoho otočného či tahového potenciometru. Na některých nástrojích mají potenciometry lehčí chod, na jiných těžší, každému může vyhovovat něco jiného. Ale možnost ovládat tři nebo čtyři tahové potenciometry najednou (místo pouze jednoho pomocí palce a ukazováčku) oceníme tehdy, když chceme dělat ve zvuku několik změn naráz. A v neposlední řadě na nás může čekat i určitá záludnost při přepnutí programu - pokud měníme potenciometry zvuk, nastavíme je do určité polohy a přepneme program, u toho může být nastavení úplně jiné a pokus změnit potenciometrem zvuk skončí nepřirozeným a slyšitelným “skokem“ ve zvuku.
Jistě není třeba moc uvádět klasické role těchto potenciometrů - tahové se hodně používají na simulaci táhel Hammondových varhan, zatímco otočné simulují „analogové“ ovládání hlavních parametrů zvuku syntezátorů, jako je ořezávací frekvence, rezonance filtru apod. Ovšem ani zde neplatí nic absolutně - zatímco pro „hammondovská“ táhla jsou tahové potenciometry jednoznačnou výhodou, pro některé parametry zvuku (ořezávácí frekvence filtru, rezonance) mohou být lepší otočné a pro jiné (například časy/úrovně obálek) zase tahové. Je třeba hledat a najít to, co nám vyhovuje. Protože těchto potenciometrů bývá na nástrojích většinou několik, je dobré i hledat určitou logiku v jejich přiřazení vedle sebe, abychom nemuseli při ovládání moc skákat rukou (třeba parametry obálky, filtru, oscilátoru apod. vedle sebe). Dalším logickým použitím je hlasitost (případně panoráma, hloubka efektů apod.) jednotlivých vrstev v kombinaci. Méně tradiční přiřazení probereme příště.
