V následujících dílech si ukážeme, jak postupovat při analýze konkrétního zvuku a jeho programování v praxi. Na začátek pár základních úvah. Programování zvuku není činností, kterou je nutno přenechat odborníkům a „raději se do ní nepouštět“. Můžeme použít i výstižnější termíny: ovládání zvuku a/nebo přizpůsobení zvuku. To by mělo být pro dobrého hudebníka hrajícího na jakýkoli nástroj naprosto samozřejmé - vždy musí přizpůsobovat svůj zvuk aktuální hudební situaci a ovládat ho (mít nad ním kontrolu), elektronické nástroje by neměly být v tomto ohledu žádnou výjimkou. Právě naopak, v tom je jejich možná největší síla - na rozdíl od mnohých akustických nástrojů umožňují zcela zásadně měnit zvuk a jeho reakce přesně podle našich potřeb.
Na počátku musí být co nejjasnější představa, jaký zvuk chceme vytvořit. To zní na první pohled samozřejmě, ale mnohdy tomu tak není, protože uvažování o zvuku v hudebně-estetickém kontextu (tak asi muzikant uvažuje primárně) není úplně totéž jako uvažování v technickém (technologickém) kontextu. Je to jakýsi rozměr navíc, který je nutno se učit a zapojit jej do své praxe. Základem je naučit se zvuk dobře analyzovat a popsat (i slovně), vytvořit si o něm co nejjasnější představu, a tu potom převést do konkrétních zvukových parametrů nástroje.
Dále musí být nástroj, na kterém chceme zvuk vytvořit, schopen to technicky provést. Čili musíme vědět, zda má technické (zvukové) parametry potřebné k tomu daný zvuk vytvořit. K řadě výsledků se dá dojít několika cestami (jak jsme již také viděli v mnoha minulých dílech tohoto seriálu), což platí pro nástroje hardwarové, ale v mnohem větší míře pro softwarové. Posoudit, zda bude daný nástroj umět vytvořit zvuk, který chceme, je schopnost, která se vyvíjí vzděláváním, zkušeností a praxí v této oblasti.
A nakonec tu musí být i člověk, který je schopen na daném nástroji zvuk vytvořit, který zná postup, jak to provést (a to nejen ideově, ale i technicky). Jako u každého elektronického přístroje, i zde platí, že aby dobře sloužil, musíme se s ním naučit zacházet. Každý typ nástroje určitého výrobce je jiný a vyžaduje specifický přístup a zacházení. Ať už na nástroji napodobujeme nějaké existující zvuky (můžeme říci: role imitativní) nebo vytváříme nové (role inovativní), vždy mějme na paměti, že každý zvuk vyžaduje svůj vlastní přístup, své vlastní zacházení, svůj vlastní způsob hry. Dobrý hráč na elektronické nástroje musí vůči nim zvolit odpovídající přístup a záleží i na jeho mentalitě, a toto se z principu musí lišit od přístupu klavíristy nebo hráče na jakýkoli jiný nástroj.
Protože se programování zvuku hezky učí i vizuálně (lze vidět na konkrétním nástroji, jak jsou jeho parametry nastaveny), ukážeme si vždy některý ze známých nástrojů tak, jak je na nich konkrétní zvuk nastaven. Jako malou ukázku můžete vidět zvuk Hammondů (horní manuál), jaký používal Tony Banks v Genesis v písni The Knife z alba Trespass (hlavně v závěru písně).
