Jak to vidí (slyší) zvukař 31
Signálový řetězec
Výhybky a crossovery
Jak už bylo minule řečeno, dnes se podíváme na funkčně o něco složitější a celkově sofistikovanější zařízení určená k frekvenčnímu rozdělení zvukového spektra - speaker management systémy. Na rozdíl od analogových crossoverů nám tyto přístroje nabízejí daleko více možností, tedy kromě samotného frekvenčního dělení i některé další funkce, jako nastavení strmosti, různý počet ekvalizačních křivek na každé pásmo, kompresory, limitéry, zpoždění jednotlivých pásem, ukládání námi vytvořených (nebo upravených firemních) presetů pro různé varianty aparatury apod.
Dovolují nám „vymáčknout“ z aparatury a celého systému ještě trochu víc než s běžným analogovým crossoverem, navíc máme možnost určitým způsobem odstranit některé její neduhy a udělat tak celkově náš systém dokonalejší. Chce to již ale do jisté míry mít alespoň základní teoretické znalosti a taky pravděpodobně vlastnit výsledky „pravdivého“ a relevantního měření celkového frekvenčního průběhu naší aparatury, aby kroky, které následně děláme nebo chceme udělat, měly reálný základ a opodstatnění. Například, pokud ze zmíněného relevantního měření víme, že máme v určitém z dělených pásem „hrb“ nebo naopak propad na nějaké frekvenci, který by již mohl mít obecně negativní vliv na celkové zvukové zabarvení, můžeme jej zkusit eliminovat pomocí ekvalizačních nastavení daného procesoru. Má to tu výhodu, že takto „ošetřená“ a naladěná aparatura nám umožňuje následně mít ekvalizér na celek (součástí digitálního pultu,u analogového - přístroj vedle v racku) víceméně v rovině, pokud si daný problém předtím vyřešíme ve speaker management systému. Celkový ekvalizér si pak necháváme skutečně jen na aktuální doladění a kompenzace potřebné v daném ozvučovaném prostoru. Zvláště, což se může stát, pokud se na nám tato frekvenční neplecha odehrává zrovna někde v překryvu dvou pásem, tak se nám ji ekvalizérem na celek ani nemusí podařit vkusně a adekvátně odstranit. Kdežto na speaker managementu si můžeme samostatně „pohrát“ s ekvalizací každého pásma zvlášť a zkoušet, jak se obě upravené křivky promítnou do celkového výsledného průběhu.
Pokud střídáme více typů nebo výkonnostních sestav a variant používané aparatury, není samozřejmě problém si pro každou situaci uložit a v případě potřeby vyvolat vlastní scénu.
Další možnosti, které nám speaker management procesory nabízejí, jsou veškeré komprese a limitace opět na každém samostatném pásmu. Můžeme si tak „zakomprimovat nebo zalimitovat“ např. pouze basové (nebo jiné) pásmo, přičemž ostatní nám zůstanou, pokud chceme, „nedotčena“. Můžeme si zde zvolit i jakousi celkovou výkonově limitační ochranu našeho systému, třeba pro případ, že by se na náš systém připojil přímo někdo se svým pultem a „hrál nerozumně“, bez komprese a limitace na nástrojích a masteru (známe takové případy :-)). Nebo i pro případ nenadálých zvukových rázů a třesků, vzniklých např. vypneme-li „natvrdo“ pult bez záložního zdroje při plně zesíleném PA systému. Většina těchto přístrojů má vstup na měřicí mikrofon pro frekvenční analýzu systému.
Další metou na pomyslném vývojovém stupínku jsou firemní procesory určené přímo k dané značce a typu aparatury, kde jsou zpravidla pevně dána veškerá vnitřní nastavení, do nichž uživatel nemívá často přístup a může si např. „pouze“ vybrat z přednastavených variant.
Firmy si tím částečně chrání své know how a zajišťují si tak, že jejich složitým vývojem vymyšlené systémy nebudou uživateli „zneužity“ a zvukově znehodnoceny. V těchto případech se velmi často jedná o skutečně globální systémy snímající např. i přímou odezvu reproduktorů systému, většinou propojenou s příslušnými měřicími a modelovými softwary, které nám umožňují správně nastavit danou variantu aparatury pro příslušný prostor nebo počet a prostorové rozložení posluchačů. To by bylo ovšem na další samostatné téma.
Na závěr tohoto dílu ještě jedno malé, obecnější, zamyšlení. Řeknu to asi tak: Žádný systém není „blbuvzdorný“, a tak jako i při nejvyšších typech ochran můžeme vlastní nebo cizí blbostí něco „odpálit“, tak může i špičkový systém prostě „jen nehrát dobře“. Dobrý zvukař většinou dokáže i z horší a hůře sladěné a nastavené aparatury (samozřejmě - nesmí to být totální „šrot a průser“ po všech stránkách :-)) vytáhnout maximum a je to pořád lepší varianta než mizerný zvukař na aparatuře výborné - „našuměné a nagrafované“, která sice impozantně vypadá, „má na to“ hrát skvěle, ale výsledek bývá paradoxně úměrně mizerný právě mizerností takového zvukaře. A bohužel se s tím - i na velkých akcích - dnes poměrně běžně setkávám. Pořád totiž platí, že sebesprávnější teoretické výpočty a měření nemusí zaručeně a nutně znamenat dobrý výsledek.
Na konci (nebo chcete-li na začátku) je totiž vždy lidský faktor, který může přednosti a vymoženosti celého moderního systému buď v co největší míře využít, nebo naopak všechno dobré a zužitkovatelné zmrazit do záporných hodnot. Praxe to dnes bohužel jen potvrzuje a já i moji zkušení kolegové z branže se často opravdu nestačíme divit, jaké výsledky podávají jedinci mající k dispozici špičková zařízení a nejmodernější techniku. Jak jde doslova a do písmene pokazit od základu koncert kapely, která „jde udělat“ dobře v prostředí, v kterém i zvuk „jde udělat“ obstojně. Někdy jsou to skutečně náměty na přímé srovnání, kdy slyšíme mizerný výsledek u kapely, kterou jsme na daném místě např. několikrát (za obecné spokojenosti) zvučili, a nyní, na lepším systému, kdy je obecně očekáván mocnější a lepší dojem ze všeho, je najednou téměř vše špatně. A bývají to nezřídka opravdu elementární věci, jako špatné poměry a barvy nástrojů a vokálů, celkově nevyrovnaný nebo nějakým způsobem nepřirozeně zabarvený až nepříjemný zvuk.
Samostatnou, ale bohužel navazující kategorií jsou někteří „kapelní“ zvukaři, kteří nevědí, kdy má který nástroj ve které skladbě sólo a kdy je důležitý který vokál, případně potlačují hlavní vokál „titulního“ interpreta či nástroj instrumentalisty. To je opravdu velmi smutná záležitost, bohužel v dnešní době tak běžná, že se mi to skutečně až nechce věřit. Z vlastní zkušenosti znám, a leckde jejich „chytré rozumy“ poslouchám, i stálé zvukaře relativně známých a u posluchačů oblíbených kapel, kteří v podstatě nikdy neudělali obecně přijatelný a dobrý zvuk, dokonce se to o nich všeobecně ví a šíří, ale neví to o nich a neřídí se tím pouze dotyčná kapela, o které se pak traduje, že „ti mají vždycky blbej zvuk“. :-( Takže tolik k již v minulosti zmíněnému tématu o zvukařích a „majitelích aparatur“ a příště se posuneme dále ke koncovým zesilovačům.
