V minulém díle (Muzikus 5/2006) jsme si tento styl všeobecně zcharakterizovali a otevřeli jsme i úvodní kapitolu jeho vývoje, kdy jsme uvedli kořeny stylu, jeho zrod a období protogrunge (rozjezd a hledání výrazu). Dnes se tedy obujeme do celého průběhu vlastního grunge včetně nejpodstatnější éry stylu, přelomu osmdesátých a devadesátých let, první poloviny let devadesátých a dovedeme si tento žánr až do dnešních dnů. Jak už je mým zvykem, i dnes bych vás rád upozornil nejen na předchozí díl, a tím i všeobecnou návaznost na ostatní články s touto tématikou, jejichž seznam je uveden v minulém díle, ale i na tabulku B. Ta představuje pohled na vývoj a postavení jednotlivých kapel, osobností žánru a na již obvyklou, z hlediska pochopení dalších aspektů tohoto stylu velmi podnětnou, přílohu se statistikou nejčastějších sestav grungeových skupin. Tabulka B tak navazuje na tabulku A, uvedenou k minulému dílu a prezentující jednotlivé etapy vývoje stylu, včetně dobového zařazení nejsignálnějších alb.
Klasické období: prvotní, syrová podoba grunge
Na startu, počátek stylu (druhá polovina 80. let) Grunge se na samém počátku tohoto období vyznačoval prudkým nárůstem vzniku kapel, které si své hudební ostruhy teprve získávaly harcováním po regionálních klubech. Tím začínalo docházet k cizelování stylu, usazování sestav a výraznému propojování hudebních myšlenek se sociálními tématy.
Melvins v této době vydávají podnětná alba, ještě větší vliv získávají svou tvorbou a vystupováním Green River. Jenže to už na scénu přicházejí Soundgarden, jejichž hutnost projevu, rychle se rozvíjející instrumentální preciznost a obrovská energie si začíná velmi brzy získávat oddaný a stále se rozšiřující okruh fanoušků. Kapela není zpočátku singlově či albově činná, ale to jí ve vzestupu nebrání. Vzhledem k vyzrálosti pozdějších nahrávek lze prohlásit, že právě tento způsob vývoje, o jehož aspektech jsme se zmiňovali již v úvodu minulého dílu, dokázal skupinu vynést nad běžný standard stylu. Nejen ji v následujících obdobích na tomto postu udržet, ale i jednoznačně posunout mezi ta všeobecně nejznámější jména rockové scény. Právě toto zrání bylo pro většinu kapel grunge obdobím typickým. Což vysvětluje, koneckonců při zpětném pohledu i dokládá, sílu těchto skupin a určitou nadčasovost odkazu jejich tvorby.
Výraznou kapelou se stávají i Screaming Trees z Ellensburgu, kteří si svým nekompromisním přístupem u řady fanoušků vyslouží skoro až statut klasiků žánru. Přesto ale nedosáhli na post, srovnatelný například se Soundgarden či Nirvanou, což řada jejich kritiků přisuzuje až příliš velkým ovlivněním psychedelií 60. let. V každém případě je výraznější úspěch čekal až v pozdějším období.
Zajímavou se stává i další formace, Skin Yard, u níž byl vliv Melvins, Green River a Soundgarden naprosto zřejmý. Mohli bychom sem zařadit i denverské Fluid (původní název Madhouse), kteří se rozjeli až počátkem let devadesátých.
Na konci tohoto období také vzniká Nirvana, ale v těchto letech si svůj výraz teprve vytváří, takže do vlastního vývoje stylu zasahuje až v jeho další etapě. Totéž platí i pro řadu dalších skupin. Klasické období: 1. fáze vlastního grunge Rozjezd (přelom 80. a 90. let) V podstatě jde o stylově nejčistší a nejryzejší období vývoje stylu. Z kapel předchozího období se neuvěřitelně rozjíždějí Soundgarden (Louder Than Love a Badmotorfinger), na scénu bouřlivě přicházejí i Alice in Chains, kteří v sobě spojují hodně hudebních prvků, z nichž grunge jako styl vyrostl – energii HM, dravost postpunku, hardrockovou zemitost a výrazné texty, které jsou v jejich případě ve srovnání s ostatními kapelami jemnější a mají hlubší podtext.
Významnou kapelou jsou i Mother Love Bone, jeden ze dvou pohrobků legendárních Green River. Spolu se svým frontmanem Andym Woodem produkují vyzrálou hudbu, která nepostrádá určitý stupeň širší poslouchatelnosti (příčí se mi použít termín líbivost) – proto také celkem bez problémů získávají smlouvu s Polygram Records. Ovšem Woodova smrt překazila jejich další plány (Gossard a Ament spolu poté odcházejí do Temple of the Dog a Pearl Jam). Protipólem Mother Love Bone je další „zůstatek“ Green River, Mudhoney. Jejich sound byl syrovější, drsnější, což výborně korespondovalo s projevem zpěváka Marka Armeho. Programové odmítání jakékoli komercionalizace výrazu jim sice přineslo velkou úctu fanoušků grunge, ale také i nepoměrně menší všeobecnou známost.
Na konec jsem si nechal kapelu Nirvana. Ta svým albem Nevermind v podstatě zažehla celosvětový zájem o Seattle, a tedy o grunge jako styl hudby. I když někteří její skalní fanoušci považují první album Bleach za typičtější pro žánr a kapelu, přesto je to právě deska Nevermind, která vedle uvedení Kurta Cobaina a jeho Nirvany ve všeobecnou známost předznamenala v podstatě další vývoj. Svou skladatelskou, výrazovou a hudební dotažeností definovala styl a posloužila tak jako čítankový materiál pro další skupiny a umělce. Navíc byl její vliv natolik silný, že působila (a to často dost výrazně) i na řadu dalších žánrů a subžánrů.
Rozhodně tedy není chybou příměr, často mentorovaný v dobovém tisku, kdy byla Nirvana označována jako Beatles stylu.
Klasické období: 2. fáze vlastního grunge
V plném tempu (konec první poloviny 90. let) V této fázi dochází k vytěžení hudebních prvků stylu a jejich výraznému vytříbení. Sociální aspekt se v textech začíná pomalu opouštět, řada kapel se ke konci období potýká s úpadkem invence a s energickým nástupem nových skupin, těžících již z hotového a prověřeného materiálu, osvědčených postupů a myšlenek. Některé z nich se snaží o návrat ke svým začátkům, ale jde většinou o prvoplánové pokusy. Nezmaři Soundgarden pořád bodují, na vlně popularity se stále více zničujícím tempem žene Nirvana, svůj zenit zažívají Screaming Trees a přes svůj odmítavý postoj dokonce i Mudhoney. Hole Courtney Love, manželky Kurta Cobaina, také míří nahoru. Díky albu Dirt se miláčkem fanoušků i kritiky stávají Alice in Chains.
Toto období ale přináší dvě další velká jména – Pearl Jam a Stone Temple Pilots. První z nich představuje jeden z vrcholů grunge, a to jak po stránce hudební, tak i z hlediska tvorby a interpretace. Vynikající alba (Ten, Vs., Vitalogy), společné turné s Neilem Youngem, přes 50 miliónů prodaných desek – není divu, že členové této kapely vešli ve všeobecnou známost i mimo břehy grunge (stačí např. uvést zpěváka Eddieho Veddera či kytaristy Mikea McCreadyho a Stonea Gossarda).
Stone Temple Pilots přinesli do stylu hodně hardrockových prvků, včetně výrazné kytarové práce Deana DeLea. Jejich tvorba (např. Purple) je uznávána jak rockery, tak i neortodoxními grungery.
V tomto období se také začínají tvořit první superkapely, kde první z nich, Temple of the Dog, byla původně zamýšlena jako jednorázové uctění památky Andyho Wooda.
Tato fáze přes veškerou stylovou rozbujelost byla rázně ukončena tragickou událostí – smrtí Kurta Cobaina. 6. dubna 1994 jakoby grunge klopýtl, upadl a i když se dokázal zvednout, zdaleka pak nedosáhl své původní lehkosti a bezprostředního výrazu...
Post grunge: 1. vlna (přelom poloviny 90. let, přesněji 1993–1996)
„Staré struktury“ grunge byly sice na vrcholu, ale do jejich stále méně razantního projevu vtrhla vlna kapel, které se hlásily k odkazu hudebních struktur přelomu 80. a 90. let. Přitom využívaly vyzrálost třetího klasického období, zejména po stránce skladby a instrumentace. Tyto skupiny také neodmítaly vliv dalších žánrů, což i díky nakloněným médiím vedlo v konečném výsledku k poměrně rychlému průlomu do všeobecného posluchačského povědomí.
Pravděpodobně jedním z nejvýraznějších představitelů této fáze jsou Foo Fighters a to i přesto, že v průběhu svého vývoje do sebe nasáli i další žánry, včetně hard rocku. Jako přímí pokračovatelé odkazu grunge na sebe hned zezačátku strhli hodně pozornosti, kterou dokázali díky nesporným muzikantským a skladatelským kvalitám udržet až do dnešních dnů.
Z výraznějších jmen bychom neměli zapomenout na vynikající Collective Soul, v jejichž tvorbě najdeme jak návrat k písničce jako takové, tak i hardrockové vlivy 70. a 80. let, nemluvě o sympatickém nadhledu jejich textů. Svůj vklad do tohoto období nepřehlédnutelně vložili i Candlebox, patří sem Seven Mary Three z Virginie, alternativní Third Eye Blind stejně jako texaské trio Radish, výrazně čerpající z odkazu Nirvany. Trochu stranou pak stojí další zajímavé trio, Grammatrain, jejichž tvorba byla vedle klasiků žánru, jako Soundgarden, Pearl Jam či Nirvana, výrazně ovlivněna i dalšími kapelami, jako třeba Metallica nebo Led Zeppelin...
Dále bychom zde mohli jmenovat rockověji znějící Live, texaské trio (později kvartet) Toadies, řinčivé Sponge, ke konci dekády hodně proslulé Bush, či podle mého názoru dost přehlížené Silverchair (např. Frogstomp či Diorama).
Post grunge: 2. vlna (druhá polovina 90. let, přesněji 1996–2000)
Až na sólové projekty určujících osobností a tvorby již zavedených kapel nevykazují nově se prosazující skupiny přílišné lpění na stylové čistotě. Jejich přístup je daleko volnější, ale na rozdíl od předcházející etapy mají osobitý feeling výrazněji vyhraněn. Typickým příkladem pak jsou kanadští Nickelback, u nichž je vedle původních grungeových kořenů hodně cítit vliv klasického hard rocku, zvuk je průzračnější, pojetí volnější, v textech už moc deprese nenajdeme.
Z ostatních představitelů bychom mohli uvést například Flys, kalifornské Oleander, patří sem i dříve vzniklé skupiny jako kalifornští Lit, michiganští Verve Pipe či alternativní Fuel, které se prosadily až v této fázi.
Post grunge: 3. vlna (po roce 2000)
Jen u několika málo výjimek můžeme prohlásit, že jim hlášení se ke stylu grunge neposloužilo jen jako nálepka. Původní myšlenky jsou již naprosto rozmělněny, po hudební stránce často tvoří už jen malou součást jiného stylového zaměření kapely, část interpretů se přiklání pouze k sociálním aspektům. Přesto zrovna v tomto období stále více sílí odkaz klasiků žánru, takže zaznamenáváme časté pokusy o revivaly či o navázání na přelom 80. a 90. let.
Z těch mála jmen bychom tedy mohli jmenovat snad jen Crossfade, trochu prudší Trust Company či superskupinu Eyes Adrift...
KDO DÁL Z FÁZE ROZJEZD?
Patří sem např. Mono Men s výraznými názvuky jak punku z 60. let, tak i prvků starého, dřevního rock and rollu, hodně hardrockoví Tad, divocí Hammerbox s frontmankou Carrie Akre, o stylovou čistotu se snažící Willard a My Sister's Machine, žánrově trochu akademičtí Love Battery...
KDO DALŠÍ VE FÁZI V PLNÉM TEMPU?
Např. hodně melodičtí Tripping Daisy, alternativní Cell či Sprinkler, výrazné britské trio Jacob's Mouse...
NEJZNÁMĚJŠÍ SUPERKAPELY, SUPERSESTAVY V GRUNGE
Vymezení pojmu superkapela Pod pojmem superkapela rozumíme skupinu, jejíž členové se stali proslulými již před založením tohoto souboru. Ovšem pravdou také je, že tento pojem či samotný termín ,super' byl, je a jistě i bude v hudebním, rockovém světě často zprofanováván médii i samotnými vydavatelskými společnostmi, ve snaze přilákat posluchače či fanoušky určitých osobností na nahrávky, vyprodukované právě těmito soubory. Dochází pak k tomu, že se pod toto označení často dostanou skupiny, jejichž obsazení zdaleka nesplňuje tento statut. Můžeme zde sice namítnout, že míra statutu hvězdnosti osobností je vysoce diskutabilní záležitostí, ale zcela jistě je mylné, když bývají takto označovány skupiny, kde je jen část sestavy (často i jeden člen) opravdu známá z předešlé činnosti a zbytek tvoří třeba kvalitní muzikanti, ale zdaleka ne tak všeobecně proslulí.
Tím je také určeno další hledisko, že tímto termínem rozhodně nemůžeme nazývat ty sestavy, které vznikly například jako doprovodné soubory nějaké hvězdy, byť jsou tvořeny známými tvářemi. Vždy by zde mělo jít o trvalejší záležitosti. Ovšem u stylů hudby, které samy vykazují menší časovou životnost (a kam patří i grunge), můžeme udělat výjimku a zařadit sem i takové skupiny, které se daly dohromady třeba jen kvůli jednomu albu (ovšem s původním záměrem, že z toho vyplyne něco delšího). Neměli bychom sem také zařazovat ani změny ve stálejších obsazení.
Velice obtížné je i určit, zda se jedná či nejedná o superkapelu v případě, že její členové již měli nějakou úspěšnou předešlou činnost – to by došlo k výraznému přesycení seznamu skupin, možných zařadit do kapitoly Superkapela. Stačí si uvědomit například druhé složení Deep Purple, klasickou sestavu Rainbow (s Cozym Powellem), některá období Whitesnake a další.
Zajímavé by bylo položit si i otázku zařazení takových kapel, jejichž členové se před opětným reunionem staly všeobecně proslulými osobnostmi... Z historie známe několik klasických příkladů, které nám dokumentují tyto skutečnosti. Dokonalým příkladem super sestavy byli Cream (první superskupina vůbec), dále Blind Faith, patřili sem Crosby, Stills, Nash & Young, Bad Company, tria Beck, Bogert & Appice a Emerson, Lake & Palmer a další. Z pozdějších byli příkladnou ukázkou Asia, GTR, KGB, Little Village, Honeydrippers, Traveling Wilburys, kvartet Anderson, Bruford, Wakeman & Howe, z těch nejsoučasnějších můžeme jmenovat třeba Memento Mori, mohli bychom sem ale zařadit i soudobou sestavu King Crimson... Superkapely, supersestavy v grunge (s přihlédnutím k šíři vymezení stylu): Typické sestavy: – Alice Mudgarden (všichni členové Alice in Chains, Chris Cornell – Soundgarden, Mark Arm – Mudhoney) – Temple of the Dog (Chris Cornell – Soundgarden, Stone Gossard – Mother Love Bone či Pearl Jam, Jeff Ament – Mother Love Bone či Pearl Jam, Matt Cameron – Soundgarden, Mike McCready – Pearl Jam a Eddie Vedder – Pearl Jam) – Mad Season (občas název Gacy Bunch) (Layne Staley – Alice in Chains, Mike McCready – Pearl Jam a Barrett Martin – Screaming Trees) Pro velký vliv grunge osobností bývají do tohoto seznamu řazeny i tyto skupiny: – Class of '99 (Layne Staley – Alice in Chains, Tom Morello – Rage Against the Machine, Stephen Perkins – Jane's Addiction a Martyn Le Noble – Porno for Pyros) – Eyes Adrift (Krist Novoselic – Nirvana, Curt Kirkwood – Meat Puppets a Dud Gaugh – Sublime) – No WTO Combo (Kim Thayil – Soundgarden, Krist Novoselic – Nirvana, Gina Mainwal – Sweet 75 a Jello Biafra – Dead Kennedys)
STATISTIKA NEJČASTĚJŠÍCH SESTAV GRUNGE
Na rozdíl od některých ostatních stylů je pro grunge mimo jiné typická i menší variabilita v obsazení kapel. Hudební hledisko, které jsem charakterizoval v přecházejícím díle, je zde nabíledni. Je nutné si uvědomit naprosto převažující orientaci na kytaru jako určující nástroj. Za povšimnutí také stojí několik dalších skutečností. Například zde, až na výjimky, nenajdeme klávesy. Vedle určujících typických znaků grunge (a tím i kořenů hudby, ze kterých vzešel) a výrazné úlohy kytary jako takové můžeme spatřovat důvod tohoto faktu i v samotném stylu hry, kde je přímočarost jedním z hlavních faktorů. Úloha kytary je zdůrazněna i dalším faktem. Povšimněte si, že je zde celkově převládající procento skupin, kde zpívá kytarista (nebo jiný muzikant). Úloha sólového zpěváka zde, na rozdíl od ostatních žánrů, není až tak výrazná. Tím je vlastně i podtržena historická souvislost vzniku tohoto stylu, ve které hraje hlavní úlohu, jak uvedly seattleské dobové noviny, „normální, běžný kluk z ulice s kytarou.“ Ze všech složení naprosto s přehledem převládají kvarteta (přes 47 % všech sestav), a to nejvíce se samostatným, sólovým zpěvákem (voc, g, bg, dr). Patří sem takové kapely, jako Alice in Chains, Skin, Stone Temple Pilots, Mad Season, Seven Mary Three, Hammerbox, Live, Love Battery, občas zpěvákovi výrazněji vypomůže i další člen kapely (voc, g/voc, bg, dr – Lit...), sólista se může opřít i o širší instrumentální schopnosti členů skupiny – voc, g/key, bg, dr (Screaming Trees...). Často je zpěvák zároveň kytaristou (voc/g, g, bg, dr), což můžeme vysledovat u Soundgarden, Hole, pozdních Toadies, Candlebox, Third Eye Blind, Verve Pipe a dalších, i zde se zapojují ostatní členové skupiny (voc/g, g/voc, bg, dr – Nickelback, Cell...), občas zpívá doslova celá kapela (voc/g, g/voc, bg/voc, dr/voc – Mudhoney...), mnohdy jde spíše o kytaristu, který zpívá: g/voc, g, bg, dr (Foo Fighters, Mono Men...) či g/voc, g/key, bg, dr (ranní Tripping Daisy...).
Na druhém místě nalezneme hned dva druhy sestav (je to první případ v historii těchto studií a jejich statistik), které se na celkovém složení grungeových skupin podílejí prakticky stejným procentem, cca 25 %. Jde o tria a kvinteta. V případě trií je naprostá většina souborů ve znamení sestavy g/voc, bg, dr (Nirvana, Melvins, Silverchair, Tad, ranní Toadies, Radish, Grammatrain, Oleander, Trust Company...). Najdeme zde i sólově zpívající baskytaristy (g, bg/voc, dr – Malfunkshun...), bubeníky (g, bg, dr/voc – Jacob's Mouse...), někdy se na celkovém projevu podílejí postupně všichni členové trií: g/voc, bg/voc, dr/voc (Eyes Adrift...). U kvintet také zcela převládá jeden typ sestav, a to se sólovým zpěvákem (voc, g, g, bg, dr). Tam bychom mohli zařadit například Green River, Mother Love Bone, Pearl Jam, Sponge, Fluid, Nymphs, Willard atd., poměrně četná je i odvozená sestava této první verze, kdy se zpěvák na celkovém soundu výrazně podílí i svou hrou na kytaru (voc/g, g, g, bg, dr – Temple of the Dog, Collective Soul...). U kvintet nalezneme i klávesy, v tomto stylu jinak velmi sporadické, a to buď jako další nástroj kytaristy (g/voc, g, g/key, bg, dr – pozdní Tripping Daisy...), či dokonce jako samostatný prvek: voc/g, g, bg, dr, key (Bush...). Zajímavou sestavou je pak složení, které má navíc dalšího zpěváka, orientujícího se na doprovodné vokály (voc, g, bg, dr, back.voc – Flys). Zcela na posledním místě se krčí sexteta (tvoří necelá 2 % z celkového počtu kapel), kde bývá nejčastější složení s klávesami: voc, g/voc, g, bg, dr, key (Fuel...). Minimální variabilita ve složení – to je skutečnost, která při zhodnocení této statistiky vyplývá na první pohled. Můžeme si to vykládat různě: časová nemožnost se více rozvinout, úzká specifikace stylu (včetně vlivů kořenů), žánrově určená forma skladeb, přílišná uzavřenost ostatním stylům hudby (což někdy nemusí být na škodu a dokážou to ocenit nejen skalní a letití fanoušci)... Jisté je, že není špatné si třeba tuto statistiku srovnat s dalšími, které jsem zde již uvedl v minulých dílech – dokáže to leccos napovědět v tom kladném i v tom záporném slova smyslu.
