Gerald Veasley - Bass profil

Přední basista jazzové a fusion scény v osmdesátých a devadesátých letech, který si své jméno vydobyl především po boku Joea Zawinula a Grovera Washingtona. Jeho doménou je sice fusion, ale pohybuje se stejně lehce v soulu, blues nebo R & B. Je vybaven brilantní technikou a feelingem. Má vlastní uznávanou kapelu, vede vlastní výukový program a s klinikami a workshopy jezdí po celém světě.

Filadelfie

Geral Veasley se narodil 28. července 1955 ve Filadelfii v Pensylvánii. K hudbě měl blízko již od útlého dětství, neboť jeho matka byla nadšenou amatérskou zpěvačkou, která jako koníčka studovala operní zpěv. Malého Geralda fascinovalo, že má noty napsané na papíře a z toho je schopna zpívat. Už tehdy se rozhodl, že chce dělat něco kolem hudby.

Dlouho přesvědčoval rodiče, že by chtěl hrát na nějaký hudební nástroj. Nejdříve ho zajímal klavír, ale pak viděl v televizi spoustu nových kapel, kde hráli především na kytary, a svůj zájem upřel tímhle směrem. A protože v těch kapelách byly i baskytary a Geraldovi přišlo, že díky tomu, že mají menší počet strun, bude pro začátek snadnější se naučit na basu, dostal nakonec ve dvanácti letech k Vánocům baskytaru.

Nejdříve se začal učit u místního kytaristy, který mu ukázal, jak hrát trsátkem a jak hrát stupnice a pohybovat se po hmatníku. Později se začal zajímat o místní kapely a pod vlivem Motownu začal hrát v bluesových a R & B kapelách. V té době bylo v okolí Filadelfie spousta kapel, a tak nezřídka docházelo k „battle of the bands“ (bitvám kapel), které pro jednotlivé muzikanty znamenaly, že opravdu tvrdě pracovali, aby se v těchto „bitvách“ ukázali - počítaly se především univerzálnost a showmanství. S kapelou také začali hrát i rockové věci, třeba Cream, Santanu nebo Chicago. Později se nechali ovlivnit třeba i Yes. Zásadním předělem v hudebním životě Geralda Veasleyho bylo, když se mu do ruky dostala deska Kind of Blue Milese Davise. Od té chvíle se začal zajímat i o jazz. Jeho inspirací potom byli hráči jako Ray Brown, Oscar Pettiford a Charles Mingus, ke kterým později přibyli třeba Stanley Clarke nebo Jaco Pastorius.

Reverie

S příklonem k jazzu bylo jasné, že si Gerald dříve či později najde i stejným směrem orientovanou kapelu, což se mu podařilo s projektem Reverie. Tahle kapela, kterou dalo dohromady trio Jim Miller (bicí), Mark Knox (klávesy) a E.J.Yellen (saxofon) na začátku sedmdesátých let v Indianapolisu, se do Filadelfie přesunula v roce 1976. Etablovali se na tamější scéně a hledali basistu, který by byl schopen, podle vzoru Weather Report, kombinovat ve svojí hře vlivy funku a swingu. To se jim podařilo právě s Geraldem Veasleym, který se nakonec stal i zpěvákem a frontmanem kapely.

Tihle čtyři byli základem kapely, který se ale nebránil spolupráci s jinými umělci. Začali se prosazovat především v Tri-State area v okolí Filadelfie. Hráli v každém možném jazzovém klubu, na jazzových festivalech i na soukromých večírcích. Vedle vlastních věcí hráli i převzaté R & B a funk, aby se uživili.

Na konci sedmdesátých let začali přemýšlet o natočení alba, a protože neměli peněz nazbyt, rozhodli se, že budou pokusnou kapelou pro natáčení v Institutu pro audio výzkum v New Yorku (The Institute of Audio Research - IAR). Jejich desku měl na starosti Bob Katz, špičkový zvukař a producent, který má na kontě i několik Grammy. Hned na prvním albu měli jako hosta kytaristu Larry Coryella, kterého nadchli, když mu předskakovali v klubu The Main Point.

S touhle kapelou působil Gerald Veasley až do roku 1992. Vydali za tu dobu čtyři alba, která sice ve své době nebyla příliš úspěšná, ale dnes jsou z nich ceněné sběratelské rarity.

The Joe Zawinul Syndicate

Kapela Reverie musela ustoupit různým aktivitám jednotlivých členů a pro Geralda Veasleyho bylo tou nejdůležitější aktivitou lano, které dostal od Joea Zawinula do jeho nové kapely The Joe Zawinul Syndicate. Joe dal tuhle kapelu dohromady po rozpadu Weather Report a ani Gerald Veasley se podobně jako Victor Bailey nevyhnul srovnávání s Jacem Pastoriem. „Nicméně musel si tím projít hlavně Victor. Když jsem já nastoupil k Joevi, lidé se už pomalu smířili s tím, že druhý Jaco Pastorius prostě nebude.“

Gerald Veasley působil po boku Joea Zawinula sedm let během roků 1988 až 1995. Jak s oblibou říká, vydržel u něj nejdéle ze všech basistů. Natočil s ním alba Black Water (1989) a Lost Tribes (1992) a odjel několik turné, než se v roce 1995 definitivně rozhodl pro sólovou dráhu

Vedlejší spolupráce a sólová dráha

Díky kapele Reverie se Gerald dostal ke spolupráci s dalšími umělci. Především to byl třeba jazzový houslista John Blake, s nímž natočil desky Twinkling of an Eye (1985) a A New Beginning (1988). Pak to byl také bubeník Odean Pope, se kterým hrál v jeho triu nejen v USA, ale i v Evropě a natočil s ním tři alba. Spolupracoval s legendárním saxofonistou Groverem Washingtonem, Jr., se kterým natočil mezi lety 1987 a 2004 sedm studiových alb. Na začátku 90. let hrál s Georgem Jindouem, vyhledávaným jazzovým perkusistou. Nahrál i dvě alba s The Jaco Pastorius Big Band. Objevil se na nespočtu dalších jazzových nahrávek.

Od roku 1992 postavil i svou vlastní kapelu a začal vydávat sólové desky, kde se objevují všechny styly, kterými si Gerald prošel. Dosud vydal osm desek, z nichž především Your Move z roku 2008 dosáhla výrazného ocenění u kritiky. V roce 2010 dal dohromady i The Electric Mingus Project, kde vzdává poctu svému velkému vzoru Charlie Mingusovi.

Výuka

Vedle aktivní hudební kariéry se začal Gerald Veasley věnovat i výuce baskytary. S workshopy a klinikami jezdí po celém světě, jako host se objevuje i na Berklee College of Music nebo na basových kempech Victora Wootena.

V roce 2002 založil Gerald vlastní basový kemp nazvaný Bass Bootcamp, který se každoročně koná v druhé polovině března ve Filadelfii, kam zve i další instruktory, jako jsou Adam Nitti, Andrew Gouche, Anthony Wellington a další. Během roku ale pořádá Gerald i jednodenní semináře pod touto hlavičkou a nezůstává pouze ve Filadelfii, ale učí po celých Spojených státech.

www:

www.geraldveasley.com