Bývá zvykem, že u tohoto sloupečku vždy uvedeme nějakou zajímavost. Tentokrát si jenom lehce připomeňme historii firmy DiMarzio. Má to návaznost na dnešní typ snímače, protože tato společnost, kterou založil její dosavadní šéf Larry DiMarzio, udělala zásadní průlom na hudebním trhu právě snímačem Super Distortion.
DP100, která je modifikací tohoto slavného snímače z roku 1973, nabízí uživatelům dlouhý, táhlý, vysoce zkreslený tón, který při své charakteristice neztrácí čitelnost. Jde velmi hezky za rukou, kytarista zde nemusí, samozřejmě v závislosti na nastavení gainu na zesilovači, každý tón tzv. vydřít.
Z desetistupňového hodnocení ekvalizace zvuku má Super Distortion DP100 výšky 5,5 (nižší mají v této sérii High Power jen DP155, DP152, DP222 a Crunch Lab), středy 7,5 (pouze modely Breed, Super 3 a Tone Zone mají vyšší hodnoty) a basy 8,0 (v podstatě nejvyšší hodnota spolu s Breed Bridge, Dual Sound, ještě větší posílení basů má pouze Tone Zone DP155).
Na hodnotách je jasně vidět, k čemu je snímač určen. Výšky jsou optimálně nastaveny na udržení čitelnosti jednotlivých tónů, ale nevytvářejí ze zkresleného zvuku nežádoucí „písek“. Středy jsou výrazně posíleny a umocňují tak klasický kytarový zvuk, hodně navýšené basy vyrovnávají charakteristiku umístění tohoto snímače u kobylky a poskytují celkovému soundu potřebnou hutnost.
Snímač je tak ideální k lampovým aparátům, jeho výstup není, jak by se možná dalo očekávat, až příliš vysoký (vyšší hodnoty najdeme např. u Steve Morse Model), takže nejsou problémy s průzračností čistého kanálu.
A proč si i v tomto případě nejmenovat kytaristy, kteří tento snímač používají? Řekne nám to o charakteristice zvuku daleko více než jeho popis. Z dlouhé řady kytaristů tak můžeme jmenovat Ace Frehleyho, Adriana Smithe, Al Di Meolu, Bruce Kulicka, Toma Scholze, Paula Gilberta a další.
