Když v roce 1946 americký hudebník Harry C. Chamberlin nahrával party do skladeb svých kolegů, uvědomil si, že by části nahrávek jednotlivých hudebních nástrojů bylo možné použít i v jiných skladbách.
Započal proto s pokusy o vytvoření rytmických frází pomocí smyček magnetofonových pásků s nahranými bicími nástroji. V roce 1948 postavil v garáži svého domu v kalifornském Uplandu prototyp automatického generátoru rytmů, který obsahoval čtrnáct smyček 1/4“ magnetofonového pásku s nahranými rytmy. Nástroj nazvaný Chamberlin 100 – Rhythmate zaujal místní hudebníky, Chamberlin vyrobil asi deset exemplářů a začal se věnovat konstrukci klávesového nástroje s obdobným principem činnosti. Prototyp dokončil v roce 1951. Každá klávesa ovládala posuv magnetického pásku se zaznamenaným tónem hudebního nástroje. Namísto smyček pásku byly použity krátké úseky pásků přehrávané při stisku klávesy vždy od začátku, čímž byla zajištěna správná reprodukce náběhu tónu.
První vyráběný model Chamberlin 200 – Musicmaster má klaviaturu s 35 klávesami, z nichž každá ovládá posuv jednostopého 1/4” pásku. Všechny pásky jsou uložené ve společném kovovém rámu dovolujícím jejich snadnou výměnu. Pod pásky je umístěna dlouhá společná tónová kladka, která při stisku klávesy uvede příslušný pásek do pohybu, čímž začne přehrávání zaznamenaného zvuku. Při uvolnění klávesy je pásek vrácen do výchozí polohy pružinou, tvořenou dlouhým ohnutým ocelovým pásem. Délka hraných tónů může být z důvodu omezené délky magnetofonového pásku nejvýše osm vteřin.
Nástroj byl úspěšný, Chamberlin rozšířil výrobu a spojil se s Billem Fransenem, který se staral o prodej nástrojů. V 60. letech se vyrábělo několik nových modelů, používajících třístopé pásky šíře 1/8”. Použitím tří stop se zvětšil počet zaznamenaných zvuků, nestandardní šířka zajišťovala příjmy z prodeje náhradních nahraných pásků se zvuky. Nové nástroje již nemají kovový rám, což je jednou z příčin jejich nízké spolehlivosti. Oba konce pásků mají navinuté na bubnech, pomocí nichž lze pásky převinout do jiné polohy, a změnit tak zvukovou banku. Posuvným ovladačem lze posouvat všechny snímací hlavy, a tím volit přehrávané stopy.
Prvním z nových nástrojů je model 300 a dálkově řízený model 350 bez klaviatury. Po několika exemplářích modelů 400 a 500 se v letech 1962 až 1969 sériově vyráběly modely 600 a 660. Mají dva manuály, z nichž pravý slouží k řízení melodické sekce a levý ovládá pásky s rytmy a zvukovými efekty. Nástroje jsou vybaveny také pedálem s rozsahem patnácti tónů.
V roce 1962 se vydal Bill Fransen se dvěma Chamberliny do Anglie, kde podle nich vyrobila firma Bradmatic první verzi Mellotronu, kterému se budeme věnovat v následujícím dílu.
V roce 1970 Chamberlin opustil koncepci nástroje s více zvukovými bankami a v nových modelech použil osmistopé pásky standardní šíře 1/2”, snímané stereofonními hlavami. Prvním z nových nástrojů byl model 800 – Riviera, se čtyřmi manuály a pedálovou klaviaturou. Byl mimořádně nákladný, a vyrobily se proto jen dva exempláře. Další nástroje s osmistopými pásky tvoří řadu M. Základní model M–1 má jednu klaviaturu. Mechanika je zcela přepracovaná, nepříliš spolehlivý pružinový mechanismus pro návrat pásků do výchozí polohy byl nahrazen motorovým systémem. Stereofonní hlavy umožňují současně snímat dvě stopy a míchat tak dva zvuky. Nástroje jsou výrazně menší než předchozí modely. Model M–1 se stal nejoblíbenější verzí Chamberlinu. V několika exemplářích se vyráběly také verze s dvěma nebo čtyřmi klaviaturami i model M–1R bez klaviatury určený pro připojení k základnímu nástroji M–1.
Ač není Chamberlin vybaven žádnými obvody pro modulaci či artikulaci zvuku, lze silou stisku kláves do jisté míry ovlivňovat jeho náběh. K typickému zvuku přispívá kolísání a další nepravidelnosti pohybu magnetických pásů, jejich nedokonalý kontakt se snímacími hlavami, zkreslení předzesilovačů a další vlivy. Zvuk Chamberlinu je ve srovnání se zvukem známějšího Mellotronu pokládán za kvalitnější, proto byl údajně použit i na některých nahrávkách namísto uváděného Mellotronu.
Další informace o magnetofonických nástrojích najdete v knize Elektrofony I, kterou distribuuje vydavatelství Muzikus. Ukázky z ní si můžete prohlédnout na www.uvnitr.cz/knihy.html.
