Bass profil - Ondřej Škoch

Dnes se v basovém profilu podíváme poprvé do našich končin a také ne úplně tradiční formou - rozhovorem. Původně byl určen rozhovor pro seriál Po boku hvězd, ale povídání bylo natolik zajímavé a výživné, že jsme se rozhodli ho rozdělit do dvou částí. Dnes se v rámci basového profilu podíváme na Ondru Škocha coby hráče - basistu v Chinaski a kytaristu ve vlastním projektu Nitky. V příštím čísle se dozvíte o producentské a skladatelské činnosti a také o zajímavém projektu Music Cluster, který má za úkol pomáhat začínajícím kapelám.

Nitky

Kde vznikl nápad na kapelu Nitky? Kde jsi vzal ten název a jak tě vůbec napadlo zhudebňovat básně Suzanne Renaud?

Se zhudebňováním básní jako takovým jsem začal už v dětství. Když jsem začal hrát na kytaru, líbily se mi básně od Jaroslava Seiferta a jako první jsem zhudebnil báseň Klubko. Také jsem měl v té době punkrockovou kapelu Stále jinak a v té jsme zhudebňovali Reynka, takže jsem s básněmi pracoval vždycky.

Když jsem pak na konzervatoři studoval skladbu, začaly mě bavit i orchestrální aranže, smyčce a podobně. Rozhodl jsem se tehdy zhudebnit další Reynkovy básně. Už jsem se tehdy znal se svou nynější ženou, která přebásnila básně Suzanne Renaud. Vznikla tehdy deska, kde byly zhudebněné básně těchto dvou autorů. Na té desce byla skladba Nitky, která dala název nejenom albu, ale vlastně celému projektu.

Předcházelo tomu vlastně i to, že jsem zhudebnil básně Jana Skácela a vytvořil jsem takové pásmo, které se jmenovalo Vteřiny. Z toho vzniklo celé divadelní představení pro děti, které jsme pojali jako výchovné koncerty, kde se hrály ty zhudebněné básně a prokládaly se čtenými věcmi. Tehdy nám to uvedlo divadlo Semafor, kde dopolední představení bývala pro děti. Zásadní na tom bylo to, že tehdy jsem zjistil, že tohle mě baví a jde mi to. Vždycky si přečtu báseň a většinou už po prvním přečtení mám v hlavě nějakou melodii.

Touhle cestou jsem se tedy vydal a vznikla deska První sníh, která už obsahuje jen přebásněné věci Suzanne Renaud.

Bohuslav Reynek už byl tehdy hodně populární a já měl k dispozici vlastně nové překlady Suzanne Renaud a nikdo tedy nemohl zhudebnit stejnou báseň jako já. V tomhle jsem byl svobodnější.

Teď dokončuješ novou desku tohoto projektu. Jak dlouho už na tom pracuješ?

Po docela velkém úspěchu desky První sníh, kdy za plus považuji to, že se prodalo všech tisíc kusů, které jsme nechali vylisovat, a vyšly i pozitivní recenze, jsme si řekli, že bychom v tomhle projektu mohli pokračovat. Začali se mi také ozývat lidé, kteří si koupili Nitky, že jim ta deska přestala hrát. My to tehdy vlastně vypalovali, protože vylisování jsme si nemohli dovolit. Rozhodli jsme se udělat reedici desky s tím, že na ni nahrajeme jednu nebo dvě nové věci.

A myslím, že to bylo v roce 2012 v Bretani, kdy jsme udělali první skladbu. Pak jsme udělali druhou, třetí, a pak už mi přišlo, že bych mohl udělat celou novou desku. Byl to běh na dlouhou trať, vznikalo to celé dva roky. Poslední skladbu jsem napsal nedávno na sjezdovce, a to doslova.

Když jsem tu desku začal dávat dohromady, chtěl jsem mít nějakého speciálního hosta, zpěvačku se zajímavým hlasem, která by to posunula jinam a dál, než byl První sníh. Já jsem spíš muzikant než profesionální zpěvák, a proto jsem chtěl mít ve zpěvu ještě další rozměr. A napadla mě úžasná dáma, Zuzana Homolová, která je ve svém stylu legenda. Zkusil jsem jí napsat, ona souhlasila, a vlastně zpívá zhruba na sedmdesáti procentech celé desky. Potěšilo mě, když mi řekla, že kromě těch krásných slovenských balad, které zpívá, je schopna zpívat i francouzsky. Vždycky jsem chtěl napsat česko-francouzskou písničku a ta poslední písnička z té sjezdovky, to je právě ona.

Původně jsme se domlouvali na jedné skladbě. Já jí poslal celou desku, kdyby se jí náhodou líbila třeba i nějaká jiná věc, tak že se nebráním, aby účinkovala i v jiných skladbách. A ona mi to vrátila s tím, že by klidně zpívala na většině desky. To mě nadchlo, protože to tu desku posune výrazně dál.

Kdy ta deska vyjde a kdy bude křest?

Deska vyjde na začátku nebo v půlce června, tak aby mohl být 20. června křest v Paláci Akropolis. Křest začíná v 18 hodin.

Jaké další hosty jsi tam měl kromě Zuzany Homolové?

Těch hostů je tam víc. Mám tu takovou stálou partu, na bicí Jan Linhart, náš přední jazzový bubeník, na kontrabas Petr Tichý, o tom je také často slyšet v rámci jazzu. Produkuje to Darek Král, který zároveň hraje na klavír a na klávesy, a můj brácha Štěpán, který desku spoluprodukuje, točí a hraje na dechové nástroje. Pak jsem také přizval Tomáše Reindla, který se věnuje indické hudbě a hraje na udu, tabla a didgeridoo. Na cajon zahrál Tokhi El Rytmo, ten se věnuje zase hodně latinskoamerické hudbě. A v neposlední řadě na violoncello Mařenku Tichou, manželku Petra Tichého.

Jaká ta deska bude žánrově?

Misí se v tom všechno, co jsem kdy dělal a dělám. Základem je folk, protože všechno skládám na akustickou kytaru. Je tu i jazz, protože jsem prošel jazzovým obdobím, stejně jako latinskoamerická nebo etnická hudba. Je tam jasně zakořeněný pop, který mám v sobě od úplných začátků. Jsou tam i rockové kytary. Prostě od každého trochu.

U zhudebňování básní není ani tak důležitý styl, jako nutnost ctít tu básničku. Snažím se, abych hudbou nepřebil text. Mám rád košaté aranže, ale když je text náročnější, tak je lepší nechat to decentní, aby to vyznělo.

Jsou tam dvě zásadní písně, jedna je titulní, Prší na habry, a je to veselá píseň na šest osmin. Na tyhle texty je těžké psát veselé písně, protože Suzanne Renaud neměla úplně veselý život a ty texty tomu odpovídají.

A pak je tam píseň Houby s moc pěkným textem, který se točí kolem přírody. A na tuhle píseň vzniká i animovaný videoklip, na kterém dělá velmi talentovaná Kateřina Hubená. Už jsem viděl nějaké návrhy a moc se mi to líbí.

To je další věc, že udělat dobrý videoklip na báseň je nesmírně složité. Báseň funguje tak, že si ji člověk přečte a každý si představí to svoje. To máš jako když si přečteš knihu a pak vidíš film, který ti nesedne. Můj požadavek na to byl, že by měl být videoklip abstraktní a jenom obrazy. Sešli jsme se a docela dlouho jsme si o tom povídali. Ukazoval jsem Kateřině fotky od mého táty, který dělá fotomontáže. Prošli jsme knihu od Hundertwassera, který mě fascinuje, protože kombinuje přírodní motivy v architektuře i v obrazech. Jí se to líbilo a myslím, že se to i potkalo s její představou.

Ona dělá všechno ručně, všechno namaluje, a potom to v počítači rozhýbává. Jednotlivé obrazy se prolínají. Příběh klipu je vlastně jednoduchý. Abstraktní postava vstoupí do abstraktního lesa, ta písnička ji provází a postava začne prorůstat okolní přírodou. A nakonec, když vyjde z lesa, tak místo aby o všechno přišla, tak zůstane obohacena tou cestou, kterou prošla.

Bude tenhle projekt pokračovat i po poslední desce? Protože Suzanne Renaud už máš vyčerpanou...

V tuhle chvíli ještě nevím, ale určitě chci i do budoucna pokračovat ve zhudebňování básní. Je docela dobře možné, že moje žena začne psát vlastní básně, protože je už kdysi dávno psala. Pokud ne, tak jsme uvažovali o zhudebnění básní Sarah Kirsch, což je německá básnířka. Vím určitě, že tenhle způsob práce v mém životě nekončí. Pro mě je to takový odpočinek, relaxace.

Chinaski

Vaše kapela má spoustu hitů. Ale evidentně recept na ně u vás funguje.

Je to tím, že v kapele je šest autorů a za celou historii kapely se každému z těch šesti lidí povedlo napsat hit. Je to obrovská výhoda téhle kapely. V průběhu let nejdřív psal Michal, pak se k němu přidali Franta i Hroch, pak jsme přišli my ostatní a také jsme něco napsali. Největší hitový potenciál má Franta, ten má na to obrovský talent. Jemu dobře fungovala kombinace s Pavlem Grohmanem, který psal texty, které měli lidé rádi.

Jaká je tvoje pozice v kapele?

Michal to, myslím, dobře popisuje v knížce (Michal Malátný - Chinaski Poprvé, pozn. autora). Jsem sice služebně druhý nejmladší, ale pro pivo jsem klukům nikdy nechodil. Funguju jako basista, ale myslím, že kluci tehdy chtěli spíš někoho, kdo je schopen napsat i písničku a je spíš instrumentalista, ne jen basista. Já jsem vlastně na basu vůbec neuměl, když mě přijali, takže byl ten můj přístup úplně jiný.

Moje pozice je tedy hlavně hrát na basu, hrát na ni dobře, držet dobrý groove, a když se povede, tak napíšu písničku.

Kolik dostáváš prostoru pro svoje písničky, nápady a aranže?

Prostor dostávají úplně všichni. Vždycky když se pracuje na nové desce, tak se nahromadí velký kopec písniček a z toho kopce se jich pár vybere. Já sám skládám hodně, tím jak mě baví pracovat s různými zvuky a neustále si dokupuju nové plug-iny a virtuální syntezátory. Jenže ne všechno je použitelné pro Chinaski. Často něco přinesu a kluci mi řeknou, že tohle nemůžeme hrát. A mají pravdu. Ze začátku jsem se tím dost trápil, ale nejde si říct, že teď napíšu písničku pro Chinaski. Nemůžu se takhle limitovat. Takže většinou přinesu deset věcí a zůstanou jenom tři. A takhle to máme všichni, víme, že musí zůstat jen ty nejlepší pro tuhle kapelu.

Teď spolupracujete s Gregem Haverem, což je producentská hvězda. V čem je jiný než producenti, se kterými jste dosud pracovali?

My jsme za tu dobu spolupracovali s několika producenty. Moje první spolupráce byla s Michalem Pekárkem, potom s Michalem Dvořákem a nakonec s Milanem Cimfem. Všichni ti kluci byli výborní.

Já jsem to začal chápat až ve chvíli, kdy jsem sám začal produkovat. Dokud jsem to nedělal, tak jsem to vnímal tak, že naše kapela je natolik výrazná ve svém pojetí písniček, že producenti jen korigovali naše nápady. Vyhazovali ty horší a vytahovali ty lepší a pomáhali s instrumentací. Ne vždy jsme jim dali i prostor, aby se uplatnili. Ale všichni odvedli skvělou práci, důkazem čehož jsou ty desky.

U Grega je hodně znát jeho praxe, že toho má opravdu hodně za sebou. Je to muzikant. A dokáže dobře zrealizovat svou představu. Asi nejvíc to fungovalo psychologicky, protože my jsme mu úplně věřili. Odevzdali jsme mu dva singly a pak jsme šli do studia. On nám už dopředu poslal nějaké poznámky, co by mohlo být v těch skladbách jinak. Třeba úplně změnil bicí v polovině refrénu, což by nás nikdy nenapadlo. On to vymyslel, zrealizoval a výsledek je skvělý.

Spolupracuje také s klukem, který mu dělá zvukaře a je tak rychlý, že jsem to v životě neviděl. A zároveň má na starosti zpěvy. Když na ně došlo, tak šel Greg na cigaretu a tenhle kluk to dostal na povel.

Co se týče postupu, tak nás to nejdřív nechal nahrát všechny dohromady. Pak nás všechny vyhodil a nechal si tam jen bubeníka a půl dne s ním dělal jenom bicí. Pak šel bubeník domů a šel jsem tam já a půl dne jsme dělali jenom basu. Stoprocentně se soustředil na každého z nás zvlášť. No a pak to celé dal dohromady.

Je jiný v nahrávacím postupu a samozřejmě v tom, co má za sebou. Třeba u písně Hlavolam, ta nám přišla na demu taková nijaká. To, co on z ní vytáhl, to jsme opravdu zírali. A ta píseň je nesmírně úspěšná, po dlouhé době jsme na špičce hranosti v českých rádiích. Je to dané nejen tím, že se písnička líbí, ale Greg jí dal jiný zvuk. A říkají to i lidé z rádií, že ta písnička má jiný zvuk, než jaký normálně české kapely mají.

Když máte hotovou desku, jak z ní vyberete singly?

Máme letitou a dobrou zkušenost, že to nevybíráme my. Kapela, jak s těmi písničkami pracuje dlouho, tak už ztratí nadhled. Je lepší tuhle zodpovědnost dát někomu jinému, kdo v tomhle má už nějaké výsledky. Pro nás je to Milan Pešík, potom vydavatelství. Je pravda, že podvědomě to často cítíme, co by mohlo uspět.

www:

www.nitky.cz