Bass profil - Marcus Miller

Co napsat o Marcusi Millerovi? Jeden z nejlepších baskytaristů historie. Vynikající studiový hráč, skvělý skladatel a aranžér, osobitý kapelník, a především jeden z hráčů, kteří od základů změnili hru na baskytaru. Byl také posledním významným spoluhráčem Milese Davise a za svou kariéru natočil více než pět set desek.

Dětství

William Henry Marcus Miller Jr. se narodil 14. června 1959 v newyorském Brooklynu do veskrze hudební rodiny. Velký vliv na formování malého Marcuse měl především jeho otec William Miller, který byl varhaníkem a sbormistrem v kostele. A pak také věhlasný jazzový pianista (takto Marcusův strýc) Wynton Charles Kelly, který hrával na přelomu 50. a 60. let s Milesem Davisem, ale také například s Charlesem Mingusem, Dizzym Gillespiem nebo Wesem Montgomerym.

Přestože byla hudba všude kolem něj, aktivně se jí začal věnovat až v deseti letech, kdy se rodina přestěhovala do Queensu a on začal chodit zpívat do sboru, ovlivněn především The Jackson 5 s Michaelem Jacksonem, kteří tehdy v Americe čerstvě zabodovali. Ve dvanácti letech začal hrát na basklarinet a vzápětí si přibral i saxofon. Protože chtěl ale hrát R & B a s těmito nástroji ho příliš kapely nebraly, ve řinácti letech začal hrát na baskytaru a okamžitě se do tohoto nástroje zamiloval.

V této době začal chodit na střední školu High School of Music and Art, kde se seznámil s bubeníkem Kennym Washingtonem (starší bratr basisty Reggieho Washingtona), který Marcusovi řekl: „Poslyš, jsi nadaný muzikant. Měl bys začít hrát jazz, protože to je nejlepší hudba, kterou muzikanti mohou hrát.“ Pozval Marcuse k nim domů a ten u nich trávil každou neděli. Poslouchali jazz a snažili se mu přijít na kloub. Tady se také Marcus dozvěděl víc o tom, jaká byla jeho strýc Wynton Kelly jazzová ikona. Do té doby ho vnímal jen jako člena rodiny. Od té doby začal milovat jazz stejně jako do té doby R & B a funk.

První kapely

Od 15 let začal hrát na prvních akcích společně s Kennym Washingtonem. Začal hrát s flétnistkou Bobbi Humphrey, která byla v té době na poli jazzu značně populární. Dokonce pro ni napsal skladbu, kterou natočili na její desku. Právě na tuto jednu skladbu Marcus nahradil jinak na celé desce hrajícího Anthony Jacksona, a zahrál si tak se Stevem Gaddem a Richardem Tee. O rok později s ní nahrával druhé album, pro které napsal další skladbu a na producenta Ralpha McDonalda udělal takový dojem, že ho začal doporučovat dál jako studiového hráče. Což znamenalo, že v sedmnácti letech hrál každý den od devíti do půlnoci ve studiích a nahrával cokoliv, co po něm kdo chtěl.

V této době začíná hrát i s jazzovými velikány. Natáčí své první desky s bubeníkem Lennym Whitem, působí u Davea Grusina, Jaye Haggarda, ale natáčí i u Eltona Johna.

Miles Davis

V roce 1981 začal Miles Davis plánovat svůj návrat na hudební scénu a jako prvního oslovil saxofonistu Billa Evanse, aby mu pomohl dát dohromady kapelu. Protože už měl dost kontrabasistů, chtěl po Evansovi, aby mu sehnal funkového baskytaristu, a Evans doporučil Millera.

Vedle působení u Davida Sanborna a Luthera Vandrosee je angažmá u Milese Davise asi tím nejdůležitějším v Millerově kariéře. Nejenže dostal obrovskou školu jazzu a hudby obecně, ale měl také příležitost si zahrát s nejlepšími jazzovými muzikanty. Vedle toho mohl také studovat, jak má vypadat správný kapelník - někdy i ty záporné stránky, totiž co by správný kapelník dělat neměl.

Angažmá u Davise trvalo s přestávkami celá osmdesátá léta a celkově spolu natočili šest desek. Zatímco první tři byly Davisova práce a Miller získával zkušenosti, druhé tři byly zase práce především Marcuse Millera a dvě z nich patří k tomu nejlepšímu, co kdy Miles natočil (Tutu a Amandla).

Sólo

S prvním odchodem od Milese Davise začal Marcus pracovat i na vlastní kariéře a postavil se do čela vlastní kapely. První desku natočil v roce 1983 pod názvem Suddenly a jedná se o čistokrevný funk a soul. Deska je překvapivě zpívaná samotným Marcusem a přizval si na ni hosty jako Ralpha McDonalda nebo Harveye Masona. Druhou desku s názvem Marcus Miller natočil v roce 1984 a prakticky se jednalo o pokračování desky první, tedy funk a soul.

Po této desce se Marcus nadlouho odmlčel a s dalším albem přišel až o devět let později. The Sun Don’t Lie znamenalo nastolení stylu, který u Marcuse registrujeme do dnešních dní, tedy sofistikovanou kombinaci jazzu, funky a soulu. A také se na albu sešlo neuvěřitelné množství hostů, od bubeníků Steva Ferroneho a Poogie Bella přes kytaristy Hirama Bullocka a Deana Browna až po dechaře Milese Davise nebo Kenny Garretta.

Od tohoto alba už Marcus svoji sólovou kariéru nepřerušil a souběžně pracuje na svých deskách i na projektech s jinými umělci. Za zmínku stojí jeho sólové desky Tales (1994) nebo živáky The Ozell Tapes (2003) a A Night in Monte-Carlo (2011) s orchestrem. Vedle hromady jazzových nahrávek také natočil v novém tisíciletí dvě skvělé desky s Bryanem Ferrym Frantic (2002) a Olympia (2010).

www:

www.marcusmiller.com