Bass profil - Ernest Tibbs

Groove podle protokolu

Brilantní basista, který je u nás známý především z působení v kapele Protocol bubeníka Simona Phillipse. Ostruhy si ale vysloužil u celé řady dalších umělců, jako jsou James Ingram, Gladys Knight, Allan Holdsworth, Andy Summers, Oz Noy, Lee Ritenour nebo Mike Stern. Absolvoval Musicians Institute v Los Angeles, kde získal i ocenění Bass Student of the Year.

Je schopen hrát jak pevné groovy, tak improvizovat se skvěle vystavěnými sóly. Možnost popovídat si s ním při příležitosti vystoupení se Simonem Phillipsem a Protocol byla velmi lákavá, a tady je výsledek.

Už nějakou dobu hrajete v kapele Simona Phillipse Protocol. Jste jediný, který zůstal z předchozí sestavy. V čem se sestava změnila? Je ta nynější podle vás lepší?

No, je jiná. Všichni muzikanti jsou výborní, ale přinášejí do muziky jiný pohled, jiný přístup. Každý z nich používá jiné zvuky a přináší jiné prvky. Nemohu říct, že bych měl jednu sestavu raději než druhou. Obě jsou výborné.

A v čem se tedy liší?

Například Andy (Timmons, bývalý kytarista - pozn. autora) je spíš bluesový a rockový kytarista se spoustou dynamiky. Greg (Howe, nynější kytarista - pozn. autora) má zase krásné harmonie. Jak Steve Weingart, tak Otmaro Ruiz jsou velice schopní klávesisti, ale každý jiným způsobem. Steve je hodně ovlivněn Joem Zawinulem.

Během vašeho předchozího koncertu v Praze jsem si všiml, že na rozdíl od vašich spoluhráčů jste měl během vystoupení jen jedno sólo. To je váš přístup, nebo to tak chce Simon?

Vůbec to není můj přístup. Takhle to Simon chce. Co se týče basistů, tak je Simon spíš staromódní. Moc ho nebaví takoví ti moderní virtuózní basisté.

Takže byste hrál více sól, pokud by vám to povolil?

Nejspíš ano, ale stejně se snažím hrát to, co je pro kapelu vhodné. Nejsem zase ten typ basisty, který by se snažil zaplnit každou mezeru notami. Nejsem kytarista hrající na basu. Ale pokud se podíváte na YouTube na nějaká vystoupení s Allanem Holdsworthem, kde jsme hráli jako trio, tam jsem sóloval hodně.

Ale v jiných kapelách prostě jen hraju basové linky. Nezačal jsem hrát na basu proto, abych na ni hrál jako na kytaru. I když miluji improvizaci v sólování. Když vyučuji, tak i tohle učím další lidi. Jak sólovat, jak procházet harmonií, jak fungovat v jazzu a be bopu a podobně.

Jako basista jste si musel se Simonem vyvinout společný groove. Bylo to těžké, přijít na to, jak groove zamknout?

Vůbec ne. Bylo to naprosto přirozené. Když už se dostanete na určitou úroveň, tak si najdete společné groove prakticky s každým. Se Simonem jsme ho našli okamžitě. Myslím, že už na prvním koncertě, který jsme hráli s Davidem Garfieldem, to bylo super. A stejně na první skladbě, kterou jsme spolu nahráli. To byla Moments of Fortune na albu Protocol II a okamžitě jsme věděli, že je to v pořádku, že to funguje. Měli jsme dobrý pocit ze společného groovu.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě?

Za to může moje babička. Pocházím z hudební rodiny, můj strýc i prastrýc hráli na hudební nástroje. Bratr mojí babičky hrál prakticky na cokoliv, co mělo struny. Byl to amatér, ale hrál na kytaru, basu a další nástroje, a také mi ukázal nějaké první basové linky.

Babička mě vzala do hudebnin, které byly tehdy hodně slavné, do Reeds Music Store na South Vermont Avenue. Tam mi koupila moji první basu. Tehdy se ještě hudba vyučovala na školách a v Los Angeles byla spousta hudebních programů. Hrál jsem na kontrabas v orchestru a na baskytaru v jazzovém kombu. A tak to celé začalo.

Měl jste nějaké vzory?

Jako každý jsem miloval Stanleyho Clarka a Jaca Pastoria. Někteří z toho nikdy nevyrostli, ale jak jsem dospíval, objevoval jsem další hráče, jako Chucka Raineye, Willa Leeho, Reggieho McBridea nebo Willieho Weekse. Mám rád, když mám z basy husí kůži.

Často se mi stává, hlavně v LA, že vidím nějakého mladého hráče, který má úplně neuvěřitelnou techniku. Ale po třech písničkách mě to začne nudit. Nemám rád bezduché sólování. Mám rád, když má kapela groove a je fakt uzamčená do sebe, a nad tím vším je sólo, které je pečlivě strukturované a vystavěné. A pak máte kapelu čtyř muzikantů, kteří celou dobu přemýšlejí jen o svých sólech. Dají si dvacetiminutové sólo v každé písničce a nezajímá je, jak zní kapela nebo co ta písnička potřebuje. Nejspíš chtějí mít obsah pro YouTube nebo nevím. (smích)

Kde jste studoval a kdo byli vaši učitelé?

V tomhle jsem měl obrovské štěstí. Nejprve jsem chodil na střední školu zaměřenou na hudbu a potom jsem pokračoval ve studiu na Musicians Institute. A v té době tam vyučovali takoví lektoři jako Jeff Berlin, Bob Magnusson, Steve Bailey, Gary Willis, což byl můj hlavní učitel. Byl tam také Alexis Sklarevski, George Lopez, výborný basista do latiny, již zesnulý basista kapely Free Flight Jim Lacefield. Stanley Clark jim produkoval nějaké desky.

Všichni tihle hráči byli úžasní. A pak jsme tam měli skoro každý den nějaké kliniky od špičkových hráčů, jako je Jimmy Johnson, a dalších basistů všech různých žánrů. Objevil se tam Louis Johnson. Bylo to nesmírně ispirující prostředí, kde jste se mohl spoustu naučit, od hry z listu po jazz a improvizaci.

Takže Garry Willis byl váš hlavní učitel a od ostatních jste bral lekce?

Spočívalo to spíše v tom, že jsme měli možnost poznat jejich práci. Byl tam program nazvaný „otevřené poradenství“. Strávil jsem třeba celý den s Jeffem Berlinem nebo Garym Willisem.

Na školu jsem přišel s cílem naučit se pořádně číst noty a naučit se víc o jazzu a improvizaci. A tyhle lekce mi v tom pomohly.

Jak jste se potom dostal do hudebního byznysu? Co bylo vaše první významnější zaměstnání?

Moje úplně první významné angažmá bylo s Jamesem Ingramem, vzápětí jsem hrál v muzikálu Madam Lilly s Glady Knight a hned potom jsem vyjel na turné s jazzovým pianistou Davidem Benoit. A pak už to šlo, hrál jsem s Natem Kingem Colem, pak s Allanem Holdsworthem. V Los Angeles jsem hrál snad s každým kytaristou. (smích) Se Scottem Hendersonem. Ale s každým kytaristou jsem si aspoň jednou zahrál.

I se Stevem Lukatherem nebo Trevorem Rabinem?

S těmi bohužel ne. (smích) I když Steve se často objevuje na našich koncertech se Simonem. Hráli jsme kdysi s Allanem Holdsworthem na festivalu a po nás nastoupil Steve se svojí kapelou a před námi hrál zase John Scofield. To bylo neskutečné. Tihle tři úžasní kytaristé v řadě za sebou.

A poslední dobou často hraji s jedním ze svých nejoblíbenějších kytaristů Deanem Brownem. Natáčel jsem mu jeho poslední desku Rojalafufu a hrál s ním na americkém turné. A v září budeme natáčet koncert v Baked Potato, legendárním klubu v Los Angeles.

Budete s ním hrát i na evropském turné?

Nejsem si jist. To bude záležet na tom, zda si bude moci dovolit vzít s sebou muzikanty ze Spojených států. Vím, že ho občas doprovázejí na evropském turné muzikanti z Evropy.

Během své kariéry jste hrál s různými muzikanty různých žánrů, od Allana Holdsowrtha přes Jamese Ingrama po Andyho Summerse. Mění se nějak váš přístup k různým hudebním situacím?

Myslím, že ano. I když mám rád skoro všechny styly hudby. Je velmi málo stylů, které nemám rád, především ty hlučné, jako třeba grunge.

Vždycky je to ale otázka konkrétní hudby. I kdyby to bylo třeba country, snažil bych se co nejvíce sloužit hudbě. Cílem je být basista a podle toho hrát, a hrát vkusně. A také sem tam té hudbě dodat něco vlastního. Nehrát jen to, co musím, ale přidat i něco muzikálního. Ale ne vždy, na prvním místě je vždy podpora hudby, dodat to, co potřebuje hlavní umělec.

V rozhovoru s Jonem Liebmanem jste říkal, že hrajete hodně i v divadlech. Je to stále aktuální?

Tuhle práci jsem už nějakou dobu nedělal. Je docela složité se do téhle branže dostat. Vždycky si z toho dělám srandu, že jedni z nejlépe placených basistů v Los Angeles hrají muzikály jako Lví král a podobně. (smích) Nikdo je nezná, protože se nikdy nedostanou do časopisů, jako je Bass Player, ale vydělávají víc než ti nejslavnější basisté. (smích)

Máte nějaká jména?

Nene, to vám nemohu říct. (smích) Ale existuje skupina muzikantů, kteří hrají v divadlech, a ti mezi sebe nikoho nepustí, protože si tyhle dobře honorované kšefty chtějí nechat pro sebe.

Není jeden z nich i Neil Stubenhaus, který hraje s Quincy Jonesem?

Myslím, že ne. Neil je session basista, ale je to podobný koncept. Člověk, který je zastupován odbory. Tihle lidé mezi sebe nikoho nepustí. Mohu mluvit o štěstí, že se mi párkrát podařilo se mezi ně dostat a odehrát nějaká představení.

Takže podobné akce už nehrajete?

Vždycky se snažím, aby o mně věděli a dávám jim vědět, že jsem ve městě. Ale tyhle nabídky většinou přijdou jako blesk z čistého nebe. A pokud nemáte nic jiného, tak do toho jdete. A kdykoli se mi to poštěstilo, byla to i ohromná zábava.

Jaká představení jste absolvoval?

Poslední bylo spíš do rocku a popu. Ale je to náročné díky tomu, že každý režisér a dirigent má jiný přístup ke své práci. Musíte se rychle přizpůsobovat, být schopen číst v jeho gestech, kdy a co máte zahrát. Musíte perfektně číst noty a také být přizpůsobivý v tom, že máte noty v jedné tónině, ale konkrétní zpěvák zpívá v jiné, tak to musíte hrát v té jeho. Takže je to pro vás výzva jako pro basistu na několika úrovních zároveň.

Díval jsem se na vaše webové stránky, ale ty jsou hodně zastaralé. Kde vás mohou lidé kontaktovat kvůli lekcím? Dáváte vůbec lekce na baskytaru?

Máte pravdu, o ty stránky se už vůbec nestarám. Lidé mě mohou najít na Facebooku nebo Instagramu. A hned jak se vrátím domů, tak začnu nabízet lekce přes Skype.

Poslední dobou jste začal hrát na baskytary Xotic. Proč?

No, hraji také na F Bass a také mám šestistrunnou Yamahu. Ale Xotic je posledních pár let nejpoužívanější. Vlastně jsem na F Bass hrál asi dekádu a potřeboval jsem změnu.

Dnes hraji především na Xotic a na turné si beru jenom to. Poslední čtyři měsíce hraji na XJ Pro Vintage, ale předtím jsem hrál na nějaký lehčí typ a ten miluju. Tyhle nástroje mají krásný tón Fenderu Jazz, ale jsou to spíš butikové nástroje. Velice pohodlně se na ně hraje, mají pevný a vyvážený tón, a kdykoli s nimi nahrávám, tak se ukazuje, že skvěle fungují i ve studiu. Ať už natáčím cokoli, včetně popu.

Natáčeli jsme také video pro Xotic, společně s Deanem Smittym Smithem, a zvuk basy byl neskutečný.

Posledních několik měsíců jste firemním hráčem Markbass. Proč jste si vybral tuhle společnost?

Bavili jsme se o tom už delší dobu. Ale já byl dlouhou dobu firemním hráčem Trickfish. Jejich zakladatel Richard Ruse byl jedním z mých nejlepších přátel. Každý kolem mě mi říkal, že bych měl hrát na Markbass, že je to aparát pro mě, ale já tohle Richardovi nemohl udělat.

Pak ale Richard zemřel a já jsem ztratil kontakt se společností. Navíc mi Markbass vždycky vyšel vstříc. Protože jsem hodně na turné, potřebuji mít všude spolehlivý aparát a oni mi ho poskytnou.

Poslali mi dva lehké dvoudesítkové kabinety a zesilovač Little Mark Tube 800 a já si to vzal na koncert do Baked Potato. Potřebuji lehké vybavení, protože mám problémy se zády. Takže jsem vzal tenhle lehký zesilovač, dvě lehké bedny a lehkou baskytaru Xotic. A hrálo to naprosto neskutečně. Byl to přesně aparát pro mě. Hrálo to hlasitěji, než budu kdy potřebovat. I takhle malý aparát mi stačí na velké akce. Zvuk byl průrazný, ale nejsem technik, takže nevím jak to, ale všechno bylo perfektně slyšet. Každý tón na hmatníku perfektně prošel mixem.

Dnes budete mít jaký aparát?

Tady mám zesilovač Little Mark 800, kabinet Standard 4x 10” a na to ještě Standard 2x 10”, což normálně s touhle kapelou nedělám, protože mi stačí jen 4x 10”.

Používáte nějaké efekty?

Používám digitální delay a oktáver, ale přemýšlím o tom, že bych si koupil nějaký multiefekt, kde by bylo všechno. Měl jsem v minulosti obrovské pedalboardy, ale ty efekty jsem sotva používal, takže když budu mít jednoduchý multiefekt, kde budu mít všechny zvuky, tak to pro mě bude ideální. Chci si vyzkoušet Roland.

Web

www.ernesttibbs.net