1913 A. Meissner podal patent na výrobu vf oscilací užitím zpětné vazby (v USA totéž připisují E. H. Armstrongovi a Lee de Forestovi, v Anglii C. S. Franklinovi a H. J. Roundovi). Meissner pracoval s Lieben-Reiszovým "plynovým relé" (nf zesilovací trioda s obsahem rtuti a vláknem z platiny potažené vápníkem). Round vytvořil triodu s niklovou mřížkou a válcovou anodou, tato konstrukce se velmi rozšířila. Funkce však závisela na obsahu plynu (tzv. měkká elektronka).
1914 Richardson dokázal, že přítomnost plynu v baňce elektronky není pro emisi elektronů nutná.
1915 Langmuir v laboratořích General Electric Corporation of America vytvořil pliotron, vysoce vyčerpanou (vakuovou) triodu, a tím dal základ vývoji moderní elektronky. Vysoce čerpané triody s kysličníkovými vlákny byly používány jako telefonní zesilovače již r. 1914 (Van der Bijl, Western Electric Co.). Langmuir hlavně vypracoval proces čerpání a odstranění zbytků plynu před zatavením. Za světové války měla "tvrdá lampa" velký význam, ve Francii Biquet a Péri pod vedením gen. Ferrié vytvořili "francouzskou lampu" (typ R). Německé elektronky byly robustní konstrukce s talířkovitou anodou, plochou mřížkou a obloukovým vláknem a jako nf zesilovače byly stabilní (nesnadno nasazovaly kmity).
1916 Schottky zavedl tetrodu se stínící mřížkou, která zvýšila stabilitu zesilovačů a byla předchůdkyní pentody, dokonalé zesilovací elektronky se třemi mřížkami, objevené r. 1923.
1921-23 příchod rozhlasu vedl k vytvoření velikých vysílacích elektronek. Housekeeper v USA vynalezl speciální elektronku s anodou chlazenou vodou. Později vznikly elektronky se čtyřmi a více mřížkami, elektronky pro ultra-vysoké frekvence, televizní obrazovky, násobiče elektronů (zesilovače na principu sekundární emise), snímací elektronky (ikonoskopy), začal trend miniaturizace.
