K největšímu zdokonalení elektronek došlo po první světové válce. Předcházely mu tyto historické události:
1873 Guthrie provedl první pokusy s elektroskopem a žhavou kovovou koulí, zjistil tak elektronovou emisí žhavého kovů.
1882-9 Elster a Geitel studovali vodivost plynu poblíž rozžhavených těles, vytvořili diody z rozžhaveného vlákna a studené anody, jejich možnosti si však neuvědomili.
1883 Edison zkoumal černání banky uhlíkové žárovky, přidal dovnitř studenou elektrodu a objevil, že mezi ní a vláknem protéká proud (Edisonuv jev).
1884 Hittorf poznal, že elektrický proud ve vakuu závisí na rozžhavení katody do běla.
1884-5 Preece studoval Edisonuv jev a zjistil závislost proudu ve vakuu na vzdálenosti elektrod a napětí mezi nimi, efekt vysvětloval odletováním molekul uhlíku z vlákna.
1889-96 J. A. Fleming poznal možnost usměrňování střídavých vf proudu diodou (detekci rádiových vln), později si dal patentovat tzv. "oscillation valve" (Flemingova lampa).
1897 J. J. Thompson dokázal, že všechny elektrony mají stejnou hmotu i náboj, vysvětlil Edisonuv jev akcí elektronů.
1901 Richardson ukázal, že elektrony vysílají všechny rozžhavené vodiče, vypracoval matematické zákony emise.
1903-4 Wehnelt objevil masivní emisí elektronů z kovových katod, potažených kysličníky stroncia, baria nebo vápníku, vznikla Wehneltova katoda.
1904 J. A. Fleming zažádal o udělení patentu detekční diody.
1907 došlo k největšímu vynálezu ve vývoji elektronek: Američan Lee de Forest vložil mezi žhavou katodu a studenou anodu další elektrodu - mřížku, kterou se dal ovládat tok elektronů, triodu pak používal k detekci (audion). Brzy se začala používat i k zesilování nf signálů, de Forest také poznal možnosti triody jako oscilátoru, ale práce uveřejnil až v roce 1913.
