Za šest let existence této rubriky do ní pozvání přijala řada muzikantů a kolegů novinářů z jiných hudebních časopisů, ale nikdy nás nenapadlo nabídnout čtenářům výběr deseti desek od někoho z vlastních řad. A když se ten nápad zrodil, tak jsme nemohli začít nikým jiným než šéfredaktorem Muzikusu - Vladimírem Švandou, kterého byste krom stránek časopisu mohli znát i z jeho působení jako kytaristy ve skupinách Calypso, Benefit a v současnosti v Janis Joplin Revival.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Jejda, to bude tedy těžké. Hlavně proto, že první muziku a elpíčka jsem vlastně slyšel z pásku na legendárním magneťáku B4. Deska, co mi utkvěla v paměti, je od Deep Purple - Ochutnávka. A dlouho jsem nevěděl, že kytaru na desce nehrál Richie Blackmore, ale Tommy Bolin, který byl opravdu hodně dobrej.
Kteří muzikanti či kapely tě postupem času ovlivnili?
Deep Purple, BTO, Slade, Uriah Heep, Pink Floyd, Black Sabbath, Led Zeppelin, Yngwie J. Malmsteen, Joe Satriani, Gary Moore, Steve Ray Vaughan, Vlasta Redl, Rush, Čechomor, Morcheeba, No Doubt, Alanis Morissette... a zhruba nějak tak v této časové souslednosti. Ale je velmi pravděpodobné, že nejvíce vás, ať chcete nebo ne, ovlivní hudba z dětství. A to bohužel tady máme trochu problém my, kteří poznáme Internacionálu nebo Kaťušu podle první noty... Takže zlatá B4 a ojeté pásky Basf. Přeci jen něco zachránily.
Jaký je dnes tvůj hudební záběr coby posluchače?
Můj hudební záběr je dost těžký úděl. Neboť profesionálně jsem musel a stále musím poslouchat spoustu nové muziky. Z toho lze snad vyjmout dechovku a vážnou hudbu, ale jinak od „hevýku“ po „dýdžeje“ vše. A někdy jí i hodnotit, což dělám čím dál tím méně raději. Hudba se nemá hodnotit, ale poslouchat. A v tu chvíli se pak v poslechu rád vracím k již osvědčeným titulům a jména si dosaďte z předchozí otázky.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Jsem už digitální tvor a deska, i když je to krásný předmět, je opravdu jen vzpomínkou. Těch padesát vinylů, co mám, mi buď zůstanou, a nebo půjdou všechny. Ale přeci jen mám takovou pro mne svatou trojici dvojcédéček, i když už taky jen digitálně: Jesus Christ Superstar, The Wall od Pink Floyd a Remasters od Led Zeppelin.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru, a nevešly se tam?
Díky digitálnu pro mne tahle otázka ztrácí smysl... Dnes se vám na „flashku“ vejde tolik muziky, co byste neuvezli ve vinylové formě ani náklaďákem. O autorských právech nemluvě. Takže si na klíčích můžete nosit diskografii jako půlku národní knihovny nebo snad i celou.
Který byl první koncert, jenž jsi viděl?
Taky nevím, ale vybavím si někde v dávnověku koncert Katapultů. A ani nešlo tolik o muziku, ale Říha s Dědkem už tenkrát věděli, jakou smrtelnou kombinací je kytara Fender a stack Marshall, když jsou pořádně „vyhulený“. Pak i táborákový akord Ami může zabíjet.
Na které koncerty coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Mark Knopfler v „Pakulu“, Phil Collins v O2 Areně, Pumpa v Malém Beranově, Deep Purple ve Sportovní hale, Ozzy Osbourne na Řípfestu...
RŮZNÍ - Jesus Christ Superstar (1971)
Tahle deska pro mne byla velmi významná, neboť v době - tedy okolo roku 1982 - kdy jsem ji objevil a zamiloval se do ní, jsem uviděl, že propojení vážné hudby a rocku jde. A že zpěvák z Deep Purple Ian Gilan ukázal, že je schopen takového projevu i přes okolní názor konzervativního světa, že jen vážná hudba je umění... Dodnes si vzpomínám na hodnocení rodičů, že například písnička Child in Time je jen vřískání a není to hudba.
OLYMPIC - Prázdniny na zemi (1980)
Samozřejmě jsem tušil, že nejde o nic světového. Ale bylo to tady a doma. Mohlo se jít na koncert, být toho součástí, zatímco o světových hvězdách si člověk mohl nechat jen zdát. Byly to první reálné rockové zkušenosti z první řady. Vzpomínám, že jsme pak koncert nahráli (bootleg :-) v reálném socialismu) a hned potom jsme si ho ještě pouštěli. A dodnes některé melodie z té desky mám rád, i když se zdaleka tolik nehrají jako Jandovy hitovky.
DEEP PURPLE - In Rock (1970)
Dnes už se hard rocku říká rock ‘n’ roll nebo i hanlivěji staroba a AC/DC dávno nejsou heavy metal. Ale tehdy tato deska pro mne jako začínajícího muzikanta byla slabikářem rocku. Zvuk kytar, rockový zpěv, riffy, rytmika, nemluvě o Lordových Hammondkách. I když jsme tenkrát vůbec netušili, jak se taková muzika vymýšlí a hraje, tak bylo nad slunce jasné, že tohle je přesně ono.
LED ZEPPELIN - Houses of the Holy (1973)
Zepelíni jsou pro mne kapelou, která tak nějak dohrnula rock do fáze, kdy už není kudy kam pokračovat. Ale pokud se pokusíte cokoliv od nich zahrát, tak zjistíte, jak je téměř nemožné zahrát to dobře. Nemluvě o tom, něco takového vymyslet. Taky historie natočení jejich první desky za nějakých snad šestatřicet hodin mluví o vzniku dobře promazaného hudebního stroje... A pak po smrti Johna Bonhama bylo zřejmé, že v soukolí nemůže chybět jediné kolečko. Pětky si prostě cením, protože písničky mi tam seděly nejvíc a mají pro mne hodně energie.
LED ZEPPELIN - The Song Remains the Same (1976)
Ať už film nebo soundtrack, tak je tato nahrávka jen doložením předchozích řádků o pětce. Říká se, a já tomu věřím, že jak umí kapela zahrát naživo, tak je dobrá. A tady je opravdu výkon kapely skvělý. Možná i zde pak při produkci nahrávky zasáhla technika, ale myslím, že jen v detailech. Celek tvoří živé vystoupení nebývalé síly. Proto jsem například měl vždy problém s Ritchiem Blackmorem a nemohl si třeba vynachválit živé dvojalbum Bursting Out od Jethro Tull.
RUSH - 2112
Tak tohle je taková láská ke složitější muzice, kterou paradoxně hrají jen tři muzikanti. Jejich hudba není stravitelná na první poslech a někdy mi trvalo i delší dobu, než jsem vůbec byl schopen si pamatovat melodie a pasáže. O to více pak ale ve mě zůstala a poslech mi přináší velké uspokojení. Zážitkem pak byl koncert v Praze ke třiceti letům kapely.
DIRE STRAITS - Love Over Gold (1982)
Toto je úplný opak proti předchozím deskám, kde je hlavní rock and roll a neskutečná energie v rytmech a kytarových riffech. Tady se rozprostírá klid a moudrost nad celou deskou a rocková energie prosvítá na povrch jen chvilkami. Cit pro melodii a harmonii, fenomenální přetavení rockové kytary v melodicky nástroj s neskutečným originálním citem pro tón. Markův vypravěčský způsob zpěvu...
ČECHOMOR - Proměny (2001)
Mám rád folklórní hudbu a lidovky. Hlavně z pomezí mezi Moravou a Slovenskem, kde se dle mého kříží germánská (keltská) kultura se slovanskou a dochází k syntéze svébytné hudby se silným nábojem. Bohužel tradiční interpretace v podobě cimbálové muziky má své omezení. A tak tato deska je pro mne velmi příjemná a rád ji poslouchám. Prostě se jim dle mého povedla a neumím vysvětlit proč zrovna tahle.
VLASTA REDL - Staré pecky (1992)
Kapitola sama pro sebe. Jako muzikant Redla oceňuji jako muzikanta. A i když mám rád téměř vše, co dělá, tak tahle písničková deska je mi blízká asi nejvíc. Možná proto, že jsou zde písničky, pod kterými občas prosvitne Redlovo rockové srdce. A díky tomu se pohybuje mezi žánry a označení za folkového muzikanta ho dokáže docela slušně rozzlobit. Ale cit pro melodii, a když vezme do ruky strata...
AC/DC - Back in Black (1980)
Rock and roll, heavymetal... nevím. Dlouhá cesta kapely, která uzrála v neskutečný rockový motor, který dodnes zvedá ze židlí všechny generace, jednu za druhou, jak se postupně rodí. Můžete je milovat, zatracovat, nevšímat si jich... cokoliv, ale pustí-li se jejich pecka ve správný čas na správném místě, tak v každém se probudí démon rock ‘n’ rollu, a to je pak pohled na rozjásané pubertální děti společně se seniory v džískách...
