Kytarista Standa Jelínek už bezmála patnáct let s klidem, nadhledem a skromností sobě vlastní táhne vpřed šumperské hravé melancholiky Dying Passion. A protože jejich alba mají vždy v sobě příchuť zřetelné inspirace od stylových průkopníků, ale i cosi jedinečného a osobitého, u příležitosti vydání toho šestého, nazvaného Amplify, jsme si posvítili na Standův posluchačský vkus.
Které album sis jako úplně první koupil takříkajíc „za své“?
LP King Diamond - Conspiracy. Bylo to v Krakově, kde jsem pobýval na pionýrském táboře. Nakoupil jsem tam pak ještě spoustu polských „originálních“ kazet. Moje první CD bylo The Silent Enigma od Anathemy.
Zakládáš si jako posluchač víc na poslechu hudby z nahrávek, nebo jsou pro tebe silnější koncertní zážitky?
Určitě je lepší mít desku prvně dobře naposlouchanou a potom si to vychutnat na koncertě. Přece jenom osobní kontakt s kapelou má mnohem větší váhu než sedět doma v papučích se sluchátkama na hlavě. Na koncerty svých oblíbenců jezdím, ne často, ale jezdím...
Vzpomeneš si na některé konkrétní koncerty, které jsi navštívil a mají pro tebe zásadní význam, podobně jako zmíněné desky?
Pokusím se... Asi to budou stejná jména. The Gathering v Roxy v 1997, to jsem byl tak trochu v transu. Hodně zásadní pro mě byl Roger Waters v Praze. Vystoupení Type O Negative byl další srdcový zážitek. Výborní byli Porcupine Tree ve Vídni v klubu Die Gasometer, nechápal jsem, jak to mají všechno technicky promakané. Troufám si tvrdit, že tak výborný zvuk jsem naživo ještě neslyšel. Dvakrát Oceansize, jednoduše masakr. Pak byl hodně zásadní koncert King Crimson v pražském Paláci kultury a na témže místě Dead Can Dance před šestnácti lety. Letos si je zopakuji, lístky jsou už doma. Určitě jsem ale na něco zapomněl.
Výslovně zmiňuješ, jak moc tě PorcupineTree nebo Gathering poznamenali z hlediska hudebního vnímání... Muzikanti obvykle spíš odmítají připustit, že by je někdo takhle konkrétně inspiroval. Čerpáš od svých oblíbenců spíš z hlediska jakéhosi „vyššího plánu“, celkového cítění, nálady - anebo i v rovině konkrétních fíglů, třeba kytarových?
Já s tím problém nemám. Je to naprosto přirozené a neexistuje muzikant, který by nebyl nikým ovlivněn. I Porcupine Tree mají své inspirace, na starých deskách jsou hodně cítit Pink Floyd, později třeba King Crimson, hlavně na Wilsonově druhé sólovce. Na prvních třech deskách The Gathering zase najdeš inspiraci Dead Can Dance. Pokud se ti nějaká hudba líbí, tak se to chtě nechtě projeví na vlastní tvorbě. Ale jako kytarista třeba technicky přemýšlím, jak dosáhli daného kytarového zvuku, počítám, v jakém je to taktu, všímám si celkových aranží. Ale cíleně kopírovat nikoho nechceme a doufám, že máme tak trochu i svůj ksicht.
Mimochodem - jak moc jsi v roli posluchače ovlivňován tím, že jsi kytarista? Sleduješ speciálně kytary, nebo kytaru dokážeš nechat „nezaujatě“ fungovat v rámci celku?
Asi nejsem typický kytarista. Muziku řeším jako celek. Je pro mě důležité, aby všichni v kapele měli příslušný aparát a kvalitní nástroj, ale neupřednostňovali ho před ostatními. Což, myslím si, u nás problém není. Cítím se víc jako skladatel než kytarista. Nebaví mě žádné kytarové onanie, spíše mě láká hledat zajímavé zvukové barvy a postupy.
S kapelou jste se za ty roky výrazově dost posunuli. Pokud by ta linie pokračovala dál, na nové desce už by to mohlo pomalu hraničit s jakýmsi sofistikovaným hutným popem. Souhlasí?
Abych řekl pravdu, mám s označením naší hudby problém. Ale sofistikovaný hutný pop zní zajímavě. Ostatně deska Amplify bude na světě co nevidět, tak můžeš posoudit sám, kam až se to výrazově posunulo. A v květnu se všichni přijďte podívat na naše turné La Grande Amplify, které jedeme společně s Forgotten Silence.
King Diamond - Conspiracy (1989)
Když jsem ještě chodil na základku, byla to pro mě nejzásadnější kapela té doby. Deska je hudebně nesmírně nadupaná. Ještě dnes, když si ji pustím, tak nedokážu dělat nic jiného než soustředěně poslouchat. Nemůžu opomenout jejich první videoklip Sleepless Nights, který jsem měl tenkrát možnost shlédnout v TV pořadu Tim Sikes Videoshow. Koukal jsem na to jak dítě na vánoční stromeček.
PINK FLOYD - The Wall (1979)
S touhle deskou mě seznámil spolužák, když mi bylo třináct. Učili jsme se společně některé písně hrát na kytaru. Zeď se mi moc líbila, ale její hloubku jsem poznal až o několik let později. Masakrální opus. Díky The Wall jsem samozřejmě poznal i další skvělé desky Pink Floyd. Miluji Gilmourova sóla a pohodový zpěv s kombinací Rogera Waterse. Je to vždy geniální zážitek.
DEAD CAN DANCE - Into the Labyrinth (1993)
Dead Can Dance mě posunuli zase jinam, na starých albech mě oslovovala jejich temná atmosféra. I když na Into the Labyrint přešli více k world music, přesto je to pro mě jejich nejzásadnější deska, na kterou jsem balil holky. A kdybych měl vybrat svůj „top song“ všech dob, tak to bude Carnival Is Over právě z této desky.
THE GATHERING - Always (1992)
Byl jsem strašně moc vděčný, když se na scéně objevili The Gathering s deskou Always. Jejich podání doom/death metalu bylo pro mě přesně to, co jsem v té době potřeboval. Od debutu jsem pak už nevynechal žádnou jejich desku. Musím se pochlubit, že mám od nich všechny řadovky, samozřejmě pouze originály.
PORCUPINE TREE - In Absentia (2002)
Tuhle kapelu jsem objevil asi před devíti lety skrze album In Absentia. Mám k němu hodně silný vztah. Myslím, že mě Porcupine Tree posunuli hlavně muzikantsky. Začal jsem přemýšlet při skládání hudby úplně jinak, uvědomil jsem si spoustu kompozičních fint. Jejich muzika byla pro mě obrovský přínos. Viděl jsem je několikrát i naživo a musím konstatovat, že je to dokonalost sama.
KING CRIMSON - In the Court of the Crimson King (1969)
Hodně mě baví jejich tvorba ze sedmdesátých let, pak až Thrak a The Power to Believe. Díky nim jsem se celkově začal zajímat o art a progress rockovou hudbu a objevil dlouhou řadu vynikajících kapel. A to i u nás, nemůžu nezmínit Flamengo a Kuře v hodinkách.
ANATHEMA - The Silent Enigma (1995)
Anathema je další kapela, od které vlastním kompletní diskografii. S deskou Silent Enigma mám spojené jisté období a velice rád se k ní vracím. Pro mě nejlepší doomová nahrávka. Libí se mi i jejich další vývoj, myslím, že zvolili velice dobrý směr.
OCEANSIZE - Frames (2007)
Pro mě kapela nejvyššího kalibru. Tohle album mě totálně rozsekalo. Slyšel jsme ho asi stokrát a pořád mám bradu na podlaze. Jejich poslední deska Self Preserved While the Bodies Float Up není o nic slabší. A je mi strašně líto, že se britští Oceansize vloni rozpadli. Byl jsem na jejich posledním turné v Praze a této geniální kapele přihlíželo sotva osmdesát návštěvníků...
STEVEN WILSON - Grace for Drowning (2011)
Druhá sólovka frontmana a mozku formace Porcupine Tree. Jako by vše nejlepší, co bylo v hudbě napsáno, shrnul do jednoho alba a dal tomu ještě něco navíc. Nechápu, jak může hrnout jednu lepší desku za druhou, a to myslím včetně jeho projektů. Ten člověk musel podepsat smlouvu s ďáblem.
TYPE O NEGATIVE - Bloody Kisses (1994)
Nejzásadnější album devadesátých let! Mám rád kapely, co mají svůj zvuk a nejdou s trendem, TON jsou typickým příkladem. Strašně se mi líbila jejich image, drsné gothic výrazy s romantickou duší. Měl jsem tu čest je vidět živě a doma mám Peťovu basovou strunu, na kterou jsem náležitě pyšný. Čest jeho památce.
