Formace Kalle a Nod Nod patří v poslední době k tomu nejzajímavějšímu na domácí scéně a je to poznat jak na reakcích fanoušků a v pochvalách kritiky, tak i na množství ocenění. O to úctyhodnější je, že žánrový rozptyl mezi oběma kapelami je poměrně značný. Klíčovou postavou obou formací je zpěvačka Veronika Buriánková, která přijala pozvání do našeho seriálu. Naprostá volnost při výběru alb byla podmínkou obou stran a máte tak jedinečnou možnost si rozšířit obzory ve světě žánrů post rock, noise nebo slowcore.
Přibliž nám, prosím, své hudební začátky a cestu s Davidem Zemanem k formacím Kalle a Nod Nod.
Hudbě jsem se začala aktivně věnovat v šestnácti letech. Zásadní roli v mém hudebním životě hrál David, protože do té doby jsem byla vedle hry na violoncello především posluchačem. V září 2007 jsme se s Davidem poprvé potkali, seznámili se a ještě ten měsíc založili první společnou kapelu Veena. (S tou shodou okolností zažíváme po šesti letech takový malý návrat.) Důležitým momentem pro mě bylo určitě taky seznámení s Five Seconds to Leave (část Nod Nod). Původně jsme za nimi do Hradce začali jezdit jen na jamy. Bylo to pro mě neskutečné období plné silných momentů. Zároveň ve mně ve stejné době vznikla ta pravá vášeň k tvrdé hudbě. A protože spolu s Davidem žijeme, u Kalle se nedá přesně určit začátek. Často jsme doma jamovali a děláme to doteď. První věci ale vznikly už v roce 2008.
S Kalle jste držiteli ceny Anděl, plus řady jiných nominací, a obecně na vás jak diváci, tak i kritika pějí jen samou chválu, včetně té na Nod Nod. Musí to být nesmírně motivující. Užíváte si to a žene vás to k dalším metám, nebo je tam i trocha tlaku ze strany rostoucího počtu fanoušků?
Máš pravdu, nesmírně motivující to je, moc si toho vážíme. Je to vůbec to nejlepší, co můžeš dostat - podporu od lidí. Stále se ale bráním představě, že nyní jsme v situaci, kdy „musíme“ nějak jednat. V současné době pracujeme na nové desce Kalle, která vyjde na jaře. Naším cílem je udělat takovou desku, která odhalí, jak věci cítíme. Tlaku spojeným s reakcí kritiků i posluchačů se snažím ubránit, myslím si, že právě to by mohli při poslechu lidé ocenit. Chceme zkrátka udělat desku, z které budeme mít dobrý pocit. I s Nod Nod teď začínáme dělat na nových skladbách. Opět jde především o to, jaké skladby nám jdou právě v tomhle období ze srdce a následně z hlavy. Nic jiného neposloucháme. (smích)
Mám celkem velký posluchačský rozsah od post rocku přes balkánskou dechovku až po matematický metal. Je krásné sledovat rozdíl mezi kapelami Nod Nod a Kalle. Obě představují nejrůznější odstíny atmosféry, od letu v nebesích po nejtemnější chlady přírody. Kde se ve vás bere ten rozptyl? Připomíná mi to japonskou formaci Mono, která vám je nepochybně blízká, a jejich dvě velmi rozdílné desky vydané zároveň - The Last Dawn a Rays of Darkness.
Myslím si, že rozsah, který jsi naznačil ve svém posluchačském životě, je o poznání větší. Nod Nod a Kalle jsou si ve spoustě věcí velmi blízcí. Na druhé straně jde o dost odlišné žánry. V Kalle jsme dva, a proto jsou skladby přirozeně sestaveny více „písničkářsky“. U Nod Nod naopak rádi využíváme sílu „zvuku“, a proto jsou skladby pomalé, hutné, a plynou neustále dál, pryč. Nemají refrény. Zároveň oba s Davidem máme rádi tvrdou hudbu (Arabrot, Unsane, Neurosis, Amenra...), takže kořeny Kalle jsou z tvrdého dřeva. Na druhé straně nikdo z nás není vyhraněný pouze a jen na tvrdou hudbu.
Jaké chceš, aby měli posluchači pocity při poslechu vaší hudby? Já osobně chladnější atmosférickou hudbou rád přebíjím extrémy. Depku ještě větší depkou, ale zároveň (přestože to někomu z řad široké veřejnosti může přijít až příliš chladné a temné) to je fascinují nástroj k přenesení mysli do klidu a soundtrack k nočním procházkám.
Jsem ráda, když lidi pociťují sílu, energii, hutnost, hlubokou atmosféru, ale třeba i trochu tlak. Mám radost, když posluchače naše hudba zasáhne do nitra, lidé začnou přemýšlet. Jde vlastně o podobné účinky, které vyvolá jóga. Stejně jako na józe, kde při cvičení mysli i těla jeden ze třiceti lidí začne plakat, zbylých devětadvacet cvičících zažívá naopak mírnou euforii. Může tomu tak být i na koncertech, kde velmi záleží na složení lidí, kteří na koncert přijdou. Opět je tomu stejně jako v józe. Chlad je jedna z věcí, které se chci při své tvorbě vyhnout. U Kalle je tomu stejně tak jako v případě Nod Nod.
Přibliž nám, prosím, důvod k rozdělení tvorby do dvou kapel. Stává se vám také, že se emoce prolínají oběma kapelami? V Nod Nod zjemnit, a zase při hře v Kalle přijde chuť si zakřičet?
Důvodem je především to, že s Davidem trávíme spoustu času a za tu dobu se nám nahromadila spousta písniček, které jsme si dlouhá léta hráli jen v obýváku. Rozhodli jsme se s nimi vystoupit pro pár přátel. Pak znovu a znovu. Když jsme s Kalle začali hrát, měli jsme nulová očekávání. Dělali jsme to jen a jen proto, že nás to nesmírně baví. Za poslední dva roky se Kalle hudebně posunuli dost daleko. Nakoupili jsme obrovskou sadu looperů a krabiček na živé míchání stop. Co se týče současné doby, skvěle jsi to pojmenoval. Uklidňuje mě působit v obou kapelách zároveň. V jedné se otevřu, v druhé se vyřádím. Pro mě je to ideální stav a způsob nejvyšší možné relaxace.
Když jsme u zpěvu, používáš nějaké speciální přístupy, lektory zpěvu a případně inspirace od svých oblíbenkyň? Hodně taky oceňuji, že si křik u Nod Nod schováš na tu nejlepší chvíli. Mám třeba určitou slabost pro českou formaci Nil, zase pro trochu jiný druh emocí. Její křik je úžasný, ale nicméně zpěvačka by to nejradši prořvala celé.
Na hodiny zpěvu jsem dlouho k nikomu nechodila. Jednou jsem to zkusila, ale přístup vyučujícího mne odradil. Možná jsem měla zrovna smůlu na lektorku, ale mám trochu dojem, že technika, kterou tě někdo chce naučit, může často velmi zásadně omezit originalitu, zapamatovatelnost zpěvu. Za uplynulé roky hraní jsem zjistila, co je pro mne dobré. Snažím se neustále posouvat dál. Minulý rok jsme dali i pár dvojáků Nod Nod a Kalle, což byl trochu oříšek, zvlášť kvůli řevu, ale ve výsledku to šlo. Hodně mě ovlivnil zpěv Beth Gibbons z Portishead a Julie Christmas z Made out of Babies.
Jaké jsou vaše vize pro nejbližší léta? Cítím, že máte obrovský potenciál a také kvality na globální expanzi. Uměl bych si vás úplně v pohodě představit jako předskokany kapel od Mono po Kylesu, nebo navázání na vystoupení s Kayo Dot. Co děláte pro globální expanzi? Zvažovali jste někdy i přestěhování mimo ČR?
Pro globální expanzi neděláme vůbec nic kromě toho, že děláme na novém materiálu. (smích) Pravda je, že jsme nikdy nikomu nepsali o koncert, takže vše necháváme v rukou promotérů. Desku Nod Nod jsme vydali na americkém labelu Bookhouse Records a anglickém labelu Sound Devastation Records. Většina objednávek desky zároveň přichází ze zahraničí. Už pár měsíců je v jednání evropské turné s Nod Nod přes vydavatele, tak se necháme překvapit. I s Kalle se rýsuje zahraniční turné, jednání je ale stále v začátcích. Máme pár nabídek na hraní v Evropě, takže teď to musíme především poskládat. Jinak co se týče tvé poslední otázky, zatím to vypadá na Tábor. Chceme v roce 2016 cestovat, ale zároveň se vracet do naší táborské základny.
Kde berete inspiraci, když částečně navážeme i na tvoji top desítku? Je mezi inspiracemi i literatura a filmové soundtracky? Jaký máš třeba názor na post-rock (ptám se, protože to cítím z určitých aspektů Davidovy hry) nebo kultovní formace se zpěvačkou typu Anneke van Giesbergen z The Gathering?
Při tvorbě jsem určitě inspirována aktuálním obdobím, rozpoložením, pocity a deskami, které zrovna poslouchám. V top 10 jsem uvedla desky, které pro mě mají „doživotní“ váhu. Nejde o desky, které bych poslouchala každý den, myslím, že je to tím, že si je „šetřím“. Deskou mého života je jednoznačně Spiderland. Máme ji doma na vinylu a šetříme si ji na vzácné příležitosti. Když ji slyším, nepřestává mi běhat mráz po těle. Vedle uvedených desek miluju soundtrack k velmi oblíbenému seriálu od Davida Lynche Twin Peaks. Badalamenti je génius, který s klavírem dokáže dělat vážně divy. Post-rock je pro mě velmi široký pojem, tento žánr má obrovský záběr. Vedle post-rockových Slint miluju třeba Godspeed You! Black Emperor. Jde o žánr, který nabízí velkou spoustu skvělých kapel. The Gathering jsem neznala, takže díky za tip!
Slint - Spiderland (1991)
Tahle deska vyšla ve stejném roce, ve kterém jsem se narodila. Je to geniální počin v té době mladičkých Slint. Vyšla na uznávaném labelu Touch and Go Records, který vydal řadu úžasných desek. Spiderland je přemýšlivá, snová kytarová deska se zpěvem tak silným, že z toho běhá mráz po zádech. Slint na desce využívají zvuků přesně tolik, kolik je potřeba, ne víc, ne míň. I z toho důvodu jde o desku, kterou zkrátka navždycky vnímám jako číslo jedna.
Portishead - Dummy (1994)
Portishead jsou kapelou, která mě doprovází od úplných začátků a nikdy mne neomrzí. Portishead dokážou vytvořit z elektroniky naprosto živočišný zvuk. Jejich koncerty jsou naprostým top. Miluju jejich naprostou civilnost, která skvěle doplňuje zvukově dokonalé koncerty. Bylo těžké vybrat album, které považuji za vůbec nejlepší. Vybrala jsem Dummy, album doslova „nacpané“ naprostými drahokamy, vedle něj je pro mě zásadní jejich poslední deska Third.
David Lynch - The Big Dream (2013)
Jedno z mála alb ze současné doby. Jedná se o poslední album Davida Lynche, které vydal v roce 2013. Toto album zkrátka doporučuju poslechnout, nejlépe hned několikrát. David Lynch je známý svým tak trochu provokativním přístupem ve filmu i hudbě. Právě to činí album naprosto návykovým. Dokonalé bicí, kytara i zpěvy.
Neurosis - Times of Grace (1999)
Tahle deska je něco jako bible mého hudebního světa. Deska, kterou poslouchám výjimečně, ale o to intenzivněji. Arzenál v podobě Scotta Kellyho, Steva Von Tilla, Noaha Landis, Dava Edwardsona a Jasona Roedera je věčný. Jejich desky jsou valivé, silné a nadčasové. Z koncertů Neurosis stříká energie. Vedle Neurosis doporučuji i písničkářské projekty Scotta a Steva.
Lvmen - Mondo (2006)
Tahle deska je pro mě tím nejlepším, co na české scéně kdy vzniklo. Neznám jinou kapelu, která by dokázala tak chytře a vkusně pracovat se samply. Konkrétně Mondo je mojí první vinylovou deskou a dodnes je to jedna z nejlepších, kterou doma mám.
Made Out of Babies - The Ruiner (2008)
Do poslední chvíle jsem váhala, jestli zvolit Made Out of Babies nebo Battle of Mice. Protože jsem byla na koncertě Made Out of Babies a je to dodnes jeden z nejsilnějších zážitků z koncertů coby posluchače, zvolila jsem je. Nikdy mě nepřestane fascinovat projev Julie Christmas. Deska The Ruiner je extrémně tvrdá a má úžasnou dynamiku, stoprocentně stojí za poslech.
Unsane - Visqueen (2007)
Na Unsane jsem byla v Praze hned několikrát. Jde o kapelu, která s malou přestávkou hraje od roku 1988. Jde čistě o noiserockovou kapelu v čele s legendou scény Chrisem Spencerem. Album Visqueen je pro mě vrcholem jejich tvorby.
Amenra - Mass IV
Belgická postmetalová kapela Amenra byla mým klíčem k tvrdší metalové hudbě. Amenra vydali pět desek. Jde o pět „mší“ v postmetalovém uchopení. Jejich poslední deska byla vydána v roce 2012, a to na legendární labelu Neurot Records, založeném členy Neurosis.
Ones and Sixies - Low (2015)
Druhé album, které se dotýká současné doby. Desku Low vydali Ones and Sixies v roce 2015. Ve srovnání s jejich starší tvorbou jde o album zřejmě nejrychlejší. Zároveň se v něm objevují elektronické bicí, které na minulých albech nefigurují. Mimi a Alan, mormoni, manželé, rodiče dvou dětí, svojí tvorbu označují jako slowcore.
Blonde Redhead - 23 (2007)
Ačkoliv jde o album naprosto odlišného ražení, považuji ho za nesmírně důležité. Jiné desky Blonde Redhead mě nijak neoslovily, ale album 23 je plné atmosféry, citů a především dokonalých nápadů. Kazu Makino (zpěvačka a kytaristka) měla krátce před vytvořením alba nehodu, při pádu z koně utrpěla vážná zranění. Po vyléčení se vrátila na hudební dráhu a natočila spolu s dvojčaty Simonem a Amadeem Pacem album, které ohromilo řadu posluchačů, včetně mě. (smích)
