Ondřej Škoch je muzikant každým coulem. Vystudoval na konzervatoři Jaroslava Ježka kompozici a jazzovou kytaru, ale širšímu publiku je známý jako baskytarista skupiny Chinaski, kde působí i jeho bratr Štěpán, který hraje na saxofon. Ondřej Škoch má na svém kontě i tři sólové desky a působí i jako producent a skladatel scénické a reklamní hudby. Zkratka ideální adept do této rubriky.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil za vlastní peníze?
S bratem jsme si společně koupili první vinyl a byla to punková kapela Visací zámek. Tu černou desku s bílým nadpisem. Pak jsem si sám koupil kazetu a to byli Bon Jovi s albem Keep the Faith.
Kolik ti tak bylo v té době?
Byl jsem ve třetí nebo ve čtvrté třídě na základce.
A to bylo tvoje první setkání s rockovou hudbou?
Ne tak docela, moji rodiče doma hodně poslouchali hudbu. Hlavně zahraniční kapely, Beatles, Pink Floyd, Mika Oldfielda, tohle u nás znělo velmi často už od mého dětství. Ale moje první osobní zkušenost byli Visací zámek.
Vkus rodičů ti imponoval, nebo jsi s Visacím zámkem chtěl být vůči nim v opozici?
Vše, co doma znělo, se mi líbilo a já jsem pak oblíbené kapely rodičů vzal za své, poslouchal jsem je dál a vlastně poslouchám dodnes. V tom prenatálním stavu jsem doma kromě Oldfielda a Floydů hodně vstřebával i vážnou hudbu a pak se mi to nějak všechno smíchalo dohromady a já objevil svou první velkou vášeň, které jsem naprosto propadl - Queen. To je moje celoživotní skupina, kterou mám pořád strašně rád. Tentokrát jsem se do nich zamiloval takovým způsobem, že na dovolené v Bulharsku jsem si koupil všechny jejích desky na kazetách.
A co domácí scéna, bavilo tě něco v době, kdy jsi začal vstřebávat hudbu?
První českou kapelu, kterou jsem začal nějak vnímat, byla Lucie, a vlastně i Pražský výběr. Jejich album Straka v hrsti, s Ropotamem na kolečkovém křesle na obalu, byla moje druhá vinylová deska. Pak přišli Precedens nebo Půlnoc, ale Půlnoc se mi moc nelíbili. V té době jsem již hrál na kytaru, hodil jsem do lidušky, a jak jsem se začal zbavovat nylonových strun, tak jsem objevil Rolling Stones. Nikdy jsem jim nepropadl tak jako Queen, ale hodně se mi líbil jeden živák od nich - Flashpoint, s tou sirkou na obalu. Jednu dobu jsem ho měl ve svém walkmanu pořád. Pak jsem se postupně posouval víc do popovějších rovin, až se to celé zastavilo a v určité fázi mého života jsem začal poslouchat jenom jazz. Jazzové kytaristy, jazzové trumpetisty, prostě jenom jazz. Souviselo to se studiem jazzové kytary a podobně to bylo i potom, když jsem začal studovat skladbu. V té době jsem poslouchal jenom vážnou hudbu. A když jsem vše dostudoval, tak jsem se zase vrátil ke Queen. (smích)
U hodně českých kapel pozoruji takový jev, že poslouchají v dodávce cestou na koncert plus mínus stejné kapely, a pak má skoro celá kapela podobný vkus. Zajímalo by mě, zda je to tak i u Chinaski.
My jsme v tom docela odlišní, ale jsou jistoty, na které se shodneme vždycky. A to jsou Faith No More a Stereo MC’s. Určitě se shodneme i na Rolling Stones, ale pak se to liší. Pavel Grohman, když ještě žil, měl hodně rád Robbieho Williamse, a toho zrovna Michal Malátný nemusí. Naprosto srdcová skupina pro kluky v kapele je AC/DC, vyrůstali na nich. Mě se od AC/DC líbí tři písničky a ty ostatní skladby mi znějí jako ty tři písničky, takže nic až tak vzrušivého pro mě, ale pro kluky jsou AC/DC to, co pro mě Queen.
Který byl tvůj první velký koncertní zážitek?
Těžko říct, já to mám rozdělené do dvou období, když jsem hrál na kytaru a když jsem začal hrát na basu. Ten první velký zážitek byl asi v roce 2005, kdy jsme s Chinaski poprvé vyprodali T-Mobile Arenu. Bylo tam 16 000 lidí, skoro stejně jako v O2 Areně, bylo tam narváno a úžasná atmosféra. Takový to, že uděláš: auuuuu. Muzikantsky jsem si ale mnohem víc užil některé koncerty v klubech.
A koncerty na kterých jsi byl jako divák?
První koncert, na kterém jsem byl a na který nezapomenu, byla Laura a její tygři v Belmondu. Bylo mi dvanáct. Největší zážitek byl asi koncert Pata Methenyho v rámci Secret Story Tour v Paláci kultury někdy na začátku devadesátých let. Ten koncert mě úplně uchvátil. Z poslední doby to byl koncert U2 na kterých jsem byl v Mnichově. Bylo to jejich předposlední turné, tuším. Pak musím zmínit i poslední koncert Faith No More v Praze, ten se mi též hodně líbil.
Než se dostaneme k deseti deskám, můžeš zmínit desky, které jsi chtěl dát do svého výběru, a nevešly se tam?
Jsou to hlavně desky z poslední doby, jako je nové album Soulsavers, což je boční projekt Davida Gahana z Depeche Mode. Líbí se mi album Adama Lamberta, který je takový popař, ale já jsem ho viděl v Praze s Queen a líbilo se mi, jak zpívá. Na tom koncertě jsem byl se svým devítiletým synem a ten mu úplně propadl. Tak, že Adam Lambert u nás teď zní pořad. Musím říct, že jeho poslední album je výborně zprodukované a jsou tam moc dobré písničky.
Nevešel se mi tam Pat Metheny ani David Gilmour, jeho poslední dvě desky jsou fantastické. Rád bych do svého výběru zapojil i poslední desku Foo Fighters... je toho hodně. Nesmím zapomenout na Michaela Jacksona, který mě taky ovlivnil. Do svého výběru bych dal jeho desku Bad, která je stejně geniální jako jeho majstrštyk Thriller.
Queen - Sheer Heart Attack (1974)
První album, které mě dostalo, bylo Sheer Heart Attack. Dostal jsem se k němu na kazetě, která ani nebyla dobře popsaná. Na druhé stráně byl asi Rod Stewart. Mně se pořád víc líbila ta první strana a až časem jsem se dozvěděl, že jsou to Queen. Úplně mě odrovnal zvuk kytary. Hlavně to dlouhé sólo v Brighton Rock, ale i sbory a vůbec ta kombinace klasiky, popu a rocku.
Pink Floyd - Wish You Were Here (1975)
Úplně stejný příběh. Kazeta, která byla v autě, a rodiče ji pouštěli pořád. Tuhle desku mám ještě radši než třeba Dark Side of the Moon, kterou jsem si někdy pouštěl před spaním a rušily mě tam ty zvonky. Na Wish You Were Here je skvělá kytara Davida Gilmoura a jeho zpěv. Naprosto dokonalá deska
Bon Jovi - Keep the Faith (1992)
Strašně se mi líbí skladba Keep the Faith, ale i celé album, které je asi nejlepší, co natočili. Nikdy ho pak nepřekonali a od té doby vlastně točí pořád ty samé písničky. Líbil se mi celkově syrovější zvuk alba, a hlavně jak jsou nahrané bicí. Tico Torres má fantastický zvuk bicích. Na desce jsou i krásné melodie, nejenom v baladách, a Jon Bon Jovi výborně zpívá.
Red Hot Chili Peppers - Blood Sugar Sex Magic (1991)
Poprvé jsem je viděl v televizi během předávaní cen MTV a bylo jich na pódiu asi dvacet a já vůbec netušil, kdo patři ke kapele, a kdo ne. Hráli skladbu Give It Away a já byl úplně hotovej. Poprvé jsem slyšel úžasnou basu Flea a ten druh hudby mě okamžitě vzal. V té době se mi líbila i Nirvana, ale zdaleka ne tak jako Redhoti, kteří si mě získali okamžitě.
Peter Gabriel - Secret World Live (1994)
Na tom samém předávání cen MTV vystupoval i Peter Gabriel, hrál skladbu Steam a měl neuvěřitelnou show. Viděl jsem ho poprvé a okamžitě jsem se do jeho hudby zamiloval. Od té doby je jeden z mých nejoblíbenějších interpretů vůbec. Okamžitě jsem si koupil album Secret World Live a postupně všechny jeho desky. Naprosto geniální zvuk má třeba album Up a vůbec jeho koncertní alba.
Alanis Morissette - Jagged Little Pill (1995)
Od této desky jsem ji začal poslouchat a mám též všechny její desky, ale tahle je zásadní. Tady jsou samé hity a Alanis byla první, a vlastně i poslední, zpěvačka, kterou jsem si oblíbil. Třeba Madonna mě nikdy nezajímala, dneska se mi líbí Pink a další zpěvačky, ale Alanis byla neopakovatelná.
U2 - All That You Can’t Leave Behind (2000)
U2 mám hodně rád, znám je dobře a schválně nedávám Joshua Tree, jak asi všichni očekávají, i když je to opravdu geniální deska, ale právě All That You Can’t Leave Behind, a to z toho důvodu, že jsem ji poslouchal nejvíc. Zde jsou fantastické skladby, jako třeba Beautiful Day, která mě hodně inspirovala.
Mike Stern - Is What Is It (1994)
Tady začalo mé jazzové období. Speciálně ta druhá skladba A Little Luck byla pro mě zásadní. Na desce hraji Michael Brecker, Dave Wekl, na basu hraje Will Lee a je to prostě fantazie. Na deskách Mika Sterna mě baví fakt, že to nejsou jenom jazzové improvizace, ale jsou tam krásné melodie a krásně vystavěná témata. Kombinace jeho kytary s Breckrovým saxofonem je fascinující.
Leonard Bernstein - West Side Story (1961)
Na konzervatoři jsem psal absolventskou práci na téma muzikál a West Side Story je nejlepší ukázkou hudby, která se mi líbí, protože se tady vážná hudba mísí s jazzovou. Deska s filmovou verzí s Kiri Te Kanawou a José Carrerasem, kterou diriguje Bernstein, je pro mě nejlepší a Bernstein je můj nejoblíbenější skladatel novější hudby. Stavím ho vedle Beethovena, Janáčka a Dvořáka. Jeho autorské věci jsou geniální.
Stereo MC’s - Emperor’s Nightingale (2011)
Úplně geniálně vymyšlená, vystavěná a produkovaná deska, která nemá jediné hluché místo. Tuhle desku jsme s Chinaski poslouchali v autě tak dlouho, až jsem ji jednu dobu začal nenávidět. Pro mě osobně ještě lepší dílo než jejich slavné album Connected.
