Kytaroví mistři sice zrovna nedobývají hitparády a občas si i na tohle téma postěžují, ale možná je to tak i lepší. Stejně jako jejich hrdinové, i oni si musejí vydobýt své místo na slunci, a kdyby se topili v penězích, asi by do toho nedali tolik potu a slz. Americký bluesman Joe Bonamassa se i přes svůj věk může považovat za přední postavu žánru. Jeho výběr oblíbených desek a úcta k praotcům blues je rovněž úctyhodná.
Působíš jako muzikant, který skutečně věří v důležitost úvodní písně. Důkazem je i tvá nová deska Different Shades of Blue, kterou jsem shodou okolností našel v poště dnes dopoledne a intro Hey Baby (New Rising Sun).
Polévka je grunt! Pravidla jsou sice jen na tobě, ale intro tam prostě musí být. Kam se furt ostatní ženou? Sedněte a napište pořádné intro.
V tvém výběru oblíbených desek jsem našel hodně podobných pojmů jako u Kennyho Waynea Shepherda, který se této rubriky zúčastnil o pár měsíců dříve. Jaké jsou vůbec tvé vztahy s ostatními kytarovými „hrdiny“?
Jsem kamarád s většinou svých kolegů a měl jsem i to štěstí, že jsem poznal mnoho ze svých idolů. Jeden z mých nejlepších přátel je třeba Steve Lukather.
V rámci zvuku jsi zmínil i specifičnost osmdesátých let. Nemáš chuť se někdy vrátit k analogovému nahrávání?
Naše desky nahráváme digitálně, protože se moc nechci vracet do dob, kdy jsem musel všechno nahrávat zdlouhavě. Zaprvé neslyším mezi nimi rozdíl a zadruhé je to mnohem rychlejší. Na druhou stranu musíš přemýšlet analogově. Dneska si všichni myslí, že je to otázka prodlouženého víkendu a že to prostě nějak poslepují a naťukají na počítači. Těmhle frajerům bych přál vrátit se v čase do dob, kdy člověk fakt musel umět hrát na svůj nástroj, a to fakt dobře! Vem’ si, že ještě mnohem dříve se bralo používání efektů jako podvádění. I takový reverb se bral jako zločin. (smích) To je samozřejmě zlomek toho, co se děje dnes. Pomalu totiž ani nevíš, kdo na té desce zpívá, a bubeník ani nemusí hnout prstem. Hodně jsme se posunuli od dob, kdy Sinatra stál ve studiu s obrovským orchestrem za zády. Cena a nasazení šly dolů společně, což je moc smutné.
Čas nás tlačí, proto bych tě rád požádal o určitý update, kterým bychom navázali na rozhovor, jenž si našemu magazínu poskytl před dvěma lety.
Dobře si na to vzpomínám a vyřiď kolegům, že je pozdravuju. Víš, co jsem si nedávno koupil? Telecaster z roku ’52 od Tommyho Reida. Proslavil se předělávkou Donovanovy Season of The Witch, která se stala populárnější než původní verze. Jako Angličan se zná s legendami typu Page, Clapton nebo Harris a za mlada s nimi kamarádil. Měl totiž hodně jedinečný hlas, trochu podobný Ianu Hunterovi z Mott the Hoople. V šedesátém osmém měl takhle předskakovat Cream. Nabídku vzal, protože jeho kamarád Eric Clapton s nimi hrál. Ve stejnou chvíli jej jeho další kamarád, Jimmy Page, zval do nové podoby The Yardbirds jakožto zpěváka. Musel to s díky odmítnout, protože měl jiné závazky, ale doporučil za sebe devatenáctiletého mladíka z Wolverhamptonu jménem Robert Plant. Jak se říká, zbytek je historie. Terry si zmiňovaného „telíka“ koupil na turné s Cream v roce 1968, celý život na něj hrál a od minulého týdne je můj.
Hodně jsme se posunuli od dob, kdy Sinatra stál ve studiu s obrovským orchestrem za zády
B. B. King - Blues Is King (1967)
Jen pro zajímavost: Zrovna se stěhuju do nového domu a mám tu armádu stěhováků, kteří tahají nábytek tam a zpátky. Byl to fakt pekelný týden, takže nečekej u desek žádné velké proslovy. (smích) Každý Kingův fanda miluje předchozí živák Live at the Regal, což je taky fantastická deska a klíčová bluesová nahrávka, ale Blues Is King, je podle mě větší triumf. Natočili to v roce 1966, kdy měl ještě malou kapelu. Protože dlužil peníze, a dokonce se i soudil, nemohl si dovolit více lidí. I přesto má hlas v jednom ohni a hraje úžasně.
Jeff Beck - Truth (1968)
Druhou desku Beck-Ola mám taky moc rád, ale debut je podstatně silnější album. Hodně mě to navíc nabudilo stát se sólovým umělcem. Začíná to pochopitelně předělávkou skladby Shapes of Things od The Yardbirds, jeho předchozí kapely. Je tam ale i výborná verze Let Me Love You a také Morning Dew. Tahle deska nabízí všechno od bluesových kousků přes hardrockové instrumentálky až po akustickou verzi Greensleeves někde uprostřed. Celé album je poskládáno tak, aby zůstalo už navždy legendárním.
Led Zeppelin - Led Zeppelin I (1969)
Mám velkou slabost pro Led Zeppelin a speciálně pro tuhle desku. Na druhou stranu nemám zájem o žádnou z aktuálních reedicí. Nemám to zapotřebí. Nechci žádné mrzáky. Já chci hotový hamburger. Nezajímají mě nepovedené verze. Tahle deska je dobrá taková, jaká je.
Miles Davis - We Want Miles (1982)
Je to živák z počátku osmdesátých let, z doby Davisova návratu na scénu. Po boku má basáka Marcuse Millera a na kytaru hraje Mike Stern. Nahrávka má neskutečnou energii. Prostě vylezli na pódium, začali jamovat a hráli, dokud nedošel pásek. Kapela tehdy fungovala na plné obrátky a nemyslím si, že by měl Miles někdy lepší sestavu.
James Brown - I Got the Feelin’ (1968)
V té době tvořil jedno mistrovské dílo za druhým. Měl neskutečný cit pro aranže a za sebou velmi kompaktní kapelu. A takhle bych mohl pokračovat ještě dobrých pár hodin.
Ronnie Earl and the Broadcasters - Soul Searching (1988)
Tohle je hodně přehlížená bluesová perla s úvodní peckou Backstroke. Je to ukázka toho nejlepšího zvuku ze severovýchodu, tj. Boston a Rhode Island. Deska má zároveň jeden z nejúžasnějších a nejčistších zvuků kytary, co jsem kdy slyšel. Vznikla koncem osmdesátých let, ale nesmrdí tou osmdesátkovou produkcí, postiženou hutným šroťákem a reverbem všude, kam se podíváš.
Jethro Tull - Stand Up (1969)
Byla to první deska, kde hrál Martin Lancelot Barre, a pořád zní jako bluesová kapela. Vždycky mě fascinovali, protože na papíře zapojení flétny nemohlo fungovat. Přece jen to vyšlo a tuhle desku mám hrozně moc rád.
Rory Gallagher - Irish Tour ’74 (1974)
Výborná deska, která obsahuje na úvod skladbu Cradle Rock a hned poté povedou verzi I Wonder Who od Muddyho Waterse. Stejně kvalitní je As the Crow Flies, původně od Tonyho Joea Whitea. Moc povedený živák.
Herbie Hancock - Man-Child (1975)
Výborné album, kde se nebál společně míchat elementy funku a jazzu, ale zároveň se nesnažil vytvořit nějaké mistrovské dílo. Tím právě trpěly některé jeho starší věci. V kapele je vždy potřeba udržovat svěží vítr a klidně přizvat i mladé talenty. Hodně třeba rád vzpomínám na kytaristu Tommyho Bolina, který hrál v kapele Zephyr, ale i Deep Purple, když nahradil nenahraditelného Ritchieho Blackmorea. Bohužel nás poté navždy opustil.
Crossroads O.S.T. - Ry Cooder (1986)
Hoooodně podceňované bluesové album. Výborně se zde předvedl Ry Cooder. Díky filmového souboji se Stevem Vaiem se k tomuto dílu, lidé ale pomalu vracejí.
Deep Purple - Made In Japan (1972)
Neskutečná záležitost. Podle mě, každá dobrá deska musí mít odpovídající otvírák. Highway Star je asi nejlepší úvodní skladba v historii rock‘n’rollu. Vůbec se s tím nepárali a prostě to na lidi vybalili. Víš co, hned teď si to jdu koupit. Nějak se to ztratilo z mého iTunes a koupím si to hned teď.
www:
