Hudební publicista Jarda Švelch patří (patřil?) mezi nejvýraznější autory své generace - snad se jako vrstevník neurazí, když napíšu generace zvolna vstupující do středních let. Svůj zřetelně profilovaný hudební vkus trefně ilustruje nejen účastí v této rubrice, ale také v písních kapely Rest in Haste, skrze kterou se zařadil do nepříliš početné skupiny publicistů, kteří už o hudbě tolik nepíšou, ale o to intenzivněji ji začali aktivně provozovat. Mimochodem - aktuální dvoupísňový singl i k vydání právě chystaná další várka skladeb rozhodně stojí za pozornost.
Vzpomeneš si, které album sis koupil jako první takříkajíc sám za sebe a za své?
Myslím, že to bylo Superunknown od Soundgarden na kazetě a bylo mi tak třináct. Legrační bylo to, že jsem vůbec nevěděl, jak členové kapely vypadají, protože v bookletu byla jenom taková žlutá rozmazaná fotka.
Jsi sběratel desek či obecně „materiálu“, jako jsou CD, knížky, komiksy, plakáty anebo třeba trsátka slavných kytaristů?
Nikdy jsem CD vyloženě nehromadil, ale mám jich několik desítek podepsaných od muzikantů, které jsem odchytil na koncertech nebo jsem s nimi dělal rozhovory. Nedávno jsem si postavil hi-fi systém ze 70. let a začal si kupovat LP desky. Udělal jsem to i kvůli tomu, abych si znova začal hudbu užívat. A pak jsem si uvědomil, o kolik jsem přicházel, když jsem hudbu poslouchal převážně z bedniček nebo sluchátek. Možná se ze mě na stará kolena stane audiofil.
Máš ve svém výběru několik „goldies“, naopak nejmladší deska od Converge už je venku deset let. Dokážeš se ještě po těch letech nadchnout pro nové objevy?
Určitě jsem vybíravější a taky potřebuju mít odstup, abych dokázal zhodnotit, jestli pro mě deska „přežila“. V roce 2001 mě jako každého druhého nadchl debut The Strokes, ale zpětně mi přijde docela banální.
Co si myslíš o oblíbeném bonmotu, že „kritik“ je většinou člověk, který své hudební ambice nedokázal naplnit v roli muzikanta? Tys naopak svou kapelu Rest in Haste rozjel v podstatě až ve chvíli, kdy ses po letech aktivního psaní o hudbě začal z hudební publicistiky už trochu vytrácet...
Já jsem vždycky chtěl v první řadě psát. Už jako malý kluk jsem svědomitě četl obaly desek a pamatoval si stopáže i jména autorů hudby a textů. Nehrál jsem na žádný nástroj, ale vymýšlel jsem si osudy fiktivních kapel. Psát do časopisů jsem začal v devatenácti, ale do kapely mě mladší brácha „najal“ až v pětadvaceti. A to bylo zrovna v době, kdy jsem jako novinář vyhoříval. Ta představa tvořit příběh vlastní kapely mi pak přišla lákavější než zapisování příběhů jiných kapel. Kritika je ale důležitá. Mrzí mě, že se čím dál víc podceňuje a lidi se ve svých malých žánrových ghettech jenom plácají po zádech.
Řada muzikantů by v životě nepřiznala, že je někdo silně inspiroval. Ty ses se svými oblíbenci v čele s QOTSA nikdy netajil. A tím se dostáváme k dalšímu oblíbenému tématu z oblasti „hovorů o hudbě“ - imperativ invence, inovace, originality...
Originalita je jen jedna - i když důležitá - součást toho, co dělá silnou desku nebo kapelu. Když jsem začal hudbu sám dělat, naučil jsem se daleko víc oceňovat skladatelské a aranžérské řemeslo. To ale neznamená, že bych byl ochotný hrát v kapele, která by byla vyloženou kopírkou. V Rest in Haste ctíme svoje vzory, ale nesnášíme klišé.
Progres 2 - Dialog s vesmírem (1980)
Progres jsem poslouchal od čtyř let a zanechal na mně doživotní následky. Odtud pochází moje slabost pro kosmický rock, progrockovou disharmonii a fantasmagorické texty. Příběh Dialogu dnes může znít zastarale, ale jeho epičnost dokázal málokdo překonat. Není divu, že se tihle Brňáci na přebalu tvářili tak sveřepě a zachmuřeně, jako by právě na nich závisel osud vesmíru.
The Beatles - White Album (1968)
Přes rodiče jsem se dostal i k Beatles. Chápu kritiky, kteří „bílé dvojalbum“ považovali za roztříštěné, ale já jsem si jeho kolážovitou atmosféru zamiloval a automaticky jsem pak od každé další „dobré“ desky očekával, že bude mít žánrový záběr od musichallu přes avantgardu po proto-metal. Lennon už nikdy nesložil tak dobré písně jako Dear Prudence nebo Happiness Is a Warm Gun.
Soundgarden - Superunknown (1994)
V devadesátých letech poslouchali „cool“ kluci z maloměsta Nirvanu, ale já zklamaně odložil Nevermind, protože mi všechny písničky připadaly stejné. Zato Soundgarden byli takřka kaleidoskopicky barevní a zároveň hlasití a psychedeličtí. Učarovala mně i Cornellova vágní poetika, protože jsem jí rozuměl i bez znalosti kulturních odkazů.
Sleater-Kinney - Dig Me Out (1997)
Bývalé riot grrrls Sleater-Kinney jsou pro mě zatím jediná kapela, která se přiblížila genialitě The Beatles v tom, jak spolehlivě skvělé desky během své kariéry natáčela. Dig Me Out je jejich Revolver - deska, na které se povznesly nad žánr, ze kterého vzešly, a poprvé se dotkly nebe. Dvě kytary, dva hlasy, rázné bicí a nezdolná bojovnost.
Clutch - Blast Tyrant (2003)
Clutch jsem náhodou zaslechl v nějakém obskurním televizním pořadu. Od té doby mě jejich groove provází životem. Na Blast Tyrant do sebe dokonale zapadly jejich masivní riffy, funková rytmika a absurdní texty s těmi nejlepšími slogany („Don’t worry, it’s just stigmata”). Pak už jim nic nebránilo stát se nedotknutelnou stonerrockovou institucí.
Truly - Fast Stories from Kid Coma... (1995)
Sedmdesát minut kosmického utrpení na nejsofistikovanější desce grungeové éry (kterou jsem našel v pochybném bazaru na Václaváku). Intenzivní emocionální masakr, kterého jsem se v devatenácti letech nemohl nabažit. V kapele hrají veteráni ze Soundgarden a Screaming Trees, ale vůdčí postavou je Robert Roth, nedoceněný skladatel s výjimečným rukopisem a skřípavým hlasem.
Queens of the Stone Age - Queens of the Stone Age (1998)
Obdivoval jsem, jak je ta deska takřka popová a zároveň extrémistická. Repetitivní hypnotický nářez se střídal s melodickými refrény s tehdy ještě nesmělým vokálem Joshe Homma. Líbili se mi i Kyuss, ale ti mi ještě připomínali klasický testosteronový hard rock. Tohle bylo něco nového a na sto procent odpovídajícího mému vkusu.
Mark Lanegan - Field Songs (2001)
Všechno, na čem zpívá Lanegan, je dobré a Field Songs jsou nejlepší. Sám to ostatně uznal, když na nedávný výběr zařadil nejvíc skladeb právě z téhle desky. V jednoduchých, ale rafinovaných folkových aranžmá mohl předvést všechny odstíny svého hlasu a zní jako člověk, který za vás prožil všechny příběhy světa.
Can - Tago Mago (1971)
Kamarád se mě jednou zeptal, jak bych si vybral, kdybych si na pustý ostrov mohl vzít desky jen od jedné kapely. A já na to, že Can, protože v jejich muzice pokaždé najdu něco nového. Dnes se na Can oceňují hlavně inovativní rytmy, kompoziční postupy a vůbec jejich intelektuální výkony, a málo se mluví o tom, že psali krásné, dojemné písně jako Paperhouse. Tago Mago spojuje obojí.
Converge - You Fail Me (2004)
Converge udělali z brutálního hardcoru abstraktní umění, chirurgicky přesné, a přitom totálně vášnivé. Když jsem je poprvé slyšel, připadal jsem si, že mám před sebou celý nový, pořádně krvavý kontinent. You Fail Me je jejich vrchol a vedle třetí desky QOTSA jeden z vrcholů dekády.
