Kytarista pražské indierockové kapely The Prostitutes se ve skutečnosti jmenuje Martin Přikryl a je to člověk mnoha tváří. S The Prostitutes právě vydal novou desku s názvem Zum Passer a jako režisér vytváří reklamní kampaně. Za hudbu, kterou složil pro film Poupata, byl v roce 2011 nominován na Českého lva v kategorii Nejlepší hudba. Stejně pestrý jako svět jeho zálib je i výběr jeho nejoblíbenějších desek, jak se můžete přesvědčit z následujících řádek.
Jak jsi ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Hned po narození. Znám to samozřejmě jen z vyprávění. Tancoval jsem na Johnnyho Cashe v obchodním domě Kotva, někdy kolem roku 1975. Pak si pamatuju takovou strašně barevnou malovanou desku, na zadní straně čtyři hrozně cool týpci, jmenovali se The Beatles.
Před narozením si toho pamatuju ještě míň, ale moje máma vždycky říká, že moje životní směřování je daný určitě tím, že když seděla těhotná,, poslouchala Dark Side of The Moon.
Kterou desku sis koupil jako první ze své vlastní kapsy?
První album, které jsem dostal od rodičů, bylo So od Petera Gabriela. Miloval jsem ho, a to i přes to, že jsem moc dobře věděl, že Gabriel cool není. První desku za svoje si nepamatuju, byla jich kvanta, ale pamatuju si jako dneska, když jsem si šel koupit Songs for Drella od Johna Calea a Lou Reeda, když jsem si koupil MCH Band, Půlnoc a Garáž anebo Psí vojáky, který jsem letos dal k narozeninám synovi. A když jsem si koupil první Clash - byl jsem zklamanej, že to není punk.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Byl jsem nejdřív beatlesák, pak depešák a kjůrák, pak punkáč, pak zeppelíňák a pak, kolem devatenácti, jsem objevil novou vlnu - The Smiths, Talking Heads, B-52’s, Devo, Joy Division, Siouxsie & The Banshees a celou tu generaci. Posledně jmenované kapele jsem propadl na strašně moc let úplně, mám desítky jejich bootlegů. Taky jsem v tý době dospívání objevil Talk Talk nebo XTC. Talk Talk mi přinesli dodnes trvající hudební nirvánu.
Jaký je dnes tvůj hudební záběr coby posluchače?
Jsem vyznavačem kultu New Order a poslouchám všechno, co je jen trochu chytrý, neprvoplánový. Nemám rád vyprázděný žánry a nevyhledávám primitivní agresivitu, ale od techna přes hardcore až po pop (myšleno skutečně pop) mám lásky. Když vyjde Morrissey, vždycky doufám, že to bude alespoň trochu dobrý a přál bych si aby každej rok vznikly desky jako Sinus Point Break od Veto nebo Brotherhood od Black Keys. Největší událost pro mě může být nový album Arcade Fire nebo LCD Soundsystem, ale před patnácti lety to byl novej release Chemical Brothers. Osciluju nejvíc mezi electropopem a blues, což nejde moc dohromady.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Depeche Mode a Siouxsie & The Banshees v Praze z kraje devadesátých let, New Order vloni v Berlíně, Libertines a Blondie v Londýně, Psí vojáci na Chmelnici a MCH Band na Deltě.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Já budu jen jmenovat interprety: David Bowie, Jesus & Mary Chain, Underworld, Roxy Music, Interpol, Luis XIV., OMD, Kills, Eric Clapton, Neil Young, Rolling Stones, Beastie Boys, Nick Cave, YYYs, Psí vojáci, Stone Roses, The Cure, Primal Scream, Pixies, The Smiths, The Clash, Sonic Youth, Kraftwerk, Franz Ferdinand, Miles Davis, Bob Dylan, B.R.M.C., a kdyby se U2 rozpadli po Achtung Baby, byla by to asi jedna z mých top ten nejoblíbenějších kapel.
Einstürzende Neubauten - Ende Neu (1996)
Skvělá deska, kvůli které jsem se zamiloval do Německa, do Berlína, do dělání hudby jinak než C dur, G dur. A přivedla mě ke všem jejich deskám, což byl pro mě tehdy objev století. Jejich zatím poslední album Lament věnované první světové válce jsme už sledovali živě na koncertě v Praze i s nadšenými dětmi a skladba Stella Maris byl můj svatební pochod a její verše máme na zdi v ložnici.
New Order - Get Ready (2001)
Milovali jsme je, ale už jsme jim nevěřili. Get Ready byla jedna z nejlepších desek novýho milénia od kapely, která to měla už za sebou. Honza Muchow říká, že je to jediná parta v historii, která to dokázala dvakrát, myšleno Joy Division a pak New Order. Ale Get Ready je seriózní třetí podání.
Joy Division - Unknown Pleasures (1979)
Je to krása. Čistá dokonalost. Hudba, která nemůže zestárnout, protože v ní není nic navíc a byla mrtvolná, už když vznikla. Já vidím vždycky továrnu, komín a kouř. Velká, bezútěšná, stabilní, dokonalá věc, která jede v neúprosným rytmu a pojede tak staletí.
Siouxsie & The Banshees - Juju (1981)
Těžko vybrat jednu desku, když jsem jim věnoval třeba patnáct let života. Ale Juju je předěl mezi čistou nezkrocenou invencí a schopností ji nějak tvarovat. Obdivuju jednotlivé muzikanty pro jejich přímočarost a zároveň naprostou sofistikovanost a Spellbound je vynikající hit. Atmosféra jejich hudby je pro mě pořád totálně uhrančivá, originální a nenapodobitelná.
Depeche Mode - Music for the Masses (1987)
Bylo mi čtrnáct, poslouchal jsem je už asi dva roky a tahle deska nám všem potvrdila, že máme pravdu, že to je nejlepší skupina na světě. Pimpf asi dneska už nikdo nezná, ale pro nás to byla hymna. A když se ozve kytara, pak rána do bicicích a riff na piáno v Never Let Me Down Again, rozpažuju i po čtyřicítce ruce a dělám piruetu.
The Beatles - White Album (1968)
Pokusná laboratoř nejúspěšnější kapely všech dob. Je tam víc odvahy, než album snese. Jinej, agresivní zvuk, kterej v syntéze s jejich perfekcionalismem vytváří něco, co undergoround neumí nebo umět nechce a pop se toho bojí.
Bloc Party - Silent Alarm (2005)
Ta doba byla jako zjevení, cestoval jsem opakovaně na krátké pobyty do Londýna, kupoval jsem si NME a Q a utrácel všechny prachy v HMV. Večer jsem chodil do malejch hospod a klubů, byl jsem tam sám, vracel jsem se v noci jen s iPodem. Skvělej, inovativní přístup ke hře na kytaru i k celý kompozici vcelku obyčejných písniček.
Libertines - Up the Bracket (2002)
Alkáči a feťáci, kteří mi byli o dost bližší než Strokes. Strokes jsem považoval za cápky, co vědí jak na to a Libertines za frajery, co už dávno neudržej ani volant, ani ruční brzdu. Historie mi dala za pravdu. Strokes dělaj’ reklamu na sérii Elite kytar Fender a Liberines pořád jedou lifestyle, kterej by s nima hned tak někdo neměnil.
Talk Talk - Spirit of Eden (1988)
Když se mě zeptáte na nejlepší desku všech dob, je to samozřejmě úplně pitomá otázka, ale kdybych na ni měl stejně pitomě odpovědět, dám vám poslechnout tohle. Kapela, která zradila svoje fanoušky i label jen proto, aby nezradila sama sebe. No more hits and dancing, Talk Talk natočili opus magnum, který, jak pak sami dokázali, už se nedal překonat.
Chemical Brothers - Surrender (1999)
Já jsem nikdy nebyl party animal techno večírků nebo fanoušek válení se po louce, ale ta muzika se mi líbila a Surrender je nejlepší mejdan mýho života na jednom albu. Jsou tam všechny moje oblíbený drogy, vlivy, nálady i postupy. Je to moje knihovna nejlepších synth zvuků, je to cirkus, kterej nejde zastavit, a když skončí, chci ještě.
