Mezi skutečně nejzajímavější basáky v rámci progresivně metalové scény patří host aktuálního dílu, rodák z Pensylvánie, Dan Briggs. Tohoto raného třicátníka zná většina fanoušků především z jeho působení s Between the Buried and Me. Nicméně jeho autorský a především posluchačský záběr je podstatně rozmanitější. V domovské kapele se může jednat o drobné úlety, ale především v jeho bočním projektu Trioscapes je pro jazz a nástroje jako například saxofon nebo xylofon prostředí doslova ideální. Power trio založené na base, bicích a saxofonu servíruje skutečně svérázný mix free jazzu, s příměsemi všeho možného, od metalu až po soundtrack k Sin City. Pro dokreslení tak přidáváme jeho nejoblíbenějších deset desek. Mimochodem, nejbližší možnost jej vidět společně s BTBAM v akci bude 16. února v pražském klubu Roxy, společně s Devinem Townsendem a Leprous.
Opravdu mě zaujaly tvoje výkony v BTBAM, nicméně tvůj boční projekt Trioscapes mě zaujal ještě víc. Přibliž nám, jak jste se dali dohromady a jak jste překonali fázi jedna, tj. Jak nám to bude klapat?
S Trioscapes jsme začali v době, kdy jsme si s BTBAM před pár lety dali pauzu. Myslím, že to bylo v roce 2011, kdy jsem během léta měl nejvíce volna. Zařizoval jsem zrovna vystoupení pro kapelu jednoho kamaráda, ale v jeho tělese dost lidí chybělo, a proto jsem zaskočil. Přivedl jsem s sebou i další dva kolegy, se kterými jsem si přál hrát samostatně. Bubeníka Matta Lynche a saxofonistu Waltera Fancourta. Bavilo nás rozebírat Zappu, Mahavishnu Orchestra a mnohé fusion projekty. S Walterem jsme velice rychle složili pár věcí. Trochu jsme blbli i s Mattem, a proto jsme zorganizovali společný týden, kde jsme všechny výtvory procházeli a intenzivně rozvíjeli. Hodně jsme objevili, kupu napsali a pak jsme i odehráli slibované vystoupení. V tu chvíli nám došlo, že jsme do toho už tehdy dali tolik, že bychom měli udělat desku. Sešli jsme se proto znovu za pár týdnů. Veškerý materiál dopilovali a napsali i pár nových kousků. Tak vzniklo naše první album a pak už to šlo tak nějak samo.
Jak si značka Spector zasloužila tvou oddanost na tolik let?
První basu Spector jsem si koupil, když mi bylo šestnáct, v Clevelandu ve státě Ohio a dodnes ji používám jako zálohu. Před pár lety zároveň posloužila jako vzor pro můj vlastní model. Jinak tahle značka dělá luxusní basové kytary. Není co dodat. (smích)
Fender před časem znovu přinesl na trh zesilovač Sunn 300T. Měl jsi možnost někdy vidět SUNN O))) naživo? Mohl bys nám vysvětlit, proč je to tak kultovní kousek?
SUNN O))) jsem nikdy neviděl naživo, ale tenhle zesilovač jsem začal používat kvůli kapele Cave In. V té době měli naprosto úchvatný zvuk naživo a nepochybuju, že tomu tak je dodnes. Používám ho jak u kytary, tak u basy, protože to je nechutně hlasitá hlava. (smích)
Nakonec ještě otázka, zda máš nějaké zajímavé objevy v rámci vybavení, například v rámci efektů?
Nijak zvlášť. Mám domu kupu krabiček, protože si moc rád hraju s knoflíky a efekty. Sonická manipulace, to je něco pro mě. (smích) V tomto směru je mi velkým vzorem Daniel Lanois a myslím, že to jde na hudbě Trioscapes poznat. Moc rád si hraju s delayi, které doslova znásilňuju, a pak také hodně stavím na pedálu chorus. PS-3 od firmy Boss je asi můj nejoblíbenější kousek. Opět jsem jej objevil díky Cave In, má jedenáct modů nastavení a je to hodně šílený pedál. Vyzkoušel jsem už hodně efektů chorus, ale každý zní jinak, když se zapojí k base. Mám i několik, které už jsou polorozpadlé a snažím se je opravit. Nicméně pokud by se mi někdo chtěl nabídnout a nějaké mi poslat, nebudu se zlobit. (smích)
When - Trippy Happy (2007)
Vyšlo začátkem nového tisíciletí a je to dost psychedelická věc. Něco jako divočejší tvorba Briana Wilsona a pozdějších The Beatles. Je to zfetované, ale zároveň popové. Něco jako avantgardní pop. Songy, které se zdají pohodové a zábavné, ale pak se trochu zblázní. Jsou v tom i samply z animáků a všeho možného. Nicméně základ tvoří výborný vokál, instrumentace a perfektní produkce.
Tangerine Dream - Logos Live (1982)
Tenhle živák pořízený na sklonku sedmdesátých let byl mým úvodem do Tangerine Dream. Přestože se můj vkus posunul nejrůznějšími směry, rád se k němu vracím a nejen proto, že mi jej věnoval táta. Je to opravdu zvláštní pocit, když si člověk při poslechu uvědomí, že se jedná o jedny z prvních naprogramovaných bicích. Dneska stačí zmáčknout mezerník, ale tihle chlapi s tím dokázali vytvořit úžasné nálady. Je snadné se v tom ztratit, ale při troše koncentrace lze vždy objevit úžasné věci.
Joni Mitchell - Hejira (1976)
Jedná se o podobnou éru, kdy se Joni spoléhala ve velké míře na jazzové muzikanty. Jaco Pastorius je jedním z nich a předvádí zde životní výkon. Vždy ho snadno poznám a přitom nijak zbytečně nevyčnívá. Zároveň se úžasně doplňuje s jejím hlasem, který je sice úžasný, ale pro ni mírně atypický. Vydala se totiž směrem k folku a jazzu. Dovoluje si řadu experimentálních a občas i velmi chladných postupů.
Daniel Lanois - Flesh and Machine (2014)
Jedná se o uznávaného producenta, který pracoval s Peterem Gabrielem, U2 a mnoha dalšími. Byl vždy známý jako špičkový zvukový inženýr a zvukový experimentátor. Jeho aranže, struktury a obecně práce se skladbami, které jsou již na světě, jsou obdivuhodné. Stál u zrodu některých z nejznámějších alb v historii, ale jeho sólová tvorba je příkladem toho, jak manipulovat se zvukem, a že efekty jsou jedním ze skladatelských nástrojů.
Dawn of Midi - Dysnomia (2013)
Je to jejich nejnovější album a upřímně, těžko se definuje. New jazz, krautrock, bicí, vertikální basa a piano, které obsluhuje muzikant brnkáním přímo na struny. Výsledkem je určité splynutí basy a piana, které rytmicky udržují třeba i tři nebo čtyři minuty, ať už to má divočejší nebo citlivější podobu. Rádi se pouštějí i do polyrytmických eskapád, ale bez nutnosti předvádět se.
Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999)
Tohle je album, které mě během střední školy vyslalo na dlouhou cestu objevování kvalitní hudby. Byla také jedním z prvních impulsů pro lásku k progresivnímu rocku. Jedná se o určující desku, která zachránila prog a představila jej zcela nové generaci. V době, kdy jsem byl na vysoké škole, stačilo zmáčknout play a celou jsem ji dokázal zahrát notu po notě. S kamarády jsme si dokonce koupili noty a doplnili je kupou poznámek.
Pink Floyd - The Wall (1979)
Vyrůstal jsem s maminkou, která doma pouštěla muzikály od rána do večera. Zároveň jsem v několika hrál na střední škole, takže bych řekl, že mám divadlo v krvi. A tohle album je čisté divadlo. Když si ho pustíš, je to zcela jiný zážitek z poslechu a přesune tě do míst, jak to umí pouze pár desek na světě. Skladby tě doslova pohltí, přestaneš vše vnímat v rámci systému skladeb a pozoruješ úžasný hudební děj, podložený výborným skladatelstvím.
Genesis - The Lamb Lies down on Broadway (1974)
Velice komplexní deska a také klíčový moment v historii kapely, protože se jednalo o poslední album s Peterem Gabrielem. Nicméně pro mě má mnoho vrstev, kde se vyžívám jak v příběhu, tak v hudbě. Je to dílo, na kterém objevím něco nového při každém poslechu. Způsob, jakým Peter dokáže přeskakovat mezi postavami, je ohromující. Dalo by se říct, že to tak dělal po celou dobu v Genesis, ale tady to dosáhlo vrcholu.
Cursive - The Ugly Organ (2003)
The Ugly Organ je album s úžasným příběhem, opakujícími se hudebními motivy a masivním finále. Viděl jsem je naživo začátkem loňského roku a pořád mě dokážou odzbrojit. Prostě úžasná hudba, která roznesla na kopytech všechno, co se dělo v indie rocku kolem roku 2003.
The Who - Quadrophenia (1973)
Musím uznat, že jsem se k The Who dostal velice pozdě. Jde o to, že diskografie některých kapel a umělců dokážou být doslova děsivé, například Zappa - prostě nevíš, kde začít. Byl jsem zrovna u mamky na Vánoce, a když se v bedně objevil Doctor Jimmy, věděl jsem, že si budeme rozumět. Když jsme s BTBAM připravovali naši poslední desku Coma Ecliptic, došlo mi, jak velký na mě měla tahle deska vliv. Třeba taková Love, Reign O’er Me mi vždy připomene, že cit je důležitější než psaní šíleně složitých intelektuálních pasáží.
