Widara Power Brake - výkonová brzda

„Vážení přátelé i nepřátelé, letos je to právě 50 let, co jsem začal hrát na kytaru se svou první rockovou kapelou The Roosters a díky bohu, ještě stále hraji ve stoje“.

Hodně inspirace a příjemných chvil s muzikou přeje Luboš Andršt

Power Brake Widara

Co je to power brake? Power brake - brzda výkonu - je zařízení pro kytaristy, kteří rádi hrají na plný výkon svého lampového zesilovače, ale chtějí mít svou výslednou hlasitost pod kontrolou. Power brake se zapojuje mezi zesilovač a reproduktory. Jeho funkcí je nadbytečnou část výkonu zesilovače „pohltit“ a tak přizpůsobit hlasitost kytary konkrétním podmínkám, aniž byste cokoliv měnili na svém zesilovači. Ubrat pomocí brzdy nebo stáhnout master volume není totéž.

Všichni angloameričtí muzikanti, kteří mají obvykle v požadvku zapůjčit Twin Reverb, dají master (pokud tam je) okamžitě naplno. Tím ho vyřadí s funkce, protože reguluje signál mezi pre-ampem a koncovým stupněm, a zvuk pak začne být sklovitě čistý a tenký. Používám power brake již šestnáct let a díky němu jsem se zbavil zbytečných stresů ze stálého hledání kompromisu mezi barvou přirozeně zkresleného zvuku a jeho hlasitostí. Když totiž uberete hlasitost na zesilovači, tak nevybudíte pořádně koncový stupeň a připravíte se tím o výhody elektronek.

Nebudete mít svůj zvuk a ohrozíte tím svou dobrou pověst. Když jej vybudíte, odradíte fanoušky s citlivějším sluchem a ohrozíte tím svou dobrou pověst. Z tohoto paradoxu vám může pomoct právě power brake. Samozřejmě, je lepší mít pořádně vytočených padesát wattů ve větším sále, nebo sto wattů v Lucerně, ale ruku na srdce, kolik takových gigů máme? Většinou jsou to menší sálky a kluby. Můžete to také řešit investicí do sady výkonem odlišných zesilovačů, mám jich několik, ale slabší kombo mívá také menší reprák a bednu. A ani zesilovače stejné firmy o jiném výkonu nehrají stejně, protože jsou už z principu stavěny na jiných koncovkách. Většinu času jsem odehrál na ’65 Fender Twin Reverb (85 W, 2x 12”), a to i v těch nejmenších klubech. Ať si říká kdo chce, co chce, sestava s power brakem je mimořádně flexibilní a zajistí vám dobrý zvuk bez kompromisů.

Proč používat lampový zesilovač na kytaru?

Jak je vidět, dnes již sto let stará technologie přenosu zvuku pomocí elektronek hraje u elektromagneticky snímaných kytar stále prim. A není v dohledu, že by se to mělo měnit. Tranzistorové nebo digitální zesilovače jsou své jejich snadné konstrukci a věrnému přenosu dobré pro reprodukci hudby. Můžeme je využít pro zesílení akustické kytary, já používám kombo Acoustic Images. Chcete-li srovnat výkon tranzistorového zesilovače (solid-state) se zesilovačem lampovým, musíte jeho udanou watáž zhruba dělit třemi. Takže akustický výkon třistawattového zesíku vašeho basáka bude odpovídat 100 W RMS v lampě.

Pro elektrickou kytaru jsou však elektronky nenahraditelné. Lampové zesilovače totiž produkují tvárný a živý zvuk, který je ovlivněn několika faktory. Elektronka je „pomalejší“ než tranzistor, takže dokáže zahladit nepříjemné špičky a frekvence. V režimu zkreslení má stále příjemnou barvu, zatímco tranzistor v tomto režimu produkuje nehudební a nepříjemně ostrý zvuk. Digitální zesilovač to neumí vůbec. Elektronka zvuk komprimuje a reaguje velmi citlivě na způsob hry, jak se říká „jde za rukou“. Pokud zkreslím koncový stupeň, má tu úžasnou vlastnost, že silné, tedy hodně zkreslené tóny, se zakulatí - okrajové frekvence jsou potlačené a při doznívání se vracejí do normálu. Zvuk jakoby dýchá. Na tomto efektu se také podílí výstupní transformátor, který bývá dočasně magneticky přesycen, a pak ořezává nepříjemné frekvence. Efekt je ještě větší, máte-li zesilovač s lampovým usměrněním (rectifier tube).

Můžete „kreslit“ celým zesilovačem, nebo si nastavit větší zkreslení krabičkou a nechat na zesilovači, aby dodal výslednému zvuku svou typickou obálku, svůj otisk. Základní nastavení zesilovače by mělo být takové, že hrajete-li slabě - rozuměj lehkým úderem - je zvuk relativně čistý a může hrát i akordy. Hrajete-li silně, objeví se slyšitelné zkreslení - overdrive. Takové nastavení často používám ve spojení s kytarou Eric Clapton Signature Stratocaster. Ten má tzv. Active Mid Boost (předzesilovač), který dokáže zvednout signál na výstupu z kytary až o 25 dB. Tím zesilovač přejde plynule z režimu overdrive do režimu distortion. Tady ale pozor, některé takzvané „celolampové zesilovače“ mají na vstupu integrovaný obvod, tedy švába. A v takovém případě může vzniknout problém. Proto jsem se zbavil zesilovače Rivera. S mým EC Stratoušem si nerozuměl. V opravdovém lampovém zesilovači jde signál z kytary po standardním oddělení vstupů rovnou na mřížku první elektronky.

Jak je to s hlasitostí?

Vztahy mezi výkonem zesilovače, akustickým tlakem a hlasitostí jsou značně komplikované. Nic tam totiž neprobíhá lineárně a to může často ovlivnit náš jinak zdravý úsudek. Nejčastější omyly jsou: Dvojnásobný výkon zesilovače znamená také dvojnásobnou hlasitost. Na to, abych hlasitost, kterou produkuje stowattový zesilovač, snížil na polovičku, potřebuji zesilovač pětadvacetiwattový. Když budu mít tedy zesilovač kolem šedesáti wattů, bude jeho akustický výkon zhruba o čtvrtinu nižší než stovka. Dalším omylem je, že dva propojené zesilovače produkují dvojnásobný rambajs. Nemohu si odpustit vzpomínku na dvojitý stack Marshall Jimiho Hendrixe. Propojením jeho dvou stowattových zesilovačů se zvedla hlasitost o deset procent. Ovšem jeho zvuk nabyl na plastičnosti a šířil se difúzně, tedy lépe všemi směry, a tak byl opravdu „lépe slyšet“. Ale na to, aby akustický výkon odpovídal výkonu dvě stě wattů, byste takových stacků potřebovali rovných deset. Jak to tedy vlastně funguje?

Na to se musíme nejdříve zastavit u našeho sluchu. Že vnímáme zvuky kolem sebe, je pro nás naprosto samozřejmé do doby, než se v uchu něco pokazí. Pak se začneme o tento, pro muzikanta nepostradatelný orgán, zajímat. Lidský sluch dokáže vnímat zvuky v ohromném rozpětí. Mezi intenzitou šelestu padajícího listí a výbuchem granátu jsou rozdíly řádově biliony. Proto se používá pro měření akustického tlaku jednotka decibel (dB), jejíž stupnice je logaritmická. Po ní se můžeme pohybovat v reálnějších číslech od 0 dB do 130 dB. Pak už teče krev. Zvýší-li se akustický tlak, tedy amplituda zvukové vlny, na dvojnásobek, zvýší se intenzita o 3 dB. Abychom ale vnímali fyziologicky - pocitově zvýšení hlasitosti na dvojnásobek, musíme přidat 6 dB. Kdo míchal ve studiu snímek, ví, že pohnout nástrojem o 1 dB skoro slyšet není. Proto skutečně „přidat“ znamená zvýšit hlasitost nejméně o 2 dB. Když už jsme u toho studia, tak „studiové ticho“ - nevěřili byste - představuje šum zhruba 35-40 dB. Situaci ještě komplikuje fakt, že lidské ucho reaguje na různé kmitočty nerovnoměrně. Proto máme ještě jednotku hlasitosti fón (Ph). Ale nebudeme to dál zamotávat. Stačí, když si řekneme, že každý slyší trochu jinak (nechte si udělat na ORL audio test), lépe slyší mladý než starý, jinak slyší kluci než holky. Ty jsou na hluk citlivější. Záleží také na tom, jak daleko jste od zdroje zvuku. Vzdálení na dvojnásobek představuje útlum o -6 dB.

U muzikantů se navíc časem zhoršuje citlivost pro frekvence kolem 3 kHz. To je frekvence nástrojových výšek (presence). Všimněte si, že starší zvukaři a kytaristé přidávají výšky. Kompenzují si tím zhoršení sluchu. Proto vám radím, dávejte si svůj zesilovač na zem, budete mít víc basů a nebude si hrát do hlavy, a stoupejte si dál od bicích. Tedy hlavně co nejdál od činelů. Jinak jsou ale bubeníci fajn kluci.

Když jsem začínal někdy v roce 1966, platilo heslo „nevěřte nikomu, komu je nad třicet let“, a ani ve snu nás nenapadlo, že budeme ještě v pětašedesáti hrát. Proto jsme si uši nijak nešetřili, žili jsme naplno a volume jsme také dávali naplno. Tedy, jak říkával můj tehdejší spoluhráč Vláďa Padrůněk, „volume doprava“. Jednou jsme to v F klubu tak solili, že jsem z toho dostal motolici, a když jsem odtamtud odcházel, musel jsem doslova šplhat nahoru po zábradlí, abych neupadl. No a protože všem ušním lékařům tehdy také bylo přes třicet, nemohli jsme jejich varovné hlasy akceptovat. Pravda je, že ve svém věku již pociťuji jistou únavu sluchu a z tohoto pohledu bych dnes řekl: „Nevěřte nikomu komu nebylo alespoň třicet“. A tím se dostáváme zpět k oné kouzelné krabičce, která může zachránit naší profesní pověst i náš sluch. A co víc může zachránit i sluch našich spoluhráčů a fanoušků, aby nám déle vydrželi.

Power Brake Widara

Mám před sebou velmi jednoduchou a úspornou krabičku. Má na protilehlých stranách vstup a výstup, tedy In pro signál ze zesilovače, který po zpracování pokračuje výstupem Out dále k reproduktoru či k reproduktorům. Na horní ploše je jediný skokový potenciometr (reostat), kterým se nastavuje „zeslabování“ signálu ve dvanácti krocích. Pod názvem Power Brake je napsáno Max 60 W. Výrobce ale nabízí i Brake pro stowattový zesilovač na objednávku. Krabička je napěchovaná odpory většího objemu, které po zapnutí kupodivu nejeví nijak velkou tendenci k zahřívání.

Regulace hlasitosti zvuku funguje dobře. Měla by se podle sdělení výrobce pohybovat v krocích po 3 dB. Tedy v rozpětí 36 dB. Můj fender Deluxe má 22 W a dostanu z něj asi 92 dB ze vzdálenosti 1 m. Nejmenší hlasitost by tak měla být 56 dB, to odpovídá tichému hovoru a je to v souladu s funkcí krabičky. V prvních šesti krocích (Min Level) se mi ale zdá, že přírůstky hlasitosti postupují spíše po 2 dB, tedy o něco jemněji. Tento pocit podporuje srovnání s Power Brakem Marshal i kontrolním měřením hlukoměrem. V druhé části dráhy (Max Level) postup odpovídá přírůstkům 3 dB, ale protože byly přírůstky v první části dráhy jemnější, objevuje se mezi polohou 11 a 12 - která představuje přímé propojení tedy 1 : 1 -, větší skok. Byl jsem ujištěn, že tuto malou disproporci dokáže výrobce snadno odstranit.

Kvalita zvuku je ovlivněna každým prvkem, který zařadíte do přenosového řetězce. Zde jsem byl příjemně překvapen, že výšek nijak neubývá, což je naopak vlastnost mého Power Braku Marshal, který je přitom postaven na mnohem složitějším a dražším systému. Celkový zvuk odpovídá řadě Fender EC, kde model Tremolux a Twinolux mají tzv. attenuator (tlumič), který je řešen podobně připojováním odporu. V Twinoluxu se dokonce kvůli přísnému zachování impedance odpojuje druhý reprák. V porovnání s Tremoluxem, kde se jednoduchým přepínačem snižuje hlasitost asi na polovinu (výkon zesilovače na čtvrtinu, tedy z 12 W na 3 W), má zvuk podobný charakter. Je trochu sušší, ale neztrácí výšky.

Zde jsme se dotkli otázky impedance. Impedance má vliv na chod koncového stupně a neměla by se příliš odchylovat od předepsané hodnoty. Zde je impedance nastavena pro běžné rozpětí 4-16 Ω. Měl jsem dojem, že na zesilovač s výstupem 8 Ω je zvuk o něco přirozenější než na 4 Ω. Ovšem čím víc ubíráte, tím zvuk víc trpí, čím jste hlasitější, je zvuk lepší.

Závěrem bych si dovolil nesouhlasit s upozorněním umístěným na stránkách výrobce, že používáním Power Braku se snižuje životnost koncových elektronek. Životnost lamp silně ovlivňuje jejich namáhání a nejvíc, když pracují ve zkresleném režimu, na který nebyly stavěné. Obvykle výrobci uvádějí, že průměrná životnost koncové lampy je 2000 hodin provozu při standardním zatížení cca na 50 %. Při zatížení na 100 % se životnost snižuje na 500 hodin. My ale při zkresleném zvuku zatěžujeme lampu na 150 %, tak odhadem lampa vydrží jen 250 hodin, ať už tam brzdu máte, nebo ne. Ale zase je důležité dodržet tu protivnou impedanci. Pokud zesilovač hraje do vyšší impedance, například 4 Ω výstup do 8 Ω zátěže, je to OK, ale obráceně to nikdy nezkoušejte. Ovšem bude-li impedance příliš vysoká, což jsme zažili v začátcích rock ‘n’ rollu v Čechách, kdy tam kluci zkoušeli připojit různé výkonové odpory, tak je zesilovač prakticky bez zátěže a budete hasit. U zesilovače, na který primárně hraji, měním koncové lampy asi po půl roce. Chce to lampy pravidelně měřit a vyhazovat včas, mám na to starý zkoušeč elektronek Tesla. Na unavené lampy mě nebaví hrát. Lampy stárnou a začínají být nevyvážené. Máte horší zvuk a také hrozí porucha zesilovače. Většinu poruch totiž spustí zkrat uvnitř lampy. Pak už hoří cokoliv.

Výhody a nevýhody testovaného výrobku

Výhodou výrobku je nesporně jeho jednoduchý systém. Znamená to bezporuchový chod. Brzda se nezahřívá, nejedná se tedy o výrobek na bázi žehličky nebo elektrických kamen. Ovlivnění zvuku v horní oblasti nastavení (Max Level) je přijatelné. Jeho hmotnost  je nepřekonatelných 0,34 kg, ve srovnání s Power Brakem Marshall, který má 4,9 kg. Cena je, myslím, také nepřekonatelná, pouhých 2500 Kč proti Marshallu, tehdy 11 000 Kč. Ovšem pokud by vám odcházely koncovky, jak se píše na stránkách výrobce, pak by se to docela prodražilo. A jsme asi zase u té univerzální impedance. Pro běžného uživatele to bude spíše plus, protože to nemusí řešit, ale pro kytarové fajnšmekry to může znamenat spíše mínus, protože si nebudou jisti, co se to tam vlastně děje. A ještě jedno upozornění pro případné uživatele: Pro propojení krabičky používejte jen speaker cable, a ne kabely kytarové. Kabely k propojení co nejkratší, jinak tam jsou úbytky frekvencí a během hry - při zvuku - nepřepínejte nastavení útlumu. I krátké přerušení cesty signálu, kdy zesilovač pracuje bez zátěže, může znamenat, že vám odejde žhavení.

TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

www:

www.widara.com/cs/power-brake