Vintage V100TSB - cenově dostupnější alternativa les paula

Kytary Vintage jsou poměrně známými a populárními kopiemi klasických designů firem Fender a Gibson. Jedna taková se mi zrovna dostala do ruky a vypadá na první pohled jako klasický Gibson Les Paul a chlubí se navíc hardwarem známé značky Wilkinson...

Design, konstrukce, mechanické provedení

Po stránce designu zůstává téměř vše při starém - klasický tvar korpusu, mahagonové tělo, vrchní javorová deska, mahagonový krk, palisandrový hmatník, kobylka typu tune-o-matic atd. Povrchová úprava ve stylu sunburst vypadá opravdu pěkně. Celý nástroj je „nalakován“ polyesterem, jak je u levných kytar zvykem - na rozdíl od originálů Gibson lakovaných nitrolakem. Pozlacený hardware Wilkinson je vesměs v pořádku, kromě ladicích mechanik, kde u některých kolíků dochází k mechanickému drnčení vlivem rezonance - důsledek špatného upevnění knoflíků na kovovou osu. Při hraní nasucho je to dost nepříjemné a je to rozhodně věc, která by se stávat neměla. Profil krku je poměrně příjemný, ovšem bílé lemování po stranách je na můj vkus poněkud ostré. Největší slabinou nejen tohoto, ale i většiny nástrojů vyráběných poslední dobou v Číně jsou ale pražce, které jsou příliš nízké, tenké a měkké. Kromě toho jejich instalace u konkrétního kusu není zrovna stoprocentní a na jedenáctém pražci drnčí všechny struny, protože narážejí o další pražec. Vzhledem k těmto problémům je tedy patrně nejlepší vzít kytaru rovnou ke kytaráři, aby dodělal to, co výrobce neudělal... Kromě zmiňovaných detailů je ale jinak vše v pořádku.

Snímače, elektrické zapojení a zvuk

Kytara je osazena dvěma humbuckery Wilkinson, které se, dle mého názoru, kvalitativně o nic moc neliší od standardní produkce Epiphonu. Jejich zvuk jde ve vintage duchu původních snímačřů PAF, samozřejmě ale rozhodně není tak příjemný a harmonicky plný. Elektrické zapojení se liší od gibsonů v jedné podstatné skutečnosti - potenciometry Volume jsou zapojeny obráceně, tj. signál ze snímače jde na běžec a odebírá se z jednoho konce odporové dráhy. To má za následek dvě věci:.

Při zapojení obou snímačů paralelně při stažení jednoho potenciometru zůstává druhý snímač použitelný (u gibsonů je kytara v tomto režimu vypnuta). Tato výhoda ale se sebou přináší i dost podstatný problém - při stažení hlasitosti na nižší hodnotu postupně klesá impedance, kterou je zatěžován snímač, a to má za následek dost výrazné otupení barvy tónu. Průběh potenciometrů je také poměrně dost nevyrovnaný, takže hlasitost ubývá jenom pozvolna a na konci dráhy směrem k nule prudce klesá. Jenom těžko lze používat potenciometr hlasitosti pro plynulé ovládání zkreslení. V porovnání s gibsonem je kytara jednoznačně zvukově tupější a další použití tónové clony je v podstatě skoro až zbytečné.

Celkový charakter zvuku je poplatný modelům les paul. V porovnání s oblíbeným Epiphonem mi přijde kytara Vintage V100 o něco málo horší, a to zejména po stránce řemeslného provedení. Za danou cenu je to ale relativně slušný nástroj a zmiňované nedostatky lze v podstatě odstranit, pokud jí dáte do rukou dobrého kytaráře. Elektrické zapojení lze samozřejmě také změnit na standardní pouhým přeletováním čtyř drátů. Na druhou stranu je logické položit si otázku, proč to výrobce neudělal sám. Každopádně lze závěrem říct, že navzdory několika problémům je V100 poměrně dobrým nákupem zejména pro začínající, či méně majetné kytaristy, jako rezervní kytara pro případ nouze, či nástroj pro situace, ve kterýchm není zcela jisté, zda se mu nic nestane.