Značku Thomastik-Infeld z Vídně není asi třeba představovat. Po dlouhá desetiletí patří mezi špičku v oblasti výroby strun nejen pro elektrické kytary, ale především pro klasické nástroje, jako jsou housle, cella nebo kontrabasy.
Za léta strávená s kytarou jsem měl možnost vyzkoušet různé typy strun, kovové i nylonové. První kontakty se světovými značkami nedopadly moc dobře. Jako student jsem za ušetřených 300 Kčs koupil na burze Fendery, které za pár dní praskly, takže jsem se vrátil k lacinějším výrobkům hořovické Delicie. Tato situace se za čas opakovala. Dráty jsem dlouho nepovažoval za důležitou součást kytary. Názor jsem změnil až po setkání s Radimem Hladíkem v roce 1989. Tehdy jsem byl zvyklý používat jednu sadu déle než rok. Měl jsem ovšem štěstí na dobrý nástroj, na němž struny vydržely (Squier Bullet 1).
Jaký je racionální důvod pro výměnu strun? Je to především fakt, že i sebelepší struny časem ztrácejí tón. A nemusejí být viditelně zkorodované nebo ohrané. I tak jim rozhodně prospívá pravidelné ošetřování. Od začátku 90. let používám GHS Fast Fret a spousta dřívějších problémů odpadla.
Z hlediska akustiky je generátorem tónu kytary právě struna, ostatní části nástroje (vynecháme-li snímač) se na zvuku podílejí rezonancí a větší či menší schopností přenášet její vibrace. Nedoslýchavý Leo Fender se je snažil co nejvěrněji přenést do zesilovače. V 50. letech minulého století tak vznikl nový zvukový standard, vyjádřený ostrými zvonivými tóny kytar Fender Telecaster a Stratocaster. Stejný trend sledoval také vývoj zesilovačů této značky a samozřejmě i strun. Během následujících dekád se měnil zvukový ideál v širokých mezích. Univerzální model strun pro elektrickou kytaru asi neexistuje. Každý si může najít ten, který nejvíce vyhovuje jeho stylu a technice hry, nejdůležitějším faktorem je průměr drátu, udávaný v palcích (inches).
V současné době se výrobci předhánějí v nabídce nejrůznějších technických vylepšení, jako jsou speciální povrchové úpravy, nestandardní materiály a další finty, jak vytahat peníze z vaší kapsy. Sám jsem na elektrickou kytaru nejčastěji kupoval značku Dean Markley, později vystřídanou strunami Ernie Ball s plným, zvonivým zvukem a měkkými výškami. Struny Infeld Superalloy nabízejí něco jiného - ostrý, agresivní zvuk, který nejvíc vynikne při větším zkreslení.
K testu jsem dostal tři sady: IN109 (.009-.042), IN110 (.010-.046) a IN111 (.011-.052). Základní odlišností od výrobků jiných firem je opředení basových strun drátem z materiálu Superalloy (u sady IN111 včetně struny g, tl. 0,020"). Diskantové struny jsou Plain Steel, tedy prostá ocel. Firma Thomastik-Infeld ke zmíněnému materiálu bližší údaje neuvádí. Všechny sady mají jednu vlastnost, která překvapí hned na první zapnutí do zesilovače. Tou je výrazně silnější signál z kytary a tvrdý, řezavý tón, bohatý na vyšší harmonické. Při zkoušce bez elektriky se hlasitostí neliší od jiných značek. Zvuk všech strun v sadách je celkem vyrovnaný. Výrobce na obalu uvádí, že tyto struny zlepšují odstup signálu od šumu (nebo brumu, naindukovaného do snímačů) a jsou tedy díky vyššímu výstupnímu napětí vhodné i pro uživatele efektů a dlouhé signálové cesty. Asi by to stálo za úvahu. Efekty moc nepoužívám, neboť jsem zjistil, že kytara hraje nejlíp zapojená rovnou do komba. Nejostřejší zabarvení tónu měla podle očekávání sada IN109, je tedy vhodná pro dvoucívkové snímače. Struny Superalloy IN110 jsem vyzkoušel i na pódiu k naprosté spokojenosti. Nejvíce se mi líbila sada IN111. Natáhl jsem ji na Tex-Mex Stratocaster. Zvuk mi přesto připadal až příliš nabroušený. Chyběla mu plnost v basech (pro dosažení tónu Stevieho Raye Vaughana je sada .011 stále ještě tenká). Malý detail na závěr: u této sady jsem si všiml téměř čtvercového průřezu drátu nejsilnější struny E (viz obrázek).
Info:
Infeld Superalloy jsou struny na elektrickou kytaru pro tvrdší styl hry, cena za sadu 195 Kč (IN109, 110) resp. 229 Kč (IN111).
Plus:
silný signál
agresivní zvuk
Mínus:
příliš ostré výšky
