Sennheiser HD 203 a HD 448 - koncertní sál uvnitř palice

Ideologie neviditelné ruky trhu je stejná pitomost jako komunismus, protože obojí předpokládá, že lidé se nebudou chovat jako lidi, ale kalkulující mašiny. Rozdíl je jen v použité aritmetice. Z podobných je i myšlenka absolutně objektivního testu nějakého zařízení. Pokud by mi značka nic neříkala nebo věc neudělala první dojem, nebral bych ji do baráku. Svoje ledví, co se sluchátek týká, jsem odhalil už v několika článcích tohoto slovutného foliantu v číslech 3/2009 (strana 48), 4/2009 (strana 44), 10/2009 (strana 119) a 5/2010 (strana 82). Pokud jste je četli, můžete tušit, co očekávat.

S testy čehokoliv je to trochu jako se slečnami. I když to, co máte doma, se vám celkem líbí a v provozu vyhovuje, je příjemné si občas vyzkoušet něco jiného. A když nevyhovuje, je testování o to příjemnější. Souhra okolností mi přihrála do rukou dva novější modely sluchátek Sennheiser HD 203 a HD 448, bych o nich něco výstižného sepsal. Nuže...

Jak to vypadá zvenku

HD 203

Tvarově vycházejí ze starších oblíbených modelů eH 150, eH 250 nebo eH 350 - nahoře široký dolů se zužující elegantní lehký plastový most. Pohledem zboku zaujme jeho výrazné vyklenutí směrem vpřed tak, aby neseděl mezi temenem a týlem (tam, kde faráři mívali tonzuru), ale vprostřed na temeni. Sluchátka proto hezky drží na hlavě, přestože se boltec, aspoň ten můj chlupatý, nevejde do náušníků celý. V katalozích se tento druh značí supra-aural. Trháním hlavy se mi je shodit nepodařilo, to si dřív uženu otřes mozku. Až při určité frekvenci urputného hlavou kroucení (nénéné) se mi postupně sesula dopředu.

Mušle sluchátek jsou zavěšeny na lehké řehtačce, tudíž odpočítáním poskoků lze zaznamenat cílenou polohu, přestože stupně očíslovány nejsou. Polstrování matnější koženkou je příjemné, proto ani po půl kilometru běhu s nimi nemáte pocit, že budete z ucha klíčit. Pro nevidomé či potmě poslouchající jsou na levé straně mostu vylisovány tři vystouplé tečky pro správnou pravolevou orientaci pohmatem.

Rovný nekroucený kabel 330 cm dlouhý v interiéru nevadí, někam se složí. Za tričkem na ulici docela lechtá. Vývod kabelu z mušlí je oboustranný, spojení kabelů zprava a zleva je zavařené zesíleným výliskem. Mostem tudíž nejde žádný drát, kabely vám leží spojené na prsou. Jsou ale dost bytelné, než aby byly náhodně a snadno utrženy. Střední velikost náušníků nabízí k jejich využití pomocný odposlech ve studiích, pohodlná budou k čemukoliv na doma či k počítači, taky na audiofilovu hlavu na ulici.

HD 448

Ještě než jsem strčil sluchátka na hlavu, překvapila mě jejich nízká váha. Obdobně velká Sennheiser HD 280 měla o deset deka víc, Shure SRH840 vážila dvojnásobek. Co se jejich výtvarného designu týká, nenašel jsem v sortimentu Sennheiser stejně vypadajícího předchůdce. Od pohledu se mi líbí.

Elegantní dopředu klenutý most (ač vyklenut méně než u HD 203), symetrické eliptické náušníky polstrované stejně jako most měkkou matnou koženkou. Zvenku mušle lemuje kovový rámeček plochou zadní stěnu vyzdobenou plastovou mřížkou. Mřížka je ale slepá - sluchátka jsou uzavřená. Šikmo zadní stěnou vede kovový pásek přichycený dvěma černěnými inbusovými pidišroubky se jménem a logem výrobce. Typové označení najdete lisované malým písmem na vnitřní straně mostu. Na levém závěsu jsou opět umístěny tři tečky pro snazší orientaci hmatem.

Sluchátka jsou větší sorty, boltec se vejde dovnitř náušníku. Příslušný katalogový termín zní „circumaural“ nebo taky „full size headphones“. Velice hezky proto drží na hlavě. Zvukař je nemusí sundávat, ani když bude bušit hlavou o mixážní pult - nespadnou. Ani kdybych si hlavu ukroutil.

Rovný kablík je poměrně tenký (kroucený kabel u porovnávacích HD 280 má 3,8 mm), jeho pevnost jsem nezkoušel - musím vrátit vzorky v pořádku. Délku kabelu lze nadstavit společně dodávanou prodlužovačkou. Vývod je obvyklý - napevno zespod levé mušle. Spojení mezi pravou a levou mušlí jde tedy mostem i když kablík není zvenku nikde vidět. Nelze jej proto ani strhnout. Nastavení délky mostu k hlavě posluchačově standardně vymezuje drobná řehtačka.

Jejich použití vidím jako pomocný poslech ve studiích a velmi příjemné poslouchání domácí a u počítače. Pro poslech na ulici mi přijdou příliš velká a okolí tlumící, ale každému jeho nebe.

Technické údaje moje i firemní

Tabulka s čísly je tu někde poblíž. Nominální citlivost se v poslední době častěji udává pro jeden volt na vstupu, neboť čísla vypadají líbivěji. V sousedním sloupci je přepočítána pro jeden miliwatt, což mi přijde více vypovídající. Nominální impedanci výrobce lehce podstřelil, neboť skutečná je asi o čtvrtinu vyšší ale není to nic proti ničemu - sluchátka zatíží zesilovač méně, než praví prospekt. I tentokrát jsem si změřil závislost jejich impedance na frekvenci, až kam mi sahá generátor. Nikomu to sice moc neřekne, ale vypadám u toho chytře. HD 203 vykazují reproduktorovou elektroakustickou rezonanci okolo osmdesáti hertzů, HD 448 rezonují níž, asi na padesáti hertzích. Nad slyšitelným pásmem jsem ani u jedněch nechytil rezonanční hrb okolo jednoho megahertze, jenom jeho náběh, z čehož usuzuji na kmitací cívky motané s ohledem na co nejnižší kapacitu mezi závity.

Útlum okolního hluku

Subjektivně, jinak to nešlo. HD 203 tlumila hluk méně, HD 448 trochu více, asi stejně jako porovnávací Shure SRH840, a HD 280 bezkonkurenčně nejvíc. Zda je to dobře, záleží, jestli za nimi chcete navíc monitorovat ruch na ulici nebo pohyb dítěte po bytě, anebo s nimi třeba cvičit na bicí.

Poslechové dojmy

Porod pro mě nejtěžší- vyjádřiti slovy slyšené. Testovat bez porovnání je nesmysl, neboť ucho si rychle zvyká. Ku srovnání „z hlavy na hlavu“ jsem ke vzorkům posháněl ještě Sennheiser HD 280 (test Muzikus 4/2009 str. 56) a Shure SRH840 (10/2009 str. 119), oboje asi třikrát dražší než testovaná HD 203 a taky Sennheiser eH 150. Všechny do rozdvojky, co mi zbyla z dřívějška (3/2009 str. 58).

Každý poslechový test se koná na nějaké nahrávce a málokdy jsou u testu zveřejněny. I otevřel jsem tentokrát svou kuchyň a vypsal desky, na kterých jsem porovnával. Není to všechno, co mám doma, ani nepatří k nejoblíbenějším, ale měl jsem pocit, že na nich se mašinky co nejslyšitelněji odkopou a ukážou rozdíly. Čistého bigbítu se tam kupodivu moc nedostalo. Mimochodem, čím jsem starší, tím hůř bych sestavoval svou hitparádu - líbí se mi toho čím dál víc, ale tím míň mě toho „šíleně nadchne“.

HD 203

V bezprostředním poslechovém porovnání s jeho vývojovým předchůdcem, oblíbenými eH 150, mě zaujal jejich lehký útlum na basech někde mezi 100 a 200 Hz, čili těch huhlavě dunivých. Sluchátka mi proto zněla lehčeji, elegantněji. Basy spíše dýchaly než duněly, ale hrály až úplně dospod. Buzená generátorem mi už okolo 20 Hz temně hučela do hlavy. Jinak jsou si oba typy zvukem dost podobné, takže pokud se ještě sháníte po eH 150, bez problémů je můžete nahradit těmito. Ve srovnání s HD 448 a HD 280 sluchátka mírně zesilovala vokály, proti HD 448 patrněji. Nejvyšší osminkově či sextolově lehce cinkané ride činely (Vollenweider: Stella, jazzové desky) už lehce a mírně měnily barvu. Barvu hi-hatky ne, ta hraje asi kousek níž. Souhrnem - hrají velice příjemně, mají konkrétní a jasný zvuk, dobře čitelný lidský hlas, vytáhnou i ty nejnižší basy a nejvyšší výšky.

HD 448

Když jsem si je pustil cestou domů z malého mp3 přehrávače, jejich zvuk mě potěšil. Decentní, intimní, leč v rozsahu plný. Prvním dojmem v přímém porovnání s ostatními byla jejich subjektivně nižší citlivost. Tabulkově udávanou hodnotu o 1 dB níž bych odhadoval tak na 2 dB. Po dorovnání hlasitosti sluchátka mírně tlumila vokály a nástroje s podobným tónovým rozsahem - housle či trubku nebo zdůrazňovala ten zbytek - jak chcete. Mírně. Ovšem slyšitelné okraje mají srovnanější než HD 203. Taky jsou za víc peněz. Míchat podle nich nahrávku bych se asi trochu bál. Zvukař Petr Kocfelda mi při redakčním zpovídání jednou řekl, že sluchátka jsou růžové brýle (3/2009 str. 56). Vzpomněl jsem si na tu větu při poslechu HD 448. Ovšem pro „mimoreferenční“ studiové nebo jakékoliv domácí poslouchání je „voňavější“ zvuk určitě přínosem. Hrají velice hezky.