Roland V-Piano - digitální stagepiano

Co dnes ještě může být na digitálním stagepiánu tak zásadního, aby to odůvodnilo vpravdě astronomickou cenu produktu? Firma Roland tvrdí, že přišla s revolučním řešením nástroje. Podívejme se tedy podrobněji, jak vlastně V-Piano funguje.

Nedávno byla v Muzikusu v rámci cyklu o syntezátorech rozebírána metoda známá jako physical modelling a byly zmíněny i důvody (jedná se především o hardwarovou náročnost), proč přes vynikající výsledky nedošlo k jejímu většímu rozšíření. Právě na základě physical modellingu generuje zvuk i Roland V-Piano a v oblasti hardwarových pian si na tomto poli připisuje vítězství. Drtivá většina moderních nástrojů totiž pracuje především se samplovaným zvukem. Syntéza firmy Roland oproti tomu nabízí systém, který simuluje jednotlivé součástky nástroje, které ovlivňují klavírní zvuk. Výsledkem by měly být mnohem širší možnosti práce se zvukem a teoreticky také přirozenější reakce nástroje. Vezměme to ale pěkně popořadě.

Zvenku

Jak se dalo očekávat, V-Piano je ve svém slušivém kovovém kabátku nástroj nesmírně elegantní. Na první pohled ovšem překvapí relativně nízký počet ovládacích prvků. Editovat nástroje je totiž možné jak „natvrdo“ přes čelní panel, tak softwarově, přes počítač s nainstalovaným editorem. Takováto koncepce vede k užívání nesmírně přehledného programu jako základního prostředku editace, zatímco ovládací panel slouží spíše k vyvolávání a úpravě už hotových zvuků.

V-Piano tak na čelním panelu nabízí pouze dva potenciometry (Volume a Ambience), řadu tlačítek na výběr zvuku, zapnutí ekvalizéru, kolečko Value, čtyři tlačítka pro editaci a nikterak rozlehlý displej. Po chvíli laborování jsem ale zjistil, že základní funkce nástroje jsou z tohoto rozhraní velmi dobře dosažitelné a vše, co potřebujete, máte přímo po ruce. Koneckonců, V-Piano zjevně není určeno k tomu, aby se v průběhu skladby prováděla nějaká složitá zvuková editace. A konečně, uživatel má k ruce jeden z nejlepších softwarových editorů vůbec, takže není problém připojit k nástroji notebook a všechny parametry jsou jako na dlani.

Klaviatura patří k tomu nejlepšímu, co je na trhu k dostání. Je dřevěná (což je plus už kvůli tomu pocitu) a povrch klapek není hladký, ale tak akorát hrubý, aby prsty zbytečně neklouzaly. Její tvrdost se dá upravovat, podobně jako citlivost a různé druhy reakcí, ale po pravdě, nebýt povinností testera, ani by mě nenapadlo se v tom hrabat. Klaviatura V-Piana prostě padne skvěle pod prsty a osobně jsem nepotřeboval skoro žádný čas, abych se s ní nějak sžíval. Těžko očekávat, že simulace bude úplně stejná jako kvalitní klavírní křídlo. Při hře na V-Piano jsem však sledování rozdílu mohl jednoduše pustit z hlavy. Proč si kazit zážitek.

Pokud jde o periférie, Roland rozhodně nešetřil. Zadní panel totiž vypadá, jako kdyby zrovna schytal pořádnou dávku z kulometu. Kompletní seznam konektorů je uveden v tabulce, a tak jen pár slov k těm nejzajímavějším. Překvapením byla možnost vytvořit prostorový zvuk pomocí čtyř výstupů, z nichž dva zajišťují běžný stereo signál, zatímco další dva kanály vysílají wet signál dozvuku, čímž by měl vzniknout velmi prostorový efekt. Bohužel jsem neměl příležitost toto nastavení vyzkoušet, ale zní to velmi zajímavě. Kladem je jistě také to, že každý ze čtyř kanálů má nejen jackovou, ale i kanónovou zdířku. Z ne zcela běžných připojení ještě stojí za zmínku digitální S/PDIF či možnost připojit přes USB flash disk či CD mechaniku s nahranými skladbami třeba v mp3 nebo wav formátu. K nástroji je přiložen také velmi kvalitní trojitý pedál.

Co to umí?

Je toho věru dost a dá se říct, že právě flexibilita je největší devizou V-Piana. Sympatické je, že Roland jednotlivé parametry nezabalil do běžné syntezátorové technické hantýrky, ale že zkonstruoval virtuální nástroj, který se skládá ze součástek, jejichž nastavení a vlastnosti je pak možno ovládat. Obzvláště v počítačovém editoru, který názorně ukazuje, co se přesně edituje, vynikne virtuálně realistická konstrukce nástroje.

Ovlivňovat je možné téměř vše, co si lze představit, a ještě pár věcí navrch. Je možné například ovlivňovat tvrdost kladívek, respektive jejich obalenost plstí (čím měkčí kladívko, tím je úder jemnější a náběh pomalejší) či materiál a počet strun. Nejzajímavější pro mě byla možnost ovlivňovat vzájemnou rezonanci strun, což je u jiných modelů prakticky nepředstavitelné. Možné je nastavit také třeba hlasitost ruchu, jako je sešlápnutí pedálu, dokonce se dá nastavit simulace „rozvrzaneho“ piana! Každopádně je editace díky realistické konstrukci a názornému softwaru velmi intuitivní a nedochází tak příliš často k nastavování metodou pokus/omyl.

Simulace jednotlivých částí nástroje s sebou přináší i možnost sestrojit si nástroj zdánlivě nereálný, respektive nesestrojitelný. Presety nástroje jsou koneckonců rozděleny na „reálné“a „fikční.“ Například tělo nástroje nemusí být nutně dřevěné, ale může být ze skla, přičemž sklo pochopitelně rezonuje a odráží zvuk docela jinak. Lze také každé klávese přiřadit jiné nastavení, ale vážně si neumím představit praktické využití této funkce.

Zajímavou možností jsou také all triple nastavení, kdy ke každému tónu patří tři struny. Výsledný zvuk jen těžko popisovat či dokonce srovnávat (není totiž s čím), a tak jako vodítko mohou posloužit například ukázky, které nadšeně předvádí George Duke a k nalezení jsou na Youtube.  

Jak to hraje?

Velmi dobře je slabé slovo. V-Piano je v podstatě nový standard. Physical modeling zní oproti samplům rozmanitě, barevně a dokáže být tak nějak expresivnější. Nástroj se v podstatě chová jako živý. Snad jediné, co mi scházelo, byl fyzický pocit strun pod kladívky. To bych ale už opravdu chtěl příliš.

Vzhledem k proměnlivosti nástroje se dá jen těžko říct, jaký je jeho charakteristický zvuk. Umí být jemný a potemnělý i popově jasný s brilantními výškami. Obzvláště „neexistující“ modely bez zvukového předělu mezi basy dokážou překvapit kompaktním zvukem. V zásadě tedy nemám výhrad.

Závěrem

Roland V-Piano nabízí spoustu pozitivních překvapení a revoluční koncept. Klaviatura je skvělá, zvuk naprosto vynikající a možnosti editování dokonce bezkonkurenční. Cena je ovšem také vcelku neobvyklá a blíží se k půldruhému statisíci. Chápu tedy, že kdo si bude chtít tento nástroj pořídit, jistě bude testovat ještě pečlivěji, než to bylo v mých možnostech. Věřím ale, že i méně majetným hráčům může V-Piano posloužit coby referenční nástroj. Navíc je tu vždy naděje, že se technologie bude vyvíjet a nová kvalita pomalu zavítá i do cenově dostupnějších oblastí.